Šéf Blues Alive o inflaci a prioritách
Štěpán Suchochleb (vpravo) a Ondřej Bezr (vlevo)
Mezinárodní hudební festival Blues Alive si v Šumperku od svého vzniku koncem 90. let vybudoval slušné renomé. Aby i nadále vzkvétal si za svůj cíl klade Štěpán Suchochleb, jenž se od letošního ročníku stal jeho hlavním šéfem a majitelem značky. Na přípravě přehlídky se podílí spolu s jejím dramaturgem Ondřejem Bezrem. Zeptali jsme se jej proto, co pro něj služební postup vzhůru z dosavadní pozice agenta, jenž na festival vozil zahraniční bluesmany, vlastně znamená.
Jaký je rozdíl v tom, připravovat festival jako donedávna v roli booking agenta, anebo nyní jako velký šéf?
Velký. Musím se kromě bookingu věnovat celému festivalu, jeho strategii a řízení. Booking tvoří už jenom zlomek času, který Blues Alive věnuju. Tím tedy nechci říct, že booking nějak šidíme, ale za ty roky už v tom máme zaběhané procesy. Ondřej jako dramaturg neustále aktualizuje svůj pověstný „Bezří seznam“, já podle něj v lednu za týden rozešlu e-maily a už to jde hodně automaticky. Pro mě už je to takřka cosi jako „bookovací stroj“. Naštěstí už jsme za ty roky v pozici, že nikomu nemusíme moc vysvětlovat, co jsme zač. Buď umělec, po kterém hrozně toužíme, má čas a naše nabídka zapadá do jeho aktuální umělecké a obchodní koncepce, takže se domluvíme, anebo to nejde, a my jdeme po někom jiném.
Co je tedy na té změně nejtěžší?
Hlavně se hodně změnily priority mé práce. Dost se musím věnovat tomu, abych se s veškerou agendou kolem festivalu pořádně seznámil. Festival totiž stojí na spoustě lidí v Šumperku, které jsem předtím třeba ani nikdy nepotkal, jen jsem o nich slyšel. Celý rok objevuju, kolik fakt důležitých lidí kolem toho festivalu je. Je to do značné míry dané tím, že pro organizaci festivalu na této úrovni potřebujeme kromě příjmů ze vstupenek také velmi výraznou injekci z dalších zdrojů: ministerstva kultury, z Olomouckého kraje, města Šumperka, soukromých podporovatelů a firem. A s těmi lidmi se musím vídat a komunikovat, zjišťovat jejich potřeby. Získat a udržet příjmy z těchto zdrojů rozhodně není úplně automatické.
Jaké praktické změny návštěvníci poté, co jsi převzal otěže festivalu, tedy rychle uvidí?
Chceme Blues Alive dál pořádat v Šumperku a zároveň navyšovat jeho kapacitu, pokud o to diváci budou mít zájem. Nebudeme to ale dělat někde na louce nebo zimním stadionu, hlavní festivalovou scénou zůstane Dům kultury. Když jsme začali uvažovat o možných cestách a rozhlédli se po Šumperku, uvědomili jsme si, že přímo v sousedství Domu kultury je Pavlínin dvůr s penzionem a muzeem. Tento venkovní prostor, který okolní budovy zvukově kryjí, má kapacitu kolem 2000 lidí. Když se to dobře vymyslí, tak se na tomto prostoru dá ztrojnásobit kapacita festivalu. Pro začátek jsme letos postavili stan pro asi 300 lidí, kam jsme přesunuli jamování z hospody U Dřevařů. Nejenže tak zvýšíme kapacitu, ale zároveň stan budeme provozovat ve vlastní režii, a tím sami určovat kvalitu služeb pro diváky. Servis pro návštěvníky si můžeme udělat úplně po svém.
Jako obvykle v posledních letech také letos máte vyprodáno ještě před začátkem festivalu. Máte tedy pocit, že jste „za vodou“?
Zvládáme to zatím dobře, ale jen kvůli tomu, že jsme velký díl vstupenek prodali na vlně emocí po loňském ročníku. Předtím jeden ročník kvůli covidu vypadl a loni jsme začali prodávat vstupenky na další ročník hned na festivalu. Třetina se jich prodala jen na základě bezprostředního zážitku z festivalu. Teď jsme i s tím navýšením kapacity měli vyprodáno měsíc dopředu. Ale jenom vstupenky festival nezachrání. Naštěstí máme stálé partnery z regionu, kteří při nás stojí i v současné nelehké situaci. Chtěli jsme získat pro partnerství i nějakou banku a opravdu velké firmy v Praze, protože si myslíme, že naše cílová skupina může být pro mnoho partnerů potenciálně hodně zajímavá. Věnovali jsme tomu opravdu hodně času, ale na té nejvyšší úrovni se nám nepodařilo nic.
Takže zasáhla inflace?
Ekonomika celkově brzdí. Všude mi říkají, že náš „produkt“ je sice skvělý, ale nezapadá jim do aktuální strategie. Ruská agrese na Ukrajině a z ní vyplývající inflace nás slušně zařízla. Ceny vstupenek jsme stanovili loni touhle dobou, ale zdražení přišlo hlavně na jaře. O zvuku, dopravě, hotelích a v podstatě všech dodavatelích jednáme zhruba s půlročním předstihem. Dodavatelé samozřejmě zdražili, ale cena vstupenky musí zůstat stejná, a tak jsme některé věci museli škrtnout. Těch 15 procent inflace se na rozpočtu festivalu prostě projeví.
Letošek zvládáte, ale co tedy čekáš do budoucna?
Zatím bych naši ekonomickou situaci charakterizoval jako obtížnou, ale zvládnutelnou. Jsem zapojený i do jiných kulturních akcí a pozoruji, jak se pro naši trochu starší cílovou skupinu prodávají vstupenky na koncerty hůře než před covidem a válkou. Spotřebitelské chování je úplně jiné než dřív. Moc se toho neprodá v předprodeji, ale lidi chodí až na místo, takže do poslední chvíle panují obavy, kolik jich vlastně přijde. Nad kulturou visí stín ruské agrese a z ní vyplývajících obav, co bude dál. Člověk nemá náladu na kulturu, když slyší o tom, co kde Rusové zase vybombardovali, ale hlavní faktor je ta inflace. Napřed musíš poplatit všechny ty plyny a elektřiny, v takové situaci se stává kultura zbytnou položkou osobního nebo rodinného rozpočtu, takže kdoví, jak to bude příští rok. Proto do něj hledím s obavami.
Čím se tedy snažíte přesvědčit bluesové publikum, aby nezapomnělo do Šumperka jezdit?
Festival Blues Alive je akce určitě udržitelná, má svoje renomé, kvalitně propracovanou dramaturgii a ustálenou fanouškovskou základnu. Vycházíme sice z 26 roků tradice, ale zároveň se neustále snažíme pro diváky vymýšlet nové formáty pořadů, něco nového. Loni jsme přidali poslechové pořady a diskuse, letos jsme začali pořádat mistrovské kursy headlinerů festivalu pro širokou veřejnost a po letech jsme se vrátili k hodně inovovanému Blues Alive Tour, sérii doprovodných koncertů v menších městech. Takže jedeme šest koncertů, které jsou spojeny i s výstavou o kořenech blues na americkém jihu. Vždy před koncertem bude ve foyeru nebo na baru v divadlech a klubech vystavených šest panelů se skvělým obsahem, který jsme za podpory Velvyslanectví USA v Praze sestavili s pomocí archivu University of Mississippi a Kongresové knihovny. Tohle je směr, kterým bychom do budoucna chtěli jít, že festival nebude jenom o koncertech, ale také o otevírání jiných obzorů. Aby se lidi dozvěděli i něco nového nějakou jinou formou. Takže to inovujeme, prostřednictvím Blues Alive Tour expandujeme i do jiných měst, tu myšlenku roznášíme dál.
Jakou muziku v současné době posloucháš?
Vlastně jenom blues, protože mi bylo blbý, jak v tom za naším dramaturgem Ondřejem zaostávám. Jemu když pošlu jakoukoli nabídku nebo nápad, tak on za pět minut odpoví, jestli to je dobrý, nebo ne – co se týče blues, je Ondřej neuvěřitelně hluboká studnice vědomostí. Já blues poslouchal i dřív, ale jenom tak zlehka, co mi kdo poslal, že by se třeba dalo zabookovat. Teď poslední rok jsem se do toho ponořil trochu důkladněji a doplňuju si vzdělání od nejstarších nahrávek někdy z 20. let. Abych se opravdu seznámil s tím, co teď dělám.
Vraťme se ještě na začátek k tomu, co přechod do čela festivalu znamená pro tebe osobně.
Když jsem se někdy před čtvrtstoletím zorientoval v hudebním průmyslu a seznámil se s pozicemi, které v něm lze zaujmout, aby se v něm člověk mohl profesionálně pohybovat, tak jsem velmi záhy poznal, že být promotér, tedy pořadatel, který nese největší riziko v celém řetězci, pro mě moc není. Nepatřím k lidem, kteří rádi riskují, a tak na mě vzhledem k mé povaze zbyla role agenta. Založením jsem spíš pečlivý úředník, umím vyjednávat s lidmi, dokážu argumentovat a snad i trochu strategicky myslet, ale na pořadatele se svým osobním založením moc nehodím. O to víc jsem vždycky obdivoval lidi kolem sebe, kteří jsou v tom dobří, a snažil se od nich něco pochytit – od Michala Thomese, Petra Fořta, Karla Prokeše a dalších. Ale přeci jen promotér je top pozice, kdo by to nechtěl zkusit… Proto když dosavadní pořadatel Blues Alive Vláďa Rybička přišel s tím, že s ohledem na svůj věk by chtěl postupně končit, hledali jsme za něj chvíli náhradu a nakonec přišli na to, že logickým nástupcem budu asi já. A když to padlo na mě, tak se v tom snažím pokračovat co nejlépe umím, a doufám, že to vyjde. Chci náš šumperský klenot společně s celým týmem dál zdokonalovat, těšit naše diváky a neudělat přitom ostudu sobě ani festivalu.
Comments
