Report: Stinka Grand Piano v Kaštanu

Hana Lundiaková patří k těm nemnoha lidem obdařeným celou řadou dosti odlišných talentů. Wikipedie u jejího hesla začíná zostra tím, že ji (před řadou dalších charakteristik) v první řadě označuje jako „českou spisovatelku“, vždyť vydala dokonce pár románů. Jenže: žádná Božena Němcová by kupříkladu jistě nikdy nedostala lano od Tří sester, aby jim hbitě přispěchala na pomoc, když onehdy potřebovaly „zaplácnout“ dočasně uvolněný a vcelku zásadní post harmonikářky. 

A jak encyklopedie dodává o kousek dále, není umělkyně ani jenom následně zmíněnou písničkářkou (v této roli si říká „Stinka“, což ovšem autor hesla překvapivě pominul). Výčet jejích dovedností totiž ani tím zdaleka nekončí. Když ji políbí zase jiná múza, bleskurychle se změní v malířku a nedá si pokoj, dokud nenamaluje tolik obrazů, aby z toho byla pořádná výstava.

Zpátky k hudbě a dalšímu objevu: pianu. Jasně že svoje věci ze tří dosud vydaných sólových alb může hrát na běžné nástroje sama anebo normálně s kapelou. Ale to by přece bylo zbytečně snadný. Co takhle opravdický recitál, hezky s velkým koncertním křídlem, nanejvýš se k tomu přidá nějaký ten gong a třeba taky pár různých cingrlátek, popřípadě pro efekt kazoo. Pak už jenom stačí pár týdnů cvičení, a může se vyrazit před publikum na program příhodně nazvaný Stinka Grand Piano. Konkrétně ve čtvrtek do Kaštanu.

Břevnovský sálek byl v onen večer na místní poměry vcelku slušně zaplněn, byť o davové návštěvě si samozřejmě mohl nechat zdát. Komu by zde snad chyběli nějací Pražáci (protože kdo by se trmácel celých dvacet minut z centra skoro na periférii?) mohl naopak zaregistrovat delegaci Haniných krajanů z jejího rodného Broumova. „Je to dobrý, sice vás nevidím, ale slyším, takže tam jste,“ zhodnotila reflektory oslněná hudebnice potlesk i jeho původce po prvních skladbách večera.

Na programu byly pochopitelně hlavně písničky z jejích sólových desek, a kouzlo nástroje, v rockových klubech už velmi nezvyklého, se v nich beze zbytku projevilo od samého začátku. Stačilo zavřít oči, a člověk se mohl (s trochou nadsázky) cítit jako někde v Rudolfinu. „Takovej koncert se syrovostí a otevřeností Amandy Palmer, ale snoubenej s něhou a ženskostí Charlotte Gainsbourg,“ zhodnotila později jedna z posluchaček.

Nacvičený program Haně vydržel odhadem něco přes hodinu. Když ji publikum nechtělo pustit z pódia, přidala aspoň pár taktů z opusu Nosohltan z repertoáru kapely Rudovous, v níž kdysi rovněž tahala akordeon. A když v samém závěru poprosila, zda by jí někdo z publika nenahrál aspoň na mobil novou písničku pro sestru, která se ten večer nemohla odtrhnout od dětí, vztyčil se pod pódiem celý les ochotných rukou třímajících příslušné přístroje. 

„Nervy to byly slušný. Jsem ráda, že to dobře dopadlo a můžu se zase o kus posunout,“ prohlásila den po koncertě Stinka. Kam to bude, se radši neptáme, protože kdoví jaký další talent či dovednost se v ní už třeba zase klube. Jako by jich už takhle nebylo dost, může si běžný našinec jen zahanbeně povzdechnout.

Comments

comments