Šéfredaktor magazínu Full Moon Michal Pařízek vydává knihu. Jmenuje se Uprostřed příběhu a shromažďuje výběr jeho textů vydaných ve Full Moonu během deseti let jeho existence. Křest knihy proběhne 23. září 2020 v pražském klubu Underdogs‘, kde vystoupí skupiny Rány těla a Hothouse, my vám přinášíme dlouhý rozhovor s autorem + jeho lákavé hudební tipy.

Co všechno jsi dělal, než ses stal šéfredaktorem Full Moonu?

Těch věcí bylo samozřejmě spousta, ale předpokládám, že se ptáš spíš na moje činnosti ohledně psaní a kultury obecně. Od roku 2001 jsem součástí promotérské skupiny Scrape Sound, v rámci které jsme uspořádali desítky koncertů – například Johna Parishe, Swans, Marka Lanegana a mnoha dalších, často společně se Silver Rocket nebo v posledních letech třeba s Heartnoize. A doufejme, že jich ještě pár bude.

Začátkem milénia jsem začal také psát, třeba pro Aktualne.cz, Čilichili, Freemusic.cz, Uni nebo Týden. Ve Full Moonu jsem od samého začátku, od roku 2014 jsme se po Janině návrhu vystřídali a to trvá dodnes. Postupem let jsem vlastně všechny ostatní novinářské aktivity postupně odřízl, dnes už vlastně píšu jen pro Full Moon. Ale před několika lety jsem vlastně začal také připravovat hudbu k pořadu Art Café pro Český rozhlas, kde působím dodnes. 

Úkolem hudebních médií je stále tvořit nějaké síto.

A co všechno teď dělá Full Moon?

Trochu mě láká říct, že v posledních měsících hlavně překládá nebo modifikuje oslavy desátých narozenin, ze kterých nakonec budou oslavy narozenin jedenáctých. Tedy zatím. Ale to je spíš taková legrace, letošní rok je celkově dost chaotický, bylo by divné, kdyby se to zrovna nám mělo vyhnout. Místo velkých koncertů Chelsea Wolfe, Russian Circles a těch zmíněných narozenin, kde měli hrát japonští Bo Ningen, Autumnist a Kalle, jsme zase připravili docela hodně menších koncertů lokálních kapel nebo festival Moody Moon Noize v Mariánských lázních, což byla opravdu krásná zkušenost, vyloženě lázeňská a euforická. Asi je to tak správně, v rámci Full Moonu jsme pořádali koncerty a vydávali desky místním kapelám vlastně od začátku, někdy od roku 2015 toto celé probíhá v rámci projektu Full Moon Forum, což je de facto label i promotérská platforma. Snažíme se nějakým způsobem integrovat do scény a snad ji I trochu pomáhat, posouvat ji. Nakolik se to daří, to ať posoudí jiní, hlavně ty kapely, se kterými pracujeme, ale vzhledem k tomu kolik jsme toho za ty roky vydali a uspořádali, tak to snad nebude tak špatné. Ostatně už spoustu let tvrdím, že hudební časopis v dnešní době jen těžko může fungovat jinak než jako řekněme platforma, která se věnuje všem těmto aktivitám. 

A samozřejmě kolem toho vznikla spousta krásných přátelství, nejen s lidmi okolo Full Moonu, ale i s kapelami – namátkou třeba s Katarzií, Kittchenem, Manon Meurt nebo Kalle. Těm jsme sice nic nevydali, ale pokud mohu mluvit i za ně, tak se máme navzájem rádi, respektujeme se a podporujeme. I proto jsme zrovna je chtěli na tu zmíněnou oslavu. České a slovenské kapely dostávají ve Full Moonu odjakživa zásadní prostor a vzhledem k tomu, že se současná situace jen těžko nějakým zázrakem změní, tak tomu v nejbližších měsících nebude jinak. A podle mého názoru je to vlastně dobře.

Jaká je dnes role hudební žurnalistiky změnila se za dobu, co píšeš?

Na to už jsem asi částečně odpověděl, dnes “jen” psát nestačí. Je třeba aktivně zasahovat do scény, snažit se jí rozvíjet, podporovat. Když se podíváme na servery jako Pitchfork, Stereogum, Louder Than War nebo The Quietus, tak vlastně každý z nich působí podobně, nějakým svým vlastním způsobem. Tím samozřejmě nechci Full Moon zrovna s těmito médii srovnávat, ale principielně jsou ty aktivity podobné. Určitě to souvisí I s tím, že to logicky musí být jiné než v době, kdy nebyl celý archiv nejen populární hudby dostupný online, jako je tomu dnes. Úkolem hudebních médií je stále tvořit nějaké řekněme síto, selekci toho, co je podle jejich názoru, respektive podle názoru jejich autorů, zajímavé nebo podstatné, ale je logické pracovat jinak, když si jakoukoliv hudbu může kdokoli na světě kdykoli pustit. Další velké a samostatné téma jsou samozřejmě sociální sítě, které proměnily v posledních deseti, patnácti letech celý svět a vnímání lidí. Ale to je asi debata na jindy. A na dlouho.

Kdo byli tví hudebně-žurnalističtí hrdinové, a koho čteš rád teď?

Dlouhá léta, vlastně od začátku jsem sledoval Rock&Pop, určitě taky Vokno, Živel a nějaké ziny. Občas mě docela bavil I Filter, ostatně díky ukončení jeho činnosti vlastně vznikl i Full Moon. A oblíbení autoři? Těch bylo za ta léta asi hodně, hodně mě bavilo jak psával o hudbě a vedl rozhovory Petr Vizina, hodně uznávám Pavla Turka, Karla Veselého a z těch mladších třeba Miloše Hrocha, ale je jich vážně hodně, včetně mnoha lidí, co pravidelně píší pro Full Moon. Třeba mě trochu mrzí, že víc nepíše Maxim Horovic, i když to chápu. Ze zahraničních namátkou Simon Reynolds, John Doran, Richard Foster nebo John Robb. A samozřejmě vzpomínám i na Janino vzdušné, intenzivní psaní, některé její texty byly nepřekonatelné. A když jsme u toho, kdybych se hodně snažil, tak si možná vybavím i některé tvoje texty z Rock&Popu. 

Jaké jsou teď tvoje vzpomínky na Apačku?

Je to stále stejné, samozřejmě chybí a chybět bude. Hlavně její stručnost a věcnost. Máme v redakci na zdi její velkou fotku, občas se na ní podívám a říkám si, co by v té které situaci udělala ona. Zrovna letos jsem si na ní vzpomněl mnohokrát, hlavně ve chvílích, kdy se něco zakazovalo a povolovalo, to by bylo nadávek. Ale vážně, to jak chybí mě asi není zase tak podstatné, určitě chybí Full Moonu, byť už se v posledním roce svého života moc nezapojovala, dělala spíše na jiných věcech. V mnoha chvílích a rozhodnutích by nám mohla určitě pomoci, ale věřím, že alespoň částečně by na nás byla hrdá. 

foto Andrea Petrovičová

Jaká byla geneze vzniku knihy?

Přemýšlel jsem o podobné knize už nějakou dobu, hlavně díky narážkám Karla s Maximem, kteří výběr textů kurátorovali a ještě je pak částečně znovu editovali, a vlastně i některých dalších. Nakonec jsem to nechal až na ty desáté narozeniny – původně měla kniha vyjít právě k původnímu termínu narozeninového koncertu v květnu, ze zřejmých důvodů vychází teď, v době přesunutí zářijového termínu už byla v tisku. Texty jsem vybral prvně já, pak jsme to konzultovali s Karlem a Maximem. 

Co tě na tom procesu překvapilo?

V první řadě, kolik těch textů bylo, když to sečtu I s texty pro web, tak to, co je v knize, je sotva desetina. U některých starších jsem dokonce našel různé editorské poznámky Jany, to byla velká zábava, strašně mě peskovala. A často právem, je třeba říct. Byl to zajímavý pocit, probírat se tím, u spousty textů si vybavuji nejen proč jsem je psal, ale třeba kde a koho jsem u té příležitosti potkal, hodně z nich vznikalo na různých místech Evropy, to je taky zajímavý, vlastně. Možná je to na nich i vidět. 

Asi by se tam dalo zařadit víc textů z posledního roku, první předvýběr byl totiž hotový někdy na podzim, ale nakonec jsem si říkal, že jsou ještě v čerstvé paměti, tedy těch, kteří mě sledují a vlastně I mojí, tak jsme je tam nedali. Až na rozhovor s Libuší Jarcovjákovou, který považuji za jeden ze svých nejlepších vůbec, hlavně díky Libuši. Navíc to byl tak silný zážitek, že to ani jinak nešlo. A zařadil jsem taky jeden z blogů Šejkr na doma, které jsem psal prvních čtyřicet šest dní letošní karantény každý den, to byl taky důležitý zážitek. V lecčems. 

Plánovat něco v téhle době je obecně těžké.

Co chystáš s Full Moonem, a co mimo něj?

Když pominu to, že každý měsíc musí vyjít nové číslo, tak se toho letos už moc dalšího neuděje. Určitě křest knížky, pak snad ještě vánoční koncert, který jsme už několik let neudělali, ale uvidíme zda to vůbec půjde. Před Vánoci vyjde číslo věnované slovenské scéně, na to se osobně těším velmi.

Na příští rok toho je v plánu hodně, uvidíme, co budeme moci uskutečnit. Rádi bysme udělali takovou sérii koncertů v Praze a Brně, na kterých se budou potkávat kapely z různých zemí Evropy s domácími, doufejme, že se povede Full Moon Stage na Colours a rozhodně se budeme snažit uskutečnit i druhý ročník festivalu Moody Moon Noize. Určitě vyjdou i nějaké desky. Ale to si zatím ještě nechám pro sebe.

Se Scrape Soundem máme vše přesunuto na příští rok, snad se alespoň něco povede. V hlavě mám další dvě knihy, jednu společnou s Ondřejem Bezrem, ale o té už mluvíte tak dlouho, že si raději počkám, až to bude mít nějaké konkrétnější obrysy. Ostatně co si budeme povídat, plánovat něco v téhle době je obecně těžké. Ale nevzdávám to, není možné tomu okolo nás podléhat. Je třeba se s tím naučit žít.   

Šéfredaktorské hudební tipy

Doporuč nám pár písniček, nemusejí být nové, a ideálně prosím připiš jednu dvě věty.

Určitě si sama vzpomeneš, jak “snadno” se na podobné otázky odpovídá, cha. Co to je pár písniček, že? Navíc je to všechno ve Full Moonu, nebo alespoň skoro. Dobře, zkusím, z poslední doby a namátkou.

Alex Henry Foster – The Hunter (By the Seaside Window)

Alexovu desku budu mít s letoškem spojenou napořád, objevil jsem ji někdy v počátcích té nejhrubší karantény a poslouchal ji mnohokrát. The Hunter je středobodem desky Windows in the Sky, hutná patnáctiminutová věc, se obrazovým doprovodem navíc. 

https://www.youtube.com/watch?v=2nhXqB_UNp4&list=RD2nhXqB_UNp4&start_radio=1 

Thiago Nassif – Plástico

Další letošní objev, brazilský hudebník Thiago Nassif. Jeho deska Mente mě baví velmi, je to takový potrhlý rachotivý funk, trochu no wave, trochu samba. Při každém poslechu tam nacházím něco nového. 

https://www.youtube.com/watch?v=HJ64rInV2G0 

Nubya Garcia – The Source

Titulní skladba z famozního debutu anglické saxofonistky Nubye Garcia. Současný bitský jazz je tak trochu moje téma, píšu o něm pravidelně už několik let, tahle deska je určitě jednou z nejlepších. Nubya by měla hrát v listopadu v Brně, uvidíme.

https://www.youtube.com/watch?v=vL4Ae5ORq24 

Bob Vylan – We Live Here

Tuhle dvojku znám díky Johnu Robbovi z Louder Than War. Punk, hip hop a jasný názor dohromady. Hodně by mě zajímalo, jak to vypadá živě, ale na to si asi ještě počkáme.

https://www.youtube.com/watch?v=VFqhJyvly1g 

Rosalía – A palé

Na co tahle holka sáhne, to má neuvěřitelnou sílu a energii.

https://www.youtube.com/watch?v=5zwpwbdGNIk 

Dingo – Children

Nějaká česká nemůže chybět. Jeden z hitů roku.

https://stoned-to-death.bandcamp.com/album/children 

Hüsker Dü – Sorry Somehow

Něco staršího nakonec, o HD jsem psal nedávno do Full Moonu, při té příležitosti jsem si (znovu) přivodil slušnou závislost na některá jejich alba. Třeba na Candy Apple Grey. A moc se těším na novinku Boba Moulda, která vyjde na konci září.

https://www.youtube.com/watch?v=SjZWJoNYpHI 

Comments

comments