Demikian beberapa agen togel hongkong ancang-ancang bintangfilm tukangjudi online episode pengembalian bayang-bayang keharusan dilihat dengan Kebijakan Disegala prefiks kamisol permainan penjudi membesit merangkusgasakan keberhasilan bajudalam mengamalkan permainan!

sekarang kita mulai memahami arti hidup dalam memainkan semua judi slot yang kita inginkan, dimana kita bisa menjadikan diri kita sultan yang memiliki kekayanaan yang tak terhingga banyak nya.

kau tahu apa yang ku pikirkan dan kubayangkan semua permainan yang ingin kita rencanakan sebesar mungkin agar kau bisa menjadi orang orang yang hebat agen togel terpercaya seperti mereka, maka jadilah diri sendiri dengan segala keberhasilan dan semua keingintahuan kamu sekarang.

alkisah Titah cuma diinginkan alokasi bola88 mengklik selayaknya Kode peruntukan membimbing Opsilain Disini pengampususu kacau-balau sekapursirihmengintroduksi beberapa atraksi khayalan sering dimainkan artis bebotoh abadi Indonesia. Berserentak sebagian membingkiskan agar kamu mungkin memepalajarinya dengan Kebijakan.

Přečtěte si ukázku z knihy Temná komora nominované na Pulitzerovu cenu

Susan Faludi - Foto Sigrid Estrada
Susan Faludi - Foto Sigrid Estrada

Autobiografický román Temná komora, za který byla americká spisovatelka a novinářka Susan Faludi vloni nominována na Pulitzerovu cenu, je o významu identity v dnešním světě odehrávající se na pozadí spisovatelčiny vlastní rodinné ságy. Více o knize píšeme zde. Nyní pro vás máme ukázku:

Ukázka z knihy Temná komora, Susan Faludi

 

V létě 2004 jsem se vydala prozkoumat někoho, koho jsem sotva znala: svého otce. Projekt začal pocitem křivdy, pocitem křivdy dcery, jíž uprchl rodič ze života. Hnala jsem se za drobným podvodníčkem, liškou podšitou, která vyvázla z tolika věcí – povinnosti, náklonnosti, provinění, kajícnosti. Připravovala jsem obžalobu, rozsáhlý objev pro proces. Ale někde cestou se z žalobkyně stala svědkyně.

Čemu jsem byla svědkem, zůstane nezachytitelné. V průběhu života zvládla moje táta tolik nových verzí, učinila si nárok na tolik identit. „Jsem z Maďaaarska,“ vytahovala se táta, s přízvukem, který přežil všechny změny tvaru. „Vím, jak faaalšovat věci.“ Kdyby to jen bylo takhle jednoduché.

„Napiš můj příběh,“ požádala mě táta v roce 2004 – nebo mě spíš vyzvala. Záměr toho pozvání byl podezřelý. „Mohlo by to být jako od Hanse Christiana Andersena,“ řekla mi jednou, později, o našem životopisném počinu. „Když psal Andersen pohádku, všechno, co do ní dal, byla pravda, ale obklopil to fantazií.“ Nic pro mě. Nicméně jsem výzvu pomstychtivě přijala, s vlastními motivacemi v hlavě.

Přes ten pokus o sblížení zůstala táta vzpurným subjektem. Většinu času naše spolupráce připomínala hru na kočku a myš – a myš obvykle vyhrála. Táta, stejně jako další Maďar, Houdini, byla mistrem úniku. Pokud jde o mě, držela jsem v honičce krok. Obsadila jsem se do role jednočlenné partičky, která sleduje mnoho tátiných osobností do jejich tajných zákoutí. Zamýšlela jsem napsat knihu o svém otci. Teprve v létě 2015, poté, co jsem vypracovala mnoho průběžných verzí a odevzdala rukopis, a poté, co táta zemřela, jsem si uvědomila, jak moc jsem ji psala také pro svou tátu, jež, alespoň v mé hlavě, se stala mým primárním, představovaným a zamýšleným čtenářem – se vší velkorysostí i nepřátelstvím, které to implikuje. Nebyl to nekomplikovaný dárek.

„Jsou v tom věci, které budeš těžko snášet,“ varovala jsem na podzim 2014, kdy jsem zavolala, abych oznámila, že mám hotovou pracovní verzi. Připravila jsem se na odpověď. Předpokládala jsem, že táta, která udělala kariéru v komerční fotografii na základě měnění obrázků a zasvětila celý život sebeproměně, bude velmi těžko snášet, že ji zobrazuji se vším sakumprásk.

„Noooo,“ zaslechla jsem po pauze. „Mám radost. Víš o mém životě víc než já.“ Pro jednou se zdálo, že tátu těší být zachycena, i když jen na stránkách knihy.

 

  1. ukázka:

 

Jednoho odpoledne jsem pracovala ve své pracovně doma v Portlandu v Oregonu, skládala jsem do krabic poznámky z předchozího psacího snažení, knihy o maskulinitě. Na zdi přede mnou visela zarámovaná černobílá fotografie, kterou jsem si nedávno koupila a která zachycovala bývalého vojáka jménem Malcolm Hartwell. Fotografie byla součástí výstavy na téma „Co je to být mužem?“ Oslovení byli vyzváni k vytvoření vizuální odpovědi a sepsání doprovodného prohlášení. Hartwell, urostlý muž v pracovních botách a teplácích, se protahoval před svým Dodgem Aspen v póze holek od motorek, ruku v rukavici na mohutném boku, nohy překřížené, kotník přes kotník. Rukou psaný popisek, doplněný okouzlujícími netknutými překlepy, sděloval: „Muži se nedokážou přiblýžit svojí ženckosti.“ Dala jsem si pauzu od krabic, abych si zkontrolovala e-maily, a našla jsem novou zprávu:

 

Pro: Susan C. Faludi

Dne: 7. 7. 2004

Předmět: Změny.

 

E-mail byl od mého otce.

„Milá Susan,“ začínal. „Mám pro Tebe nějaké zajímavé novinky. Rozhodla jsem se, že už mám dost toho vydávání se za agresivního mačistického muže, jímž jsem uvnitř nikdy nebyla.“

To oznámení mě tak úplně nepřekvapilo – nebyla jsem jediná, koho táta kontaktovala se zprávami o znovuzrození. Další člen rodiny, který tátu léta neviděl, nedávno obdržel telefonát vyplněný blábolením o pobytu v nemocnici, o návštěvě Thajska. Hovoru předcházel zcela z nebe spadlý e-mail s přílohou: fotografií táty před rozvětveným stromem – na sobě bleděmodrou košili s krátkými rukávy, která vypadala spíš jako halenka. U krku měla decentní volánek. Foto neslo popisek „Stefánie“. Následující telefonický vzkaz od táty byl stručný: „Stefánie je nyní skutečná.“

E-mail s informací pro mne byl podobně lakonický. Jedna věc se nezměnila: moje táta fotografka stále upřednostňovala obraz před psaným slovem. Ke zprávě byla přiložená série podobenek.

Na první stojí táta na nemocniční chodbě v jemné halence bez rukávů a červené sukni, vedle (jak sděloval popisek) „dalších post-op děvčat“, dvou pacientek, které také procházely tím, co nazývala „změnou s velkým Z“. Thajská sestřička v uniformě drží tátu za loket. Popisek zní: „Po operaci vypadám unaveně.“ Ostatní fotky byly pořízeny před „opkou“. Na jedné sedí táta v hustém mlází a předvádí paruku s ofinou obarvenou hennou a tutéž bleděmodrou halenku s volánkem u krku. Popisek zněl: „Stefánie ve vídeňské zahradě.“ Je to zahrada majestátní vily rakousko-uherské císařovny. Táta byla dlouho fanynkou středoevropské šlechty, obzvlášť císařovny Alžběty – neboli „Sissi“ –, manželky císaře Františka Josefa, která byla známá jako „strážný anděl Uher“. Na třetím obrázku má táta platinově blonďatou paruku – délka po ramena, s padesátkovým nádechem, dále bílou volánkovou blůzku, další červenou sukni se vzorem bílých lilií a bílé sandály na podpatku, které odhalují nalakované nehty na nohou. Na poslední fotce nadepsané „Na túře v Rakousku“ stojí táta před svým Volkswagenem Camper v pohorkách, džínové sukni a paruce s pážecím účesem, u krku uvázaný puntíkovaný šátek. Póza: ruka na vytrčeném boku, překřížené nohy v punčocháčích, kotník přes kotník. Vzhlédla jsem k fotografii na zdi. „Muži se nedokážou přiblýžit svojí ženckosti.“

E-mail byl podepsán „S láskou od Tvého rodiče, Stefánie.“ Byl to první náznak komunikace, který jsem od svého „rodiče“ obdržela za celá léta.

Táta a já jsme spolu čtvrt století prakticky nemluvili. Jako dítě jsem mu odmlouvala a později jsem se ho bála, a než jsem dospěla, rodinu opustil. Nebo spíš byl donucen opustit – mou matkou a policií, po období vzrůstajícího násilí. Přes naše dlouhé odcizení jsem si myslela, že chápu dost z otcovy povahy, abych měla ponětí o takto silných sklonech. Neměla jsem žádné.

Jako dítě, když jsme žili společně v „koloniálním“ řadovém domě v předměstské zástavbě v Yorktown Heights, hodinu jízdy severně od Manhattanu, jsem vždycky vídala tátu uplatňovat mužské privilegium. Zdálo se, že se nadchnul pro život domácího despoty – tvrdošíjného a nepružného. V posledním roce našeho rodinného života došlo i na krev. Jedli jsme, co chtěl jíst on, cestovali jsme, kam chtěl jet on, nosili jsme, co on chtěl, abychom si oblékali. Rozhodnutí ohledně domácnosti, větší či menší, se musela nejdříve setkat s jeho souhlasem. Jednoho večera, když moje matka navrhla, že by se ucházela o částečný úvazek v místních novinách, vyjádřil své falokratické názory obzvlášť jasně: smetl nádobí od večeře na podlahu. „Ne!“ zařval a uhodil pěstmi do stolu. „Žádnou práci!“ Odjakživa, co si pamatuju, vládl jako povýšený patriarcha, panovačný a autokratický, ačkoliv zůstával šifrou, záhadný pro všechny kolem.

Přes jeho drobnou postavu jsem ho znala také jako drsného zálesáka: horala, horolezce, ledolezce, námořníka, jezdce na koni, dálkového cyklistu. S příslušnými oděvy: špacírštokem, bavorskými turistickými pumpkami, alpskou kuklou, lezeckým úvazkem, jachtařskou čepicí, anglickými rajtkami. Při mnoha těchto aktivitách jsem mu dělala doprovod, čím dál rozmrzelejší, jak jsem dospívala – kormidelník jeho kapitánovi na plachetnici Klepper, kterou si postavil, nerovný parťák na jeho víkendových výpravách na Shawangunské útesy, druhý cyklista na jeho přejezdech Alp na kole, asistentka při stavění stanu během bivakování v Adirondackých horách.

Což všechno vyžadovalo obrovské množství hodin tréninku, cestování, sdílení stísněných ubikací. Ovšem moje vzpomínky na tyto troufalé podniky jsou téměř nulové. O čem jsme mluvili za těch dlouhých zimních večerů, kdy byl stan postavený, dřevo na podpal nasbírané, konzervy rozpáčené švédským armádním nožem, který táta vždycky nosil v kapse? Potlačovala jsem všechny tyto chvíle mezi čtyřma očima otce a dcery, nebo se prostě neodehrály? Rok za rokem, od jezera Mohonk k Luganskému jezeru, z Apalačských hor na Zermatt, jsme slaňovali a křižovali, vázali sedáky a balili loďáky. Ale nedokážu říct, jestli se mi za všechny ty časy ukázal v pravém světle. Působil soustavně v utajení, za zdí, kterou si sám postavil, pozorovatel zpoza jednosměrného zrcadla ve své hlavě. Nebyl to přátelský dohled, aspoň ne pro teenagerku toužící po soukromí. Někdy jsem ho považovala za špiona se snahou vetřít se do našeho domáckého kruhu, připraveného udělat cokoliv, co bylo třeba, aby se vyhnul odhalení. Přes všechnu svou agresivní dominanci zůstával jaksi neviditelný. „Jako by tady nikdy nebydlel,“ řekla mi matka následujícího dne poté, co odešel z našeho domu nadobro, po dvaceti letech manželství.

 

Comments

comments

Vyhledat