Padesát plus deset nejzajímavějších alb 2021 Kaye Buriánka (1. díl)
A je to zase tady. Ta část roku, kdy bych normálně obrážel koncerty a setkával se s přáteli, místo toho sedím doma a rekapituluju hudbu uplynulých dvanácti měsíců. Jako loni. Protože ale vyšla celá řada zajímavých alb, je to tentokrát padesát tipů, plus mých zcela subjektivních deset doporučení alb tuzemských. Bez pořadí a hodnocení. Tak jo, jdeme na to! Tohle je 1. ze 3 dílů:
Black Country, New Road
For The First Time
Debutanti na Ninja Tune, Black Country, New Road jsou komplikovaný organismus. Sedm autonomních hudebních entit ve fascinující symbióze tvoří umění, které popírá existenci jakýchkoliv přežitých forem klasického schématu rockové hudby, s ní spojených dogmat, kultu osobností a dalších fosilně směšných kategorií. V uplynulém roce byli jednou z nejvíc citovaných mladých britských kapel, které bez předsudků nechávají svůj umělecký jazyk mutovat a s přirozenou lehkostí expandovat do žánry nezatížených hudebních koláží. Výsledkem je v případě právě Black Country, New Road fascinující vhled do jejich tvůrčích labyrintů, soubor singlů s lapidárním názvem For The First Time. Je celkem fuk, jestli tomu budeme říkat nerdský weirdo prog-rock, židovský post-punk s prvky klezmeru nebo neurotický pseudo-jazz, jisté je, že tuhle partu čeká vzrušující budoucnost, podobně jako o něco známější Black Midi, nebo další newcomers Squid, které v přehledu nejlepších alb roku 2021 zmiňuju taky.
Bandcamp: https://blackcountrynewroad.bandcamp.com/album/for-the-first-time
Kanye West
Donda
Donda, Westovo desáté studiové album pojmenované po Kanyeho zesnulé matce, obsahující neskutečných 27 položek, je další monstrózní projekt spirituálního rapu. K jeho pochopení je třeba zasadit ho do širšího kontextu, obsahujícího otravně spektakulární kampaň, Kanyeho diagnostikovanou bipolární afektivní poruchu, dokonalý marketing těžící z šokujících konsekvencí i z megalomanství, postavení, vlivu i peněz. Protože kromě velkého množství producentských es slouží album i jako výkladní skříň špičky současného hip-hopu (Jay-Z, Kid Cudi, Jay Electronica, Travis Scott, The Weeknd, Lil Yachty, Playboi Carti, Young Thug a celá řada dalších). Až odezní šílené turbulence kolem jeho launchování a přijde na realistické lámání chleba, možná leckomu dojde, že to je vlastně velmi solidní zářez v Kanyeho rozmáchlé tvorbě. Sice ne tak vizionářský a revoluční jako Yeezus z roku 2013, ale pořád progresivní a napěchovaný celou řadou velmi kvalitních skladeb.
Spotify: https://open.spotify.com/album/5CnpZV3q5BcESefcB3WJmz?si=v2ORbWyMROKIYzvM9xBgcQ
Slowthai
Tyron
Prvních sedm punkem našlehlých energických tracků na Tyron připomíná výjimečný debut Tyrona Kaymone Framptona Nothing Great About Britain. Slowthai, enfant terrible britské hudební scény, falešným patriotismem zhnusený samozvaný „brexitský bandita“ jako by byl se svým vášnivým burácením v ostrém kontrastu s apatií britského establishmentu. Vysokooktanové palivo Nothing Great About Britain je i zásadní infuzí první půlky alba. V té druhé se Slowthai vydává na výlet za poznáním univerzálnosti svého uměleckého já a výsledkem je, světe div se, celkem dobrá písnička (třeba Push s Deb Never nebo Feel Away právě s Blakem a Mount Kimbie). Zkrátka po slibném, ale místy přepáleném začátku jeho kariéry a všech karambolech přišlo zmoudření a fokus, což ale ve výsledku neznamená nudu. Slowthai na Tyron neslevuje vůbec nic z vlastního punkového étosu, chladně ho adresuje přesně tam, kam je třeba, a přitom stíhá dštít sýru, bavit, hrát si i otevírat celkem uvěřitelně svoje pochroumané nitro.
Bandcamp: https://slowthai.bandcamp.com/album/tyron
Sleaford Mods
Spare Ribs
Svoje šesté album stihlo britské duo Sleaford Mods nahrát v třítýdenní pauze mezi lockdowny. I na něm se hodně zmiňuje koronavirová situace nebo Brexit (fucked by a horse’s penis). Navzdory nepřehlédnutelnému pesimismu, kdy pro všechnu tu šeď a monotónnost příkazů a zákazů není vidět ani záblesk něčeho pozitivního, nabízí vlastně nezvykle mnoho barevných odstínů a poloh, na které jsme u Sleaford Mods nebyli pro jejich striktní minimalismus moc zvyklí. Přes veškerou ironii, cynismus, nihilismus a líné frázování eskamotéra se slovy Jasona Williamsona sem tam probleskuje roztomile naivní dance vibe raných alb LCD Soundsystem. Jako by se jim mezi jedovaté sliny a infekční beaty podařilo nacpat tragikomický obrázek současné Británie a co si budeme povídat, hodně z toho není jenom čistě britská záležitost. Spare Ribs je jako graffiti na betonové zdi – žádné manifesto, žádné jednoduché odpovědi a už vůbec ne návod, kde se před přetrvávající mizérií ukrýt a přečkat do lepších časů. Dost možná nejlepší deska, kterou Sleaford Mods kdy udělali.
Bandcamp: https://sleafordmods.bandcamp.com/album/spare-ribs
Cloud Nothings
The Shadow I Remember
Cloud Nothings z Ohia oslavili loni dest let existence. Na začátku letošního roku zpečetili svoje desetileté výročí devátou studiovou deskou The Shadow I Remember, přičemž vrací do hry Steva Albiniho, v jehož studiu Electrical Audio právě dekádu nazpět vznikala pod jeho producentským vedením deska Attack of Memory. Jedenáct skladeb rezignuje na jakoukoliv hudební fashion a přináší old school indie-punk, emotivní erupci fuzzy kytar a introspektivních textů plných tíživých metafor o ztrátě identity, strachu, pochybnostech, frustracích i existenčních krizích. Cloud Nothings jsou se svým katalogem sedmi alb něco jako učebnice hudební konzistence. Přestože si ponechávají manévrovací prostor na občasné experimenty, víceméně se drží v mantinelech vlastní definice punkem šmrncnutého pop-rocku, což rozhodně v jejich podání nezavání ani trochu nudou. Letošní novinka v tomto trendu spolehlivě pokračuje.
Bandcamp: https://cloudnothings.bandcamp.com/album/the-shadow-i-remember
Hologram
No Longer Human
Iron Lung Records letos vydal celou řadu dobrých desek, namátkou od Cemento, Mutated Void, Paprika, Smirk, Nasti, Urin a další. Jednou z nich je i No Longer Human kapely Hologram z DC. Po Build Yourself Up So Many Times Only To Be Brought Down Again And Again EP z roku 2018 na labelu La Vida Es Un Mus Discos jejich nové devítiskladbové EP releasovali právě Iron Lung Records. Disonantní noise hardcore punk, který se vyhýbá všem klišé a s maniakální urputností buduje na velmi krátké časové ploše od samých základů takovou tenzi, že se lebeční švy sami od sebe začínají rozestupovat jako Rudé moře před Mojžíšem na cestě do zaslíbené země. Od primitivismu Gag až po intelektuální hlukovou zabijačku Sonic Youth.
Bandcamp: https://ironlungrecords.bandcamp.com/album/no-longer-human-lungs-183
Shame
Drunk Tank Pink
Na rozdíl od debutu Songs of Praise jiholondýnských Shame je jejich druhé album Drunk Tank Pink komplexnější, jako by se zcela logicky kapela rozpínala do nových tvarů a teritorií, pracuje s více etážovým zvukem a promakanými detaily, aniž by slevila z intenzity a výrazu první desky. I přes nelehkou dobu vzniku Drunk Tank Pink, existenciální krize kapely, opakovaných izolací, deprese, deziluze a klaustrofobie nepostrádá smysl pro černý humor a ironii. Pokud hledáte něco čerstvého a autentického, ale stejně tak se rádi vracíte k osvědčeným jistotám, jakými jsou nejlepší alba Talking Heads, B-52s, Gang of Four, Sex Pistols nebo The Rapture, Drunk Tank Pink je výzva nenechat si ujít zdokumentovanou část vývoje jedné z nejslibnějších mladých britských kapel současnosti na pozadí totálního rozkladu nejen britské společnosti.
Bandcamp: https://shamebanduk.bandcamp.com/album/drunk-tank-pink
Damon Albarn
The Nearer The Fountain, More Pure The Stream Flows
Třetí sólové album Damona Albarna je jakási panoramatická sbírka jedenácti ambientních, scénických ploch a písní s Albarnem jako vypravěčem. V roce 2019 se vydal na Island a ve spolupráci s uměleckou komunitou v Reykjavíku začal pracovat na původně instrumentální hudbě. Když pak virus zastavil svět, zavolal několika starým kamarádům (bývalému kytaristovi Verve Simonovi Tongovi a skladateli Mikeovi Smithovi) a pustil se do transponování těchto nahrávek ve formálnější popové album. Z Islandu ho hledání kontextů zavedlo ještě do Montevidea, Íránu a zpět do hrabství Devon v jihozápadní Anglii. The Nearer The Fountain, More Pure The Stream Flows je album mapující v nevídané soudržnosti rozdílné přístupy a zvukové cesty od orchestrálních smyčcových jemností až po expresivní post-rock, přičemž vše mezi tím je vyplněno disonancí, art-jazzovými prvky a vznosnou, až skoro filmovou půvabností. Přesto místy nezapře klasického Albarna a odkazy na Gorillaz (Royal Morning Blue) nebo klasické Blur (romantický valčík Darkness to Light).
Bandcamp: https://damonalbarnmusic.bandcamp.com/album/the-nearer-the-fountain-more-pure-the-stream-flows
Aya
Im Hole
Říká se, že jedinou konstantou života je změna. Londýnská producentka a zpěvačka Aya, původně známá jako LOFT, vydala letos vysoko ceněné album Im Hole, které je stejně nepředvídatelné a neustále se měnící jako, eh, jako život sám. Potkává se na něm inteligentní klubová hudba s několika filozofickými rozměry. Aya používá svůj hlas nejenom jako nositele úvah, myšlenek a pojmenování skutečností nebo abstrakcí, ale jako univerzální nástroj, kterým dotváří už tak za veškeré hranice vysutý amorfní zvukový sound design. S grácií, pokorou, lehkostí a samozřejmostí míchá garage, grime, jungle, rap a mutant IDM, jungle breaks, holandské techno, britské funky, jihoafrický gqom a kdoví co ještě v sofistikovaný halucinogenní koktejl, oscilující od ambientních a glitchových ploch k inteligentní klubové hudbě a dál za hranice doposud prozkoumaného vesmíru. Dost často se zabývá otázkami vlastní i obecné sexuality, genderu a identity, což umocňuje jakási chtěná rozpolcenost, vytvářená modifikováním hlasového projevu, jeho vrstvením, odosobňováním, alienací. Dílo, které započala Laurie Anderson řekněme na Big Science, pokračovala v něm SOPHIE (Oil of Every Pearl’s Un-Insides), ale i Arca, Autechre, Klein, Mykki Blanco a mnoho dalších hudebních inovátorek a inovátorů, má další kapitolu, a ta se jmenuje Im Hole. Dope shit.
Bandcamp: https://aya-yco.bandcamp.com
Idles
Crawler
Crawler je vlastně po čertech dobrá deska. Nezvyklý otvírací song MTT 420 RR zasazuje krutou ránu instrumentálně nezvyklým dramatem, ve kterém zpěvák Talbot nevzrušeně recituje děsivé detaily autohavárie, kterou přežil a jako by ji znovu prožíval ve slow motion. Do stejné scenérie se vrací ještě jednou v Car Crash, která, když odhlédneme od neveselého tématu, navíc celkem jasně determinuje i spolupráci Idles s rapovým producentem, kterým je Kenny Beats. Brutální minimalismus, špinavý dub a dubem ovlivněný grime. Jestli zmaštěný Talbot neustále vykřikoval, že Idles nejsou žádná zasraná punková kapela, Crawler mu konečně dává za pravdu. Honění vlastního ocasu a houpačka od traumat k triumfu. Všechny mezistupně jsou zvráceně zábavné a znějí, jako kdyby The Birthday Party dostali infúzi Sleaford Mods a někdo je deportoval zpět do roku 1981. Hypno-punk as fuck. Znovu jsem se (tak trochu) zamiloval.
Bandcamp: https://idlesband.bandcamp.com/album/crawler
Teethgrynder
Hostages
Chcete znát dokonalý recept na zimní koktejl? Smíchejte bluesové základy, noise rock, chaotické a disonantní nájezdy šíleného saxofonu i vykloubené elektroniky a něco málo Leonarda Cohena a Toma Waitse s jeho jedovatým deklamováním zasazeným do obskurního baru kdesi v dystopických kulisách à la Blade Runner. Odtažitost i živočišnost zároveň. Ledové poryvy větru v klestí na útesech východního pobřeží Skotska a duchařská mantra starého kontinentu. Multiinstrumentalista a vizuální umělec Jay Turley stvořil album, které snoubí noblesu i dekadenci Nicka Cavea s neurvalostí a animálním sex-appealem Davida Yowa z Jesus Lizard. Notně tomu napomáhá i hostování Alexise Marshalla (Daughters), Evana Pattersona (Jaye Jayle), kytaristy Bossk Roberta Vaughana, vokalistky Lisy Mungo z Filth Is Eternal i Neila Kingsburyho z Fall of Efrata. Tohle musíte slyšet!
Bandcamp: https://teethgrynder.bandcamp.com/album/hostages
Militarie Gun
All Roads Lead To The Gun I + II
Jesus Lizard. Pixies. Jawbreaker. Fugazi. Minor Threat. Modest Mouse. Built to Spill. Guided by Voices. Pavement. Špína a odhodlání bortit mýty hlasitou propulzní hudbou, která čerpá z popu, ale ohýbá ho směrem k hardcoru, punku a devadesátkovému grungi v jeho esenciální neučesané podobě. Militarie Gun se zrodili tak trochu náhodou jako jeden z mnoha hudebních projektů v době, kdy se svět nejprve zpomalil a posléze úplně zastavil. Ian Shelton, jehož mnohem známější outfit Regional Justice Center produkuje agresivní powerviolence, dal dohromady Militarie Gun z přátel, které potkal na posledním koncertě před lockdownem, a zkoušením a psaním songů naplnil svůj nechtěně okleštěný život. Vznikla tak kapela, která není přilepená na žádném žánrovém gridu a klidně míchá cokoliv, co jí přijde pod ruku, výsledkem čehož jsou dvě skvělá EP po čtyřech věcech: All Roads Lead To The Gun a All Roads Lead To The Gun II. Fungují samostatně i jako obrazné dvě strany jednoho LP, takže je počítám za jednu nahrávku, která ve výčtu z mého pohledu toho nejlepšího, co v roce 2021 vyšlo, nesmí chybět.
Bandcamp: https://militariegun.bandcamp.com/album/all-roads-lead-to-the-gun-ii
The Death Set
How To Tune A Parrot
Poslední album Michel Poiccard od původně australských The Death Set vyšlo v roce 2011, dva roky po smrti jednoho ze dvou zakládajících členů Beau Velasca. I když je Michel Poiccard považovaná za jednu z nejlepších nahrávek, kterou ve své blitzkrieg historii The Death Set udělali, a byla pomyslným vrcholem jejich tehdejší hudební kariéry, zdálo se, že druhý původní člen Johnny Siera ztratil s odchodem milovaného kumpána i energii a entuziasmus pokračovat dál. Přitom okouzlující mix punk rocku a elektroniky s notnou dávkou pochopení pro hip hop dělal z The Death Set jednu z nejzábavnějších koncertních kapel, která se po přesídlení ze Sydney pohybovala na newyorské umělecké scéně. Navázat na tuhle zábavnou éru a navíc s dalšími deseti lety na triku je bezesporu těžké, nicméně How To Tune A Parrot je pořád setsakra dobrá adrenalinová jízda na horské dráze, boží špinavý mišmaš obsahující electro, noise, punk, hip-hop i výlety k melodickým refrénům. Přesně tak, jak to máme rádi a jak to dneska už skoro nikdo nedělá.
Bandcamp: https://thischarmingmanrecords.bandcamp.com/album/tcm-123-the-death-set-how-to-tune-a-parrot
Rid Of Me
Traveling
Pojmenovat kapelu po epickém albu PJ Harvey, to vyžaduje notnou dávku sebevědomí. Nová čtveřice z Filadelfie, ve které se potkali členové Low Dose, Legendary Divorce, Fight Amp a Soul Glo, ho má evidentně dost, a podle toho také dopadla i jejich debutová deska Traveling. Deset skladeb vzniklo během covidového vakua, kdy se nedalo dělat nic jiného, než psát a zkoušet a na rozdíl od všech zmiňovaných domovských kapel je hudebně podstatně jinde a je i evidentní, proč právě název Rid Of Me. Pokud máte smysl pro melodický noise rock, který ale částečně rozumí popu, nemá problém s decentním citováním grunge, ale je pořád dostatečně heavy, potom by parta kolem baskytaristky a zpěvačky Itaryi Rosemberg mohla zapadat i do vašeho playlistu. Pro staré i nové fanoušky Unwound, Hot Snakes, PJ Harvey and so on.
Bandcamp: https://ridofme.bandcamp.com/album/traveling
The Chisel
Retaliation
The Chisel vznikli teprve nedávno, na začátku roku 2020 a po třech úspěšných singlech vydali svůj čtrnáctiskladbový debut na konci listopadu roku letošního prostřednictvím agilního vydavatelství La Vida Es Un Mus. Navíc se okamžitě zařadili mezi nejnadějnější punkové kapely současnosti vedle třeba Chubby & The Gang, Stingray nebo Big Cheese. Jejich eklektický sound vychází z klasického ostrovního punku, ale zcela logicky do něj míchá i Oi!, anarcho, UK-82 a hardcore, přičemž autenticky spojuje zvuk raných osmdesátek s aktuálními trendy na britské punkové scéně. Přestože textově se The Chisel věnují typickým tématům, jako je policejní brutalita, drogová závislost nebo dospívání ve working-class městě Blackpool, hudebně je většina skladeb předvídatelná a jejich stavby až skoro obsesivně ctí klasický mustr, přesto má hodně z nich tolik ceněný zapamatovatelný hook. Už po pár koncertech se z věcí jako Retaliation, Tooth & Nail nebo Not The Only One staly hymny a odvrátily pozornost od jejich inspiračních vzorů na kapelu samotnou. Po pár posleších Retaliation to budete mít stejně a je jedno, jestli máte na hlavě číro, nebo nosíte martensky a polo triko Fred Perry – nebo nic z toho.
Bandcamp: https://thechisel.bandcamp.com/album/retaliation
Ataque Zerø
Ataque Zerø
Tohle je sice jenom 12“ EP s pěti věcmi, zato absolutně magické. Ataque Zerø jsou z Bogoty, ale v kapele se sešli dva Venezuelani, jeden Kolumbijec a jeden Francouz, jinak členové Muro, Dernier Futur, Exilio a Trampa. Stejně jako v případě Ride Of Me je výsledek jejich průsečíků mnohem melodičtější a ne tak zběsilý jako jejich domovské akvizice a upomíná třeba na Moving Targets, Manifesto Jukebox, ale především na Hüsker Dü a Letherface. Pět songů na Static Shock Records a necelá čtvrthodina čiré radosti. Nebudete litovat ani jediné vteřiny.
Bandcamp: https://ataquezero.bandcamp.com/album/ataque-zer
Psychic Graveyard
Veins Feel Strange
Noise rockoví pionýři Eric Paul (Arab On Radar, Chinese Stars, Doomsday Student), Paul Vieira (Chinese Stars, Doomsday Student), a Nathan Joyner (Some Girls, All Leather, Hot Nerds) založili svůj projekt Psychic Graveyard v roce 2018. Od té doby patří k šedé eminenci podvratné frakce zákeřných sonických inovátorů. Za poměrně krátkou dobu stihli vyprodukovat a vydat dvě alba Loud As Laughter (Skin Graft) a A Bluebird Vacation (Deathbomb Arc) a dvě EP, The Next World (Skin Graft) a Mouths (Deathbomb Arc). Stejně jako mnoho dalších i je zastihla koronavirová izolace a tak si museli vybudovat vlastní virtuální infrastrukturu a skelety songů si mezi sebou posílali tak dlouho, dokud s nimi nebyli všichni spokojení. Jako kdyby od sebe oddělená nervová zakončení někdo znovu přišil k sobě, jen v jiném pořadí, takže výsledný robotický chaos je precizně vygenerovaný novou umělou identitou. Pokud jste někdy měli slabost pro kteroukoli z výše zmíněných kapel, rozkoš způsobená poslechem Veins Feel Strange bude několikanásobná.
Bandcamp: https://deathbombarc.bandcamp.com/album/veins-feel-strange
KennyHoopla And Travis Barker
Survivors Guilt The Mixtape
Kluk z plakátu, ikona a reprezentant alternativní hudební scény Generace Z KennyHoopla přeskočil několik vývojových stádií a z téměř neznámého mladého umělce, který se snažil najít ideální průsečík zdánlivě nekonzistentních žánrů, jako jsou indie-rock, trap a emo, se skoro přes noc stala velká naděje logicky trochu stagnující scény. Určitě na tom má obří podíl i jeho šťastné spojení s bubeníkem Blink-182 Travisem Barkerem, který nejenom že stále nedostižně bubnuje, ale i skvěle produkuje a má cit pro hledání talentů. Ve dvaceti minutách Survivors Guilt The Mixtape je celý pop-punkový vesmír, předvídatelné melodické i rytmické zvraty, okatá přemostění i opulentní, trochu kýčovité refrény, ale hlavně přetlak obrovské energie, nezájem za každou cenu držet žánrovou čistotu, ale naopak snaha s chutí dělat výlety mimo bezpečná území. A hlavně melancholie, díky které má KennyHooplův pop-punk namísto sweet candy pachuť kyanidu. Bože, já chci, aby mi bylo dvacet (fuck no!) a chci jít na pořádnou party, kde tenhle kluk o půlnoci vyskočí z dortu, všechny rozpláče a vzápětí zapálí.
Apple Music: https://music.apple.com/cz/album/1565613503
Alexis Marshall
House of Lull. House of When
Alexis Marshall, dekadentní sebedestruktivní persona non grata, totální troublemaker (aktuálně čelící dost závažným obviněním svojí expřítelkyně Kristin Hayter aka Lingua Ignota) a zpěvák neméně excentrické kapely Daughters jako by na svém sólovém debutu dozrál. Nečekejte ale rozhodně nic usedlého a konformního, spíš naopak. Kromě Alexise Marshalla na něm pracoval bubeník Daughters Jon Syverson a dlouholetý přítel Evan Patterson (Jaye Jayle). Jako univerzální klíč prostupující a spojující všech devět kompozic Alexis používá proto-industrial a jakýsi až kazatelsky zvrácený způsob doručení svých velmi nihilistických textů. Není vlastně vůbec překvapením, že jednou z Alexisových nejoblíbenějších kapel jsou industriální pionýři Einstürzende Neubauten. Uctívá Blixu Bargelda a Nicka Cavea i nejvíc harsh industriální éru kapely Swans cirka z období prvních dvou desek Filth a Cop. Pokud máte rádi netradiční hudební experimenty, tohle album by na vás mohlo udělat dojem. Poslouchejte hodně nahlas a pokud možno s antidepresivy po ruce. Sbohem a řetěz. Doslova.
Bandcamp – nyní nefunkční: https://alexismarshall.bandcamp.com/album/house-of-lull-house-of-when
2. díl vyjde 24. 12.!
Comments
