Co skrývá středočeské podzemí

 

Střední Čechy v podzemí

 

Unikátní svět v hlubinách odhaluje nová kniha

Václava Cílka a kolektivu

PODZEMNÍ PAMÁTKY STŘEDNÍCH ČECH

 

Které z podzemních děl bylo pro fungování Čech a Moravy nejdůležitější?
A které nejdelší? Jak se určují důlní houby a další podivné organismy? Odpovědi přináší nová publikace Václava Cílka a kolektivu, jež seznamuje čtenáře s hlavními podzemními památkami středních Čech a prostřednictvím kovů  a dalších surovin umožňuje pochopit alespoň část přírodní historie Českého masivu.

 

Těžba nerostných surovin měla obrovský vliv na samotný vznik a vývoj Čech. Hornictví doprovázelo naše dějiny celých tisíc let, a většinou mělo zásadní význam pro posílení českého království, stálo za rozvojem mnoha měst. Střední Čechy mají v dobývání podzemí celou řadu unikátů – proto se autoři knihy Podzemní památky středních Čech soustředili zejména na doly. V publikaci sledují, co těžba stříbra, železa či uranu udělala
s naší společností a jak změnila způsob, jakým vnímáme svět. Z celé této tradice pak vyrůstá ražba tunelů i vůbec nejdůležitějšího podzemního díla celých středních Čech, jímž je vodní přivaděč Želivka, který vodou zásobuje nejenom Prahu, ale mnohá další středočeská sídla.

Text doplňuje 150 barevných ilustrací a fotografií. Jenom z podzemí autoři vybírali z více než pěti tisíc již protříděných snímků. Některé z nich mají dokumentární hodnotu, protože daná díla již neexistují nebo nejsou přístupná. Jiná byla objevena teprve nedávno a vidělo je jen několik málo lidí. „Fotografické dokumentaci jsme  v posledních třech letech věnovali zhruba 140 pracovních dní.“ prozrazují autoři. Různorodost fotografií a ilustrací sahá od záběrů podzemních rostlin a živočichů či labyrintů důlních chodeb až po sugestivní obraz Autobus, který namalovala Milada Mojsejová Voláková v roce 1979 jako vzpomínku na politické vězně, přivážené v druhé polovině 50. let 20. století na práci do uranových dolů.

Kniha Podzemní památky středních Čech je dalším svazkem originální volné edice věnované Středočeskému kraji (Střední Brdy, Křivoklátsko, Žulové krajiny).

 

Václav Cílek, Martin Majer, Lukáš Faltejsek a kol.: PODZEMNÍ PAMÁTKY STŘEDNÍCH ČECH Houbařův průvodce podzemím a další příběhy o bronzových říších, dějinách surovin, ledovém bláznu i králi, cestách do podsvětí, záhadě Dusivé štoly a uranu, který nebyl jen pro mír

(anotace)

Tato kolektivní monografie odhaluje tajemství středočeského podzemí a ukazuje jeho rozmanitost a krásu. Svět nad a pod zemí nemůžeme chápat odděleně – těžba zlata, stříbra, železa, uranu, uhlí a vápence měla obrovský vliv na samotný vznik českých zemí a posledních tisíc let byla jednou z hlavních sil vývoje společnosti. Když se na oblast středních Čech podíváme z hlediska surovin, rychle pochopíme, proč se staly hospodářským centrem a hnacím “motorem” země. Berte tuto knihu nejen jako průvodce na výlety, ale také jako návod, jak porozumět kraji, ve kterém žijeme či který navštěvujeme.

Ilustrace Dominika Lizoňová

Odpovědná redaktorka Tereza Kodlová

280 stran, 150 barevných ilustrací a fotografií, MOC 599 Kč

Vydalo nakladatelství Dokořán roku 2019

První vydání

www.dokoran.cz

 

Geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy Václav Cílek (1955) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, obor geologie ložisek. Přestože se ve své práci zabývá především změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny
a interakcemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem
k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů. Za Krajiny vnitřní a vnější a Makom. Kniha míst byl vyznamenán cenou Toma Stopparda za rok 2004. V roce 2007 získal Cenu ministra životního prostředí „za výrazný přínos
k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie“. V roce 2009 mu byla udělena cena VIZE 97 Nadace Dagmar a Václava Havlových za to, že „svým dílem významně rozšířil lidský obzor, poukázal na méně známé jevy a souvislosti, napomohl včlenit výsledky vědy do obecné kultury a prohloubil alternativy lidského pohledu na svět, kosmos a základní otázky bytí“. Václav Cílek spolupracuje s Českým rozhlasem
a s Českou televizí, jako autor či spoluautor vydal přes třicet knižních titulů.

 

Lukáš Falteisek (*1983) studuje na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde se zabývá mikrobiologií podzemních vod a horninového prostředí.

 

Martin Majer (* 1973) informatik a fotograf. Jeho profese, zájem o neživou i živou přírodu a rozvoj digitální fotografie ho po roce 2000 nasměrovaly právě k fotografování. Prvotní byl zájem o fotografii v podzemí přirozeném, jeskyních, i umělém, tedy nejrůznějších dolech, sklepeních a podobně. Hodně experimentoval spolu s Milanem Korbou s různými druhy osvitu. Tyto práce vyústily do několika knižních publikací
o podzemí Prahy, Českého krasu i obecně celých Čech. V posledních letech jsou u něj ale častá i témata krajiny na povrchu a živé přírody, rád ale fotografuje i v industriálním prostředí. Byl také autorem nebo spoluautorem několika fotografických výstav.

Ukázky z knihy Podzemní památky středních Čech

 

Želivka: příběh vody pro Prahu, str. 153

 

Nejdůležitější podzemní dílo v celé naší historii

Které z podzemních děl bylo pro fungování Čech a Moravy nejdůležitější? Ve středověku zřejmě kutnohorský revír, v období průmyslové revoluce zpočátku železné doly a později uhelné Kladensko a Ostravsko. Mimořádný význam měly železniční tunely a později metro. Přesto se dá říct, že bez dopravy se nějakou dobu obejdeme, ale bez vody ne.
V roce 1972 byl dokončen nový vodovod pro Prahu. Voda je vedena štolou o délce 51 km, kterou z převažující části vyrazili pracovníci uranových dolů. Voda ze Želivky, respektive z vodovodní nádrže Švihov, zásobuje asi 75 % pražských domácností, ale dodává se i na Vysočinu a do některých středočeských měst. Maximální, zatím ne úplně využitá kapacita vodovodního přivaděče je 6–7 m³ za vteřinu. Praha má sice rezervy
v zásobování vodou, ale ty by se rychle mohly změnit v žalostný deficit, kdyby osobní spotřeba vzrostla na úroveň běžnou např. v 60. letech.

Vodovodní štola na Želivce ve své době, a dokonce i dodnes představuje jedno z nejdelších podzemních děl na světě a vzhledem ke každodenní, již skoro padesát let trvající dodávce kvalitní pitné vody pro zhruba milion obyvatel i nejvýznamnější „tunel“ celé České republiky. To, že máme vodu ze Želivky, považujeme za natolik samozřejmé, že si to skoro nikdo již ani neuvědomuje.

 

Co předcházelo vybudování vodního díla na Želivce?

Románské město budovalo studny z obranných důvodů ve sklepě. Gotické parcely mívaly studně na pozemku za domem, ale blízko prosakujících žump a stájí. Rostoucí renesanční město řešilo problém nedostatkové a kontaminované vody výstavbou vodovodních věží, do kterých se voda čerpala většinou z řeky a rozváděla dřevěným potrubím do městských kašen. Venkov si poradil sám. Většinou čerpal užitkovou vodu z potoků a rybníčků
a víceméně pitnou vodu ze studní.

V Praze se nejprve v letech 1854–1882 zpracovávala voda z Vltavy, ale těsně před první světovou válkou byla do města přivedena voda z Káraného v Pojizeří. Novým vodovodem se získala kapacita kolem 1 000 l/s. Město rostlo a voda nedostačovala.
V roce 1928 došlo ke zvýšení kapacity v nově rekonstruované Podolské vodárně na 1 600 l/s. Bylo jasné, že stávající zdroje dlouho nevydrží, a to i přes nové studně u Káraného
a umělou infiltraci z řeky Jizery. Již v roce 1963 schválila vláda ČSSR využití řeky Želivky a výstavbu nové vodovodní nádrže u Švihova s cílem zajistit pro Prahu dalších 6 m³ za vteřinu.

Ještě předtím se uvažovalo o postavení přehrady, která by nadlepšovala stav Sázavy a tím i Vltavy a Labe. Je totiž nutné si uvědomit, že pokud z Želivky čerpáme kolem 5 m³ za vteřinu, mohou zejména v létě scházet, jak v Želivce (letní průtok jen kolem 1 m³), tak i na Sázavě s letním průtokem 6–9 m³. Přehrada má naštěstí dvojí funkci – dodává vodu Praze, ale i nadlepšuje minimální průtok v samotné řece. Záleží na

stavu vodních zásob, kde se v době deštivé hojnosti zadržená voda využije, zda pro město, nebo pro řeku, ale častější je výpomoc přírodě.

Stavba stála ve své době obrovské peníze – necelé 3 miliardy Kč, zatímco dnes projektanti odhadují náklady ve výši nejméně 60 miliard Kč. Jiná věc je ta, že dnes by
z právních důvodů přivaděč asi nikdo nepostavil pro odpor stovek či tisíců majitelů pozemků. Umíme si představit nekonečné spory kolem dvou zatopených historických městeček a několika vesnic. Naštěstí z městečka Zahrádka původně o asi tisícovce obyvatel zůstal stát alespoň středověký kostel sv. Víta, kde nějakou dobu působil páter Toufar známý z čihošťského zázraku. Otočíme kohoutkem a teče nám voda ze Želivky, ale kvůli tomu ztratilo několik tisíc lidí svůj domov!

V roce 1930 byla spotřeba vody na osobu a den o něco málo vyšší, než je dnes – 114 litrů, oproti dnešním zhruba 90 l. V roce 1964 již vystoupala na 255 litrů a očekávalo

se, že se vyšplhá až k 500 litrům na osobu a den jako někde v Americe. Voda byla laciná, lidé ji běžně využívali na kropení zahrad a zavlažování polí. Potrubí příliš netěsnilo a do půdy unikalo víc než dnešních asi 17 % veškeré naší produkce pitné vody. V současné pseudoekologické době mají lidé pocit, že by vodou měli šetřit, ale při již tak nízké osobní spotřebě jsou trendy jiné. Šetřit v domácnostech se má hlavně teplou vodou, a to kvůli energii, ne vodě. Podstatné je však zachycování a využívání dešťové vody. Místy existuje problém s příliš mnoha zahradními bazény a s nadměrným čerpáním závlahové vody
z malých vodotečí.

O kolik lidí je možné zvýšit počet pražských obyvatel, aby ještě nemuseli vodou šetřit a byli jsme schopni přečkat i možná suchá mezidobí? Pokud bychom začali víc využívat vodu z Vltavy, má Praha z vodního hlediska kapacitu pro další statisíce lidí, ale neunese je dopravně a z hlediska znečištění pražské kotliny hlavně během letních měsíců (vyšší teplota znamená vyšší rychlost chemických reakcí, a to zejména mezi nízkým ozónem a oxidy dusíku) a částečně i zimních inverzí. Domnívám se, že pokud si Praha chce uchovat své poměrně slušné životní prostředí, neunese víc než dalších 200 tisíc obyvatel, ale rizikové je i zahušťování sídel kolem hlavního města.

Přesto si všimněte, jak je situace se zásobováním vodou pro Prahu a část Středočeského kraje napjatá, protože kdyby nedošlo k tak velkému zdražení vody, že její spotřeba dramaticky klesla na méně než polovinu množství běžného ještě v 60. letech minulého století, tak by voda pro Prahu došla ještě před rokem 2000. Navíc v posledních letech pozorujeme alarmující trend, jímž je vysychání mnoha místních vodních zdrojů, což zatím řešíme právě napojením na Želivku a další velké vodní zdroje, které však mají své kapacitní limity.

Záhada zpívající houby, str. 261

V září 2001 mi volal jeskyňář Gabo Lešinský, že na nás bude čekat i s dr. Horváthovou na autobusové zastávce v Hrhově ve Slovenském krasu. Bylo mi divné, proč svému psu říká dr. Horváthová, ale ukázalo se, že pes se jmenuje Bakši a že odbornice čeká před krčmou. Měli jsme vylézt nahoru na planinu Dolný vrch a probádat neobvyklou jeskyni nazvanou Prastarý vývěr. Na Dolném vrchu leží víc než dvě stovky propastí, ale vodorovné jeskyně připomínající říční chodby úplně schází. V jeskyni bylo rovněž nalezeno několik střepů snad púchovské kultury. Dva profily krasovými výplněmi překvapivě poskytly neobvyklé jíly a úlomky křemitých pískovců, které se nikde na planině nevyskytují.

Gabo nám mezi řečí oznámil, že Peter Holúbek našel v jedné jeskyni v Demänové houbu, co vypadala jako „úško“, a když na ni posvítil baterkou, začala syčet. Kráčeli jsme starým, zarostlým pastevním lesem, co vypadal jako z Tolkiena a také mu jeskyňáři říkají „Les mrtvých velikánů“. Příběh o syčící houbě, jež občas po utržení posykávala i doma v ledničce, dobře zapadal do té divné, opuštěné krasové krajiny s tajemnými zejícími otvory propastí. Člověk si mimoděk říkal, že je dobře, že takové věci se na Slovensku ještě dějí a že česká houba by jistě ani nepípla, protože už je globalizovaná a defolklorizovaná. Nicméně v jeskyni, kde dr. Horváthová vyčenichala plcha (zdálo se, že jméno psovi již zůstane, což skutečná sympatická odbornice nesla s nejistým úsměvem), jsme na sebe občas zkusmo zasyčeli, když na nás někdo zasvítil.

V Liptovském Mikuláši se zvěst o zpívající houbě rychle rozšířila. Peter, který je obětavým a tuze seriózním pracovníkem místního muzea, byl na ulici zastavován známými i neznámými lidmi a do omrzení musel líčit, co se vlastně stalo. Vzápětí byl kontaktován novináři a televizním zpravodajstvím včetně české Novy (ti se přihlásili jako první přede všemi ospalými slovenskými novináři, protože dobře vědí, co lidi skutečně zajímá). V té chvíli se zatvrdil. Vzpomenul si, jak nedávno s přáteli pronikl dobře zvoleným výkopem do neznámých prostor jeskyně Zlomísk v Jánské dolině. Zmapovali zde nečekaných 7 km chodeb! Téměř s prosíkem informovali několik televizí, rádií a novin o novém divu tatranské přírody, ale nikoho to nezajímalo. Zato zpívající houba měla šanci dostat se mezi hlavní zprávy.

Jeskyně s hlučnou houbou slouží rovněž jako medvědí brloh, takže výzkumníci do ní vstupovali s patřičnou opatrností, která násobila jejich smysly soustředěné na každý šramot. Jeskynní prostředí je zároveň nejtišším místem v přírodě, molekuly vzduchu na sebe narážejí, jemně ševelí a výsledné 3 db představují i oproti tiché přírodě (20 db) bezhlesou oázu. Ticho a obezřetnost vedly k nečekanému objevu zpěvu houby.

P. Holúbek událost popsal slovy: „Pri plazení nás prekvapilo pozoruhodné syčanie, ktoré by sme v bežnej situácii azda ani neregistrovali. Začali sme pátrať po pôvode zvuku a spočiatku sa nám zdalo, že nás klamú zmysly. Zvuk totiž vydávala huba vyrastujúca zo žlutej hliny učupená mezi balvanmi. Zistili sme, že vydáva zvuky najmä po mechanickom podnete. Niekoĺkokrát sme ešte hubu podráždili a vždy sa ozval zvuk podobný sykotu hada. Zistili sme, že huba reaguje aj na svetelné podnety. Po dlhšej prestávke bolo šumenie také intenzivné, že ho bolo počúť do vzdialenosti 1,5 m.“

Peter dále popisuje, jak okolí považovalo případ za žert či nedorozumění vzniklé ochutnáváním zhoubné borovičky, ale protože houba sice málo, ale zřetelně šuměla ještě doma, tak rejpalové byli přesvědčeni a nastoupily pokusy, jak mykologický zpěv vysvětlit. Jedna teorie říkala, že houba hlasitě plaší živočichy, kteří by ji chtěli sežrat. Jeskyně byla několikrát navštívena, ale další plodnice byly nalezeny až 7. října 2001
v „čečine“ navláčené medvědem při úpravě na zimní brloh. Je pozoruhodné, že plodnice vyrůstaly přímo na skále a dokonce na sintrové polevě. Nález byl dokumentován videokamerou. V lidovém podání se mezitím na Liptově ze syčící houby stala „spievajúca huba“. Další dny všichni s napětím očekávali zprávu z dalekého Prešpurku, co to je za druh.

Zdá se, že mykologové jsou zvláštní lidé, kteří přes léto sbírají houby a přes zimu je různým způsobem přejmenovávají. Po důkladné prohlídce byla houba určena jako chriapač lesný, neboli Helvella silvicola (Beck) Harmaja, dříve označovaná jako Otidea silvicola, či dokonce jako Wynnella silvicola (Beck) Nannfeldt. Mykolog dál do posudku napsal, že v literatuře ani podle zkušeností mykologů tento zvukový efekt není známý. Další odborník dr. Kautmanová nejspíš správně popsala mechanismus zpěvu houby. Když v plodnici dozrávají výtrusy, stačí malý podnět, jako je závan větru či dopad kapky vody, aby vřecka praskala a vystřelovala výtrusy. V jeskyni je před těmito vlivy houba chráněná, ale tlak ve výtrusnicích stoupá, takže stačí i velmi malý podnět – jako je jenom dopad světla baterky – a platónská houba začne syčet.

Filozof a mykolog, již zemřelý Zdeněk Neubauer k danému jevu poznamenal: „Ve vší uctivosti, jsem poslední, kdo by vylučoval sémantiku houbího syčení, leč snad mohu podotknout, že všechny kustřebky (Pezizomycetes = skupina vřeckovýtrusých hub Ascomycota s velkými víceméně kalíškovitými plodnicemi) při náhlé změně teploty či vlhkosti způsobené např. dýchnutím unisono vystřelují z vřecek (asci) vzhůru exponované rouškonoše (hymenoforu), spory na způsob netýkavky, což se projeví kouřovým obláčkem, u ascobolů změnou barvy.“

Mytologie a mykologie však přesto mají cosi společného, plodnice i mýty vyrážejí z neviditelného podhoubí, příběhy i houby se mohou roky schovávat mezi kořeny stromů a pod bludnými kameny medvědích brlohů. Na Turci se prý opět objevil strigoň a v samotném Liptovském Mikuláši se spřátelili kuruci a labanci takovým způsobem, že musela zasahovat policie z jiného kraje. A v krčmě jsem viděl, jak mladý elegantní muž vytahuje z vrecka sebrané spisy Boženy Němcové a tichým, naléhavým hlasem předčítá: Aj keď je Slovák neoblomný a smelý, predsa sa bojí strašidiel a mátoh. Vie ich tiež okliamať. Keď ho prenasledujú, prekabáti ich, čiže obráti kabát naruby a tu si ony myslia, že to nie je on a nechajú ho tak…“ Mýtus zde má inu tuhé podhoubí a přežije i skeptické pražské mykology.

Václav Cílek

 

www.dokoran.cz

 

Comments

comments

Vyhledat