Reportáž: Beseda u bigbítu

Že se (pražský) člověk ocitl v jiném kraji, zjistí hned cestou od nádraží. Úzké pozemky zahrad na kopcovitém terénu, stromy obtěžkané fialovými plody na každém kroku, ale hlavně vymydlenost domků a ulic napovídající, že za humny už nás blízko čeká čistotné Rakousko.

Malebné kopečky, balóny vodojemů v krajině, které už se moc nevidí. Po Lipově už Tasov a jeho legendární, opěvovaný, hudební festival s rodinnou atmosférou, který jsme měli čest navštívit ostudně poprvé v životě.

Že jsme na dobré cestě, nám napověděly jednak stále se přibližující zvuky kapely Chief Bromden, jednak jeden z mála návštěvníků festivalu, který k dopravě použil jako my své vlastní nohy. Muž, momentálně se brouzdající v říčce s milým názvem Velička, nám poradil, jakou cestou nejrychleji k cíli, aby se náhle sám rozloučil naprostým nespěcháním, že prý zrovna přemýšlí o fotografii Veličky na novoroční PéeFko.

Areál festivalu je komorní a velikostně tak akorát příjemný, s jevišti A, B, C jevišti rozmístěným blízko u sebe.

Největší Áčko nabízí největší trháky, menší Béčko postavené vedle mysliveckého posedu je pro experimentálnější projekty a Céčko v podobě šapitó přes den určené pro přednášky a večer pro DJs hrající elektroniku, hip-hop, ale i punk.

Po pár krocích uvnitř areálu vás přepadne zvláštní pocit, když zjistíte, že do země zadupáváte umělé části nábojů spolu s oranžově fluorescentními střípky keramických návnad milovníků střelby a dojde vám, že mají poblíž sklad milovníci pušek. Střelnice umožnila využít budovy pro občerstvení, zázemí pořadatelů a úschovnu zdarma.

Publikum bylo nadmíru sympatické. Chytrá mládež, která ví, kde je a na co jde. Pár známých pražských tváří, ale vesměs dvacátníci až čtyřicátníci z Moravy intelektuálnějšího vzezření. 

Jako první nás příjemně překvapila post-rocková, mladá kapela Manon Meurt. Zasněnější plochy kláves, basu, bicí a zpívající kytaristku doplňovala netradičně na backing vocalu druhými, vyššími hlasy další zpěvačka. Dodávala tak kapele s mnohdy tvrdým soundem jemnější nádech, který jí slušel.

Manon Meurt

V hlavní čas kolem osmé páteční pak předvedla na hlavní stagi reunion všemi očekávaná legenda Ecstasy of Saint Theresa s Janem P. Muchowem a Kateřinou Winterovou.

The Ecstasy of St. Theresa

K legendě má člověk tendenci vzhlížet s přehnaným očekáváním a proto to většinou nedělám, abych se nezklamal, a nechávám se příjemně překvapit. Ale u Theresy jsem si nebyl jist nějakým překvapením, snad jen, že Kateřině to pořád sluší a Janovi se nedalo nahlédnout pro jeho introvertismus do tváře. Převážně elektronický set ve mně zanechal spíše vlažnější dojem.

Šli jsme nahlédnout, co se děje v šapitó, a tam nás na půl hodiny zastavil svými vtipnými texty česko-vietnamský rapper Anki, který nám sděloval, jaké to je být mladým, rodilým Čechem s vietnamskými kořeny v Čechách plných předsudečných lidí. Pódium v mlžném oparu ukrývalo jen Ankiho, i když v pozadí zněl druhý, hlubší hlas puštěný z laptopu.

Kollaps

Pak se v pokročilém stadiu večera na Béčku zjevilo australské trio Kollaps, kde každý člen kapely odpovídal zjevem stylu typickému pro hráče na daný nástroj. Plešatý bubeník odváděl největší a nejtěžší práci – mlátit na podivnou skrumáž bubnů a hlavně plechů a zohýbaných činelů propletených dráty s křížemi jak pavučinami. Zpěvák hubený jak špejle celý oděn v černém a s černými vlasy provokativně křičel do zhallovaného mikrofonu texty pro dospělé, bouřlivě deklamoval a přísně máchal rukou a basák s dready dlouhými až po kolena, které když si přehodil z jedné strany, vrátili se mu do strun z druhé doplňoval noisový industriál i mlácením na tlustou kovovou pružinu.

Déle než půl hodiny se vystoupení nedalo vydržet, ale nebylo to vůbec špatné. Mít v sobě více piva z Břeclavského pivovaru, které tedy zas tak dobré nebylo, možná bych vydržel i do konce. Ale čekal nás ještě zlatý hřeb noci. 

Backxwash

Kanadská horrorcore rapperka Backxwash. A nutno dodat, že když vidíte po Kollapsu na Béčku jak z šapitó jde pára a na Áčku je projekce krvavého pentagramu, začínáte si říkat zda nejste spíš na nějakém sjezdu satanistů.

Navíc když samotná, černošská rapperka je kmenově pomalovaná bílou barvou na malé tváři, do které skoro nejde nahlédnout.

Byl to ovšem zážitek noci. Chytlavě zsamplované metalové riffy byly podpořené velice naštvaným rapem hraničícím řevem a když se několikrát během skladby vmísila mezi publikum, bylo už jasné, že je to velice sympatické děvče a není čeho se bát.

Druhý den kolem poledne na hlavním podiu probudila všechny festivalové ospalce skupina HCM. Nejednalo se o Hard Core Morava, jak by člověk po včerejšku čekal, ale o Horňáckou cimbálovou muziku. Kroje a lidovky s tancem příjemně osvěžily i když začaly pomalu a ponuře. U tance však mikrofonové porty nepříjemně bouchaly o kroje mimo rytmus, až to trochu kazilo výsledný dojem.

Tomáš Palucha

Vyrazili jsme dál, natěšení na naší oblíbenou kapelu Tomáš Palucha. A i když kapele sluší spíše klub nebo menší podium – také jsme na ně intuitivně šli na prázdné Béčko – zahráli skvělý koncert z posledního alba Rauš s hitem Divočina.

A i když vousatý kytarista, tvořící spíše melodické party, se do publika zásadně nedívá ani neusmívá, kytarista druhý, vlasatý a tvořící spíše ztlumené, noisové podkresy na pozadí, se pohybuje po podiu jako kostlivec střelený radostí, takže spolu se saxofonistou střídajícím na krku baskytaru a výborným bubeníkem vyvažují nedostatek komunikace s fanoušky a je na ně radost pohledět, jak každý tón prožívají.

Moimir Papalescu

Na stejném podiu je vystřídala další legenda české elektro scény Moimir Papalescu and The Nihilists. Představte si Depeche Mode zrychlené o několik temp a s bluesově rock’n‘rollovým showmanem Hankem Mancinim ze skupiny Kill the Dandies.

Hank Mancini

O potřebný prvek něžnějšího zpěvu se postarala Le Petit Sonja ze stejnojmenné grupy a došlo i na přídavek v podobě jejich největšího hitu Summer Deviation.

Z útrob šapitó nás pak jakoby lákal zas nějaký ďáblík za mikrofonem, snad František Štorm nebo Střešovická Kramle? Ale kdepak, byla to kapela s výborným a trefným názvem Chorobopop.

Punkově jednoduchá hudba s poťouchlým zpěvem a texty udělala tečku za naším dalekým a velepříjemným výletem, co se týče hudební produkce. Protože ty krásné, fialové plody, když projdou procesem pálení do tekutého stadia, dělají jak známo s člověkem divy a zbytek večera už byl prožit jen v relax zóně na všudypřítomném průvodci festivalů – klasickém zeleno-žlutém beersetu kinklajícím se víc a víc na hrbolaté hlíně.

text Karel Vepřek ml.

Comments

comments