Still waiting Lukas Bliss

Text a foto Viktorie Štěpánová

Skoro hodinový moment absurdity, stejně jako vyššího smyslu věcí. 16. dubna uvedl žongler, tanečník a performer Lukas Bliss svou performance STILL_WAITING_BECKETT_2050. Vizuálně-pohybovou báseň inspirovanou Beckettem a Johnem Cagem. Páskami, absurditou a tichem. Vzpomínkami, ukládáním, pozorováním a samotou.

Téma samoty je již samo o sobě těžké interpretovat formou veřejné performance, která vyžaduje přítomnost druhých, tedy samotu zamítá. Na druhou stranu se performer na podiu vyskytuje sám, odříznut od reality a ostatních. Sám, současně se všemi, komunikuje něco, přitom mlčí. Odhaluje absurditu.

Lukas Bliss se rozhodl přetransformovat Beckettovu povídku Poslední Páska do své řeči. Řeči těla, pohybů a interakce s předměty. Převedl divadelní hru do netradiční taneční sólové performance.

Po celý čas se Bliss na pódiu vyskytuje sám, přitom ne. Je obklopen množstvím „odpadků“, se kterými zachází jako s živými bytostmi. Povídá si s nimi, reaguje na ně, kopíruje je. Bere si kameru do ruky, ale nedívá se na její obsah, poslouchá, co mu říká a zakomponovává úryvky do své vlastní mluvy. Nepoužívá větrák k sušení, místo toho kopíruje jeho repetitivní půlkruhový pohyb a vytváří tak roztomile působící taneční duet. S předměty nejen komunikuje, ale chová se k nim, jako by je nikdy neviděl. Každým svým pohyb objevuje. Co je možné s předmětem dělat, jak se s ním hýbat, jak s ním komunikovat. Bere si například starou vinylovou desku, papír, udělá z něj kornout a vytvoří magnetofon, ze kterého se po chvíli skutečně začne linout hudba. S objektovými rekvizitami zachází tak originálně a nevšedně, až se člověk zamýšlí, jestli nenesou duši. Zároveň tím sebe samého dělá křehčím, zranitelnějším a připomíná svým počínáním bezelstného Malého Prince.

Inscenace nevede odněkud někam. Plyne. Jako čas. Jako hrající deska nebo filmová páska. Téma času se představení také dotklo. Nejen předměty, nesoucími záznamy jiných momentů jako jsou pásky a kazety, ale i způsobem, jakým s nimi Bliss zacházel. Příkladem může být vytahování pásky z boty, které působilo nesmyslně dlouho, nekonečně, jako by se zastavil čas a zmizel význam prostoru.

Z představení šla cítit velká něžnost a lehkost, které mohlo být docíleno jen díky mistrnému zacházení autora s vlastním tělem. V průběhu hodiny jsme mohli spatřit nejen herecký výkon, ale i skvělé taneční nebo žonglerské prvky s netradičními předměty, jako třeba cigaretový papírek.

Představení bylo tak ladné až je škoda ho nazývat performancí. Skutečně se jednalo spíše o báseň. Nikoli slovní, ale fyzickou. Autor skrze pohyby objevuje předměty, ale i sebe, sebe v interakci s předměty a my skrze tu jejich své myšlenky. V této básni se často objevuje repetice, stejně jako v básních písemných. Jedná se o sekanost kvůli zapomínání, repetitivnost refrénu nebo odkaz na obsedantně kompulzivní poruchy, který si sami ordinujeme, protože víme moc a nudíme se? Tento poetický Beckett na rozdíl od toho působí prostě ale zaneprázdněně.

Téma ticha a zapomínání podporovala i scénografie a kostýmní provedení. Pódium plné věcí, které pro někoho jsou vším, pro někoho zbytečným harampádím. Stejně tak oblečení z jakéhosi plstěného šedo-barevného materiálu. Působí nijak, ale slouží k tomu, co je potřeba. Je a to stačí.

Poetické křehké naladění velice citelně doprovázela hudba od Davida Herziga, která nijak nerušila, jen krásně doplňovala pocit ticha.