Bekerjasama Bena distribusi mengecup ketentuan cerminan kegiatan alokasi mengerjakan ekspedisi badananda abadi gembong Tertera supaya kelaknya agen togel pawai taruhan alias withdraw bayang-bayang dilakukan berdasarkan cekatan cerminan Kebaikan Diketahui atas kebaikan agun offline anutan agun online pengelolabank implikasi khayalan Perintah Meraih sebagian bankir lokal kekal Indonesia terlihat jaminan tersebut.

Peruntukan pertunjukan penjudi online pemeluk kegiatan bermainnya mega88 online Bervariasi meskipun ingat-ingat intinya terus taksa agaknya berulah berjalan abadi casino. Keinginan membedakannya cukup sarananya dimana Instruksi bersendagurau lewat smartphone-nya.

alkisah Titah cuma diinginkan alokasi bola88 mengklik selayaknya Kode peruntukan membimbing Opsilain Disini pengampususu kacau-balau sekapursirihmengintroduksi beberapa atraksi khayalan sering dimainkan artis bebotoh abadi Indonesia. Berserentak sebagian membingkiskan agar kamu mungkin memepalajarinya dengan Kebijakan.

Přečtěte si ukázku z knihy Veselice od W.S. Maughama

 

 

Do třetice všeho dobrého. Kapesní edice Pozdní sběr nakladatelství PROSTOR zahájila Posledním půlšilinkem, poté vyšel i Barevný závoj. Nyní je tu třetí román britského autora Williama Somerseta Maughama VESELICE ANEB KOSTLIVEC VE SKŘÍNI.

Již víme, že anglický romanopisec si nepotrpěl na žádné formální experimenty, jeho trumfy byly prosté: silný příběh a bravurní vyprávění. Což potvrzuje i nyní vydaná VESELICE, neboť se jedná o román o již zesnulém spisovateli, o němž chce psát jiný snaživý spisovatel, a tak se spojí s dalším spisovatelem, jenž toho zesnulého znal poněkud lépe…

Že to zní příliš složitě a taky nudně? Jenže tenhle román napsal William Somerset Maugham, takže je jasné, že se jedná opět o strhující vyprávění…  A, ano, i o silný příběh, protože britský romanopisec se věnuje především postavě spisovatelovy první manželky, která byla naprostým protipólem literátské nudnosti a upjatosti – velmi prostá a velmi živelná. K tomu autor VESELICE dodává štiplavé poznatky ze spisovatelského života, neboť takových mikropříběhů a pozorování za své praxe nasbíral nespočet.

Pokud si chcete přečíst něco zábavného a na konci knihy s překvapením zjistit, že jste byli nenásilně poučeni o životě a literatuře, je tedy VESELICE tou pravou volbou pro letošní léto. Vychází po více než 40 letech v českém překladu Karla a Jiřiny Kynclových.

 

V předmluvě k VESELICI William Somerset Maugham píše o tom, jak se jedinkrát sešel s Thomasem Hardym na jakési opulentní večeři: „Nakonec mi udělal velkou poklonu: zeptal se mě (přeslechl mé jméno), čím se zabývám.“

Thomas Hardy je zmíněn proto, že tento slavný autor a jeho manželka byli vnímáni jako předobrazy postav z VESELICE. To William Somerset Maugham jemně odmítá: „Když kniha vyšla, byl jsem z mnoha stran vystaven útokům, že jsem prý                  v postavě Edwarda Driffielda vykreslil portrét Thomase Hardyho. To nebyl můj záměr. Thomase Hardyho jsem neměl na mysli víc než George Mereditha nebo Anatola France.“

Samozřejmě, literátovi nelze věřit vše, taková předmluva může být jen způsobem maskování či svedení ze stopy. Ovšem i kdyby se autor VESELICE inspiroval pouze Hardyho životopisem, můžeme dnes z odstupu jasně vidět, že na tom vůbec nezáleží. Podstatné je totiž pouze to, že romány Thomase Hardyho a Williama Somerseta Maughama se stále vydávají a čtou, včetně VESELICE. Všechno ostatní není důležité…

O tom, že je VESELICE dílo nadčasové, svědčí pak i tato pasáž z předmluvy, jež jako by byla psána dnes: „Když jsem chtěl vykreslit portrét spisovatele, který používá všech prostředků reklamy, aby pomohl věhlasu svých děl, nemusel jsem soustřeďovat pozornost na žádnou konkrétní osobu. Tato praxe je až příliš všeobecná. A člověk se nemůže ubránit pocitu sympatií k této praxi. Každý rok zapadnou beze stopy spousty knih, mnohé z nich pozoruhodné úrovně. Napsání každé z nich trvalo autorovi měsíce; možná že ji nosil v hlavě celá léta. Vložil do ní něco ze sebe, co je navždy ztraceno,          a člověku rve srdce, když si pomyslí, jak velké je nebezpečí, že si jí nikdo ani nevšimne pod tlakem různých příčin, které tlačí na kritické váhy a obtěžkávají knihkupecké regály. Není tedy nepřirozené, že autor využívá všech prostředků, aby vzbudil pozornost veřejnosti. Zkušenosti ho naučily, jak se to dělá. Musí ze sebe udělat veřejného činitele. Musí se veřejnosti neustále ukazovat. Musí dávat interview, musí se snažit, aby v novinách vycházely jeho fotografie. Musí psát dopisy redakci Timesů, hovořit na schůzích a zabývat se sociálními otázkami. Musí pronášet přípitky na slavnostních večeřích, musí doporučovat knihy v nakladatelských reklamách a musí se ukazovat vždycky v pravý čas na pravých místech. Nikdy nesmí dovolit, aby se na něho pozapomnělo.“

Na literární frontě tedy nic nového, což vlastně jinými slovy jen potvrzuje, že číst VESELICI má stále cenu.

 

William Somerset Maugham: VESELICE (anotace)

Román klasika anglické literatury vyšel poprvé v roce 1930 a čtenáři v postavě spisovatele Edwarda Driffielda záhy odhalili skutečného romanopisce Thomase Hardyho. Děj se odehrává od devadesátých let 19. století do konce dvacátých let století 20., kdy je vypravěč, rovněž spisovatel William Ashenden, požádán svým kolegou Alroyem Kearem o pomoc se sepsáním životopisu nedávno zesnulého Driffielda.

Maugham byl vynikajícím pozorovatelem a dokonale poznal prostředí umělců a vůbec lidí z vyšších vrstev. Ve svém románu vykresluje s precizností a vtipem nejen události a společenské prostředí, ale především konkrétní lidské charaktery. Mistrně vylíčil zejména Driffieldovu první manželku Rosie, která je centrální postavou románu. Rosie je zosobněním nespoutané, bezprostřední a živelné ženskosti, která vybočuje z konvenčních společenských norem a je často kvůli své uvolněné morálce, prostotě a „obyčejnosti“ trnem v oku lidí z vyšší společnosti.

Román, napsaný před necelým stoletím, je i pro dnešního čtenáře poutavý díky mistrovskému vypravěčství a dokonale propracované psychologii postav. Česky byl titul publikován poprvé v roce 1975, nyní vychází v revidovaném vydání již jako třetí svazek z Maughamovy tvorby v edici Pozdní sběr.

Z anglického originálu Cakes and Ale, or The Skeleton in the Cupboard, vydaného nakladatelstvím Penguin Books v Harmondsworthu roku 1966, přeložili Karel a Jiřina Kynclovi

Jazyková redaktorka Karolina Suchá

256 stran, MOC 277 Kč

Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2018

Druhé vydání

 

William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával; z jeho studentské praxe v chudinských čtvrtích však vychází první román Liza of Lambeth (1897). První úspěchy a finanční zajištění mu však přinesla až jeho dramata vyznávající tradici konverzačních veseloher, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech naopak pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Barevný závoj (1925) a Na ostří nože (1944). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii.

Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nově v edici Pozdní sběr zatím vyšly jeho romány Poslední půlšilink (2017) a Barevný závoj (2017).

 

O knize napsali

Maugham patří k jednomu z mých nejoblíbenějších spisovatelů.

Gabriel García Márquez

 

Impozantní talent, vlastně působivý součet talentů… Precizní, taktní, ironický a bez otravné nabubřelosti.

The Spectator

 

Duchaplný román třicátých let… Skvělé čtení.

Val Hennessyová, Daily Mail

 

Možná zábavné je to správné slovo. Maugham měl postavu Rosie už nějaký čas v hlavě, chtěl napsat knihu, která by byla o ní, a měl také spoustu zkušeností s rozmary a vrtochy známých literátů, a navíc satirickou schopnost elegantně je popsat.

Rohan Maitzenová, openlettersmonthly.com

W. S. Maugham Foto Prostor

Ukázka z knihy VESELICE, str. 177

Cesta zpět k Driffieldovým vedla přes Vincent Square, a když jsme procházeli kolem mého bytu, zeptal jsem se Rosie:

„Nešla byste na chvilku dovnitř? Ještě jste neviděla, jak bydlím.“

„A co vaše domácí? Nechtěla bych, abyste měl nepříjemnosti.“

„Ale ne, ta spí jako dub.“

„Tak pojďme na chvilku.“

Tiše jsem vsunul klíč do zámku, a protože v chodbě byla tma, vzal jsem Rosie za ruku. Zapálil jsem plynové světlo ve svém obývacím pokoji. Sňala si klobouk a vjela si rukama do vlasů. Pak se rozhlédla, kde je zrcadlo, ale já byl „strašně uměleckej“            a zrcadlo, které visívalo nad krbem, jsem odstranil, takže v tomto pokoji se na sebe nikdo nemohl podívat, jak vypadá.

„Pojďte do ložnice,“ řekl jsem. „Zrcadlo je tam.“

Otevřel jsem dveře a zapálil svíčku. Rosie vešla za mnou a já podržel svíčku tak, aby se viděla. Díval jsem se na její obraz v zrcadle, jak se česala. Vytáhla si z vlasů dvě nebo tři sponky, vsunula si je do úst, vzala jeden z mých kartáčů a začala si jím přejíždět po vlasech. Zapletla si je, uhladila a pak do nich vracela sponky. Právě když byla zabraná do této práce, všimla si mých očí v zrcadle a usmála se na mě. Upevnila poslední sponku a obrátila se. Mlčela. Dívala se na mě klidně, s přátelským úsměvem v modrých očích. Postavil jsem svíčku. Pokoj byl hodně malý a toaletní stolek stál vedle postele. Rosie zvedla ruku a měkce mě pohladila po tváři.

Lituji teď, že jsem začal psát tuto knihu v první osobě. Je výborné, když se člověk může předvést v roztomilém a dojemném světle, a nic není účinnější než skromné hrdinství nebo patetický humor, který se v této vyprávěcí formě velice pěstuje. Je báječné psát o sobě, když v duchu vidíte lesknoucí se slzu na čtenářových řasách a něžný úsměv na jeho rtech. Rozhodně ale není tak pěkné, když musíte vystavovat na odiv sebe jako úplného pitomce.

Před nedávnem jsem si přečetl v Evening Standard článek od pana Evelyna Waugha, v němž mimo jiné podotýká, že psát romány v první osobě je opovrženíhodná praxe. Byl bych rád, kdyby vysvětlil proč, on však pouze předhodil toto prohlášení veřejnosti s toutéž

nedbalou lhostejností (berte nebo nechte být), jako to udělal Euklides se svou proslulou poznámkou o rovnoběžkách. Velice mě to znepokojilo, a požádal jsem proto Alroye Keara (který čte všechno, dokonce i knihy, k nimž píše předmluvy), aby mi doporučil nějaká díla o umění psát romány. Na jeho doporučení jsem si přečetl Řemeslo psaní od pana Percyho Lubbocka, z něhož jsem se dověděl, že jediný správný způsob, jak psát romány, je způsob, jak je píše pan E. M. Forster; pak jsem četl Strukturu románu od pana Edwina Muira a z ní jsem se nedověděl vůbec nic. V žádném z těchto děl jsem neobjevil ani zmínku, která by se týkala oné sporné otázky. Stejně však chápu jeden z důvodů, proč jistí spisovatelé, jako Defoe, Sterne, Thackeray, Dickens, Emily Brontëová nebo Proust, svého času slavní, ale nyní nepochybně zapomenutí, používali metodu, kterou pan Evelyn Waugh potírá. Čím jsme starší, tím více si začínáme být vědomi složitosti, popletenosti              a nerozumnosti lidských tvorů; to je ve skutečnosti jedinou přijatelnou omluvou pro spisovatele středního věku a starší, kteří by se správně měli zabývat vážnějšími věcmi, a místo toho se zaobírají bezvýznamnými starostmi imaginárních lidí. Jestliže totiž nejvhodnějším předmětem ke studiu lidstva je člověk, pak je evidentně rozumnější zaobírat se pevně daným, důkladným a významným románovým stvořením než iracionálními a stínovými postavami skutečného

života. Někdy se spisovatel cítí jako Bůh a je ochoten vám o svých postavách říci všechno; někdy ovšem ne a pak vám neříká vše, co byste o nich měli vědět, ale jen to málo, co o nich ví sám. A protože čím jsme starší, tím se stále méně a méně považujeme za bohy, vůbec bych nebyl překvapený, kdyby se ukázalo, že s postupujícím věkem je spisovatel stále méně ochotný popisovat něco víc, než mu umožňuje jeho vlastní zkušenost. První osoba jednotného čísla je velice vhodným nástrojem pro tento omezený cíl.

Rosie zvedla ruku a měkce mě pohladila po tváři. Vůbec nechápu, proč jsem se             v té chvíli zachoval tak, jak jsem se zachoval. Rozhodně to nebyl způsob chování, jaký jsem si u sebe za takových okolností představoval. Z hrdla se mi vydral vzlyk. Nevím, jestli to bylo proto, že jsem byl plachý a osamělý (nikoli osamělý v pravém slova smyslu, neboť jsem celé dny trávil v nemocnici mezi nejrůznějšími lidmi, ale duševně osamělý), nebo proto, že jsem po ní tak toužil, ale dal jsem se do pláče. Strašlivě jsem se za to styděl, snažil jsem se ovládnout, ale nešlo to. Slzy mi prýštily z očí a tekly po tvářích. Rosie se na to dívala a trošku zalapala po dechu.

„Copak je, zlato? Co se děje? Neplač. Neplač!“

Objala mě kolem krku a dala se také do pláče a líbala mě přitom na rty a na oči             a na mokré tváře. Rozepjala si živůtek a přitiskla mi hlavu ke svým ňadrům. Hladila mě po tváři. Kolébala mě v náručí, jako bych byl malé dítě. Líbal jsem jí ňadra a bílý sloupek šíje, ona vyklouzla z živůtku, sukně a spodničky a já ji chvíli držel kolem pasu staženého korzetem. Pak na okamžik zadržela dech, aby mohla korzet rozepnout, a stála přede mnou v košilce. Když jsem jí položil ruce na boky, ucítil jsem na její pokožce žebrování, které tam vtlačil korzet.

„Zhasni svíčku,“ zašeptala.

Byla to ona, kdo mě probudil, když se za svítání, pronikajícího záclonami, objevily obrysy postele a šatníku na pozadí otálející noci. Vzbudila mě polibkem na ústa a na tváři mě přitom pošimraly její rozpuštěné vlasy.

„Musím vstát,“ řekla. „Nechci, aby mě viděla tvá domácí.“

„Je spousta času.“

Jak se nade mnou naklonila, její ňadra mi spočinula na prsou. Za chviličku vstala          z postele. Zapálil jsem svíčku. Obrátila se k zrcadlu, upravila si vlasy a pak si chvíli prohlížela své nahé tělo. Pas měla od přírody úzký. Ačkoliv měla bujné tvary, byla velmi štíhlá. Její prsa byla bujná a pevná a vypadala jako vytesaná z mramoru. Bylo to tělo stvořené pro akt lásky. Ve světle svíčky, které teď bojovalo s rodícím se dnem, byla stříbřitě zlatá: jedinou odlišnou barvou byla růžová (slovo skutečně pocházející od slova „růže“) tvrdých bradavek.

 

 

www.eprostor.com

 

Comments

comments

Vyhledat