Tichý zabiják je sonda do temných zákoutí filmového průmyslu v dekadentním Berlíně 30. let

Přečtěte si ukázku z nové knihy nejen o Berlíně.

Nová kniha Volkera Kutschera Tichý zabiják – sonda do temných zákoutí filmového průmyslu v Berlíně 30. let minulého století

V nakladatelství MOBA vychází druhá kniha Volkera Kutschera Tichý zabiják, která je také stejnojmennou knižní předlohou třetí série světově proslulého a dosud nejdražšího německého televizního seriálu Babylon Berlin, která se právě začíná natáčet.

Jeho úvodní řadu odvysílá Česká televize během roku 2019.

Mysteriózní série v hlavní roli se sympatickým policejním inspektorem Gereonem Rathem vyšetřujícím zločin a korupci v Berlíně v době Výmarské republiky se prodalo už hodně přes milion výtisků v mnoha jazykových mutacích.

Tichý zabiják Volkera Kutschera z originálu Der stumme Tod přeložil Tomáš Butala.

Berlín 1930. Tragická smrt zbožňované herečky Betty Winterové přímo během natáčení přivádí Gereona Ratha do berlínských filmových ateliérů. Mladý komisař z berlínského oddělení vražd rychle poznává stinné stránky hvězdného prostředí a je svědkem přelomového momentu ve filmové branži. Svět totiž dobývá zvukový film a mnohým při tomto přerodu ujíždí vlak: producentům, majitelům kin – ale i hvězdám němého filmu. Když k tomu Rathův otec požádá svého syna, aby pomohl kolínskému starostovi Konradu Adenauerovi v jisté delikátní záležitosti, detektivovi se začíná situace vymykat z rukou. Zatímco pohřeb Horsta Wessela, nacistického mučedníka a příslušníka SA, znovu vyhrocuje otevřené pouliční spory mezi nacisty a komunisty, Gereona Ratha cesta za pravdou zavede z berlínské čínské čtvrti až do podsvětí a dál, na samou hranici zákona…

Ohlasy na knihu Tichý zabiják (Der stumme Tod – The Silent Death) ze zahraničí:

„Román s úžasnou atmosférou, který nabízí živý pohled do kulturních zvratů pozdní Výmarské republiky.

The Sunday Times

„Příběh zasazený do Berlína 30. let 20. století, kde nekonvenční detektiv stíhá sériového vraha. Němý mrtvý vděčí autorovi za věrné historické zobrazení a době samotné za cynický pohled na svět.

Peter James, jeden z nejúspěšnějších autorů thrillerů současnosti

Příběh o původu evropské temnoty.“

Kati Hiekkapelto, autorka severského thrilleru Kolibřík

„Autorovi se v románu daří chytře propojovat fakta a fikci, aniž by jedinkrát utrpělo věrné zobrazení dobového života a atmosféry.“

Die Welt

„V případu Tichého zabijáka se kolínskému autorovi znovu podařilo vytvořit román silný po faktické i umělecké stránce – ani tentokrát se nebudete moci odtrhnout!“

Tagesspiegel

Medailon autora:

Volker Kutscher se narodil v roce 1962 v Lindlaru v Severním Porýní-Vestfálsku, ale dětství strávil v Horním Rakousku. Studoval němčinu, filozofii a historii na univerzitách v Kolíně nad Rýnem a Wuppertalu, a než napsal svůj první detektivní román, pracoval se jako novinář. V současnosti žije v Kolíně nad Rýnem a kromě své vlastní tvorby se věnuje i psaní scénářů pro televizi.

Kutscherova série kriminálních případů komisaře Gereona Ratha se stala světovým bestsellerem. V současnosti se po celém světě prodalo již více než milion výtisků a na motivy knižní série vznikl velmi úspěšný koprodukční seriál Babylon Berlin ověnčený řadou cen.

–

Ukázka z knihy Tichý zabiják, Volker Kutscher

Filmový ateliér se nacházel kousek od dostihové dráhy. Henning zaparkoval vedle pískově béžového buicku, který již stál na nádvoří. Gräf si pospíšil; zřejmě ho poháněla naděje, že bude moci pracovat na něčem jiném než na té deprimující sebevraždě, i kdyby to měla být jen nehoda. Když už nic, tak šlo aspoň o nehodu ve filmovém ateliéru. Třeba dokonce natrefí na Henny Portenovou.

Areál byl lemován dlouhou zdí z pálených cihel. Samotný ateliér se tyčil kus od cesty a vypadal jako předimenzovaný skleník, taková hora skla působila uprostřed nezdobné prušácké industriální architektury poněkud nepatřičně. Před vstupem hlídkoval strážník z 202. okrsku, tak nenápadně, že jeho modrá uniforma nebyla z ulice vůbec vidět.

„Tady tudy, pánové,“ řekl, když Rath mávl svým odznakem, a ukázal na velké železné dveře. „Váš kolega už je vevnitř.“

„Co se stalo?“ zeptal se Rath. „Víme jenom, že tu došlo k nějaké nehodě.“

„Nějaká herečka to schytala. Vprostřed natáčení. Víc taky nevím.“

Za Rathem to zafunělo. Henning se mořil s fotoaparátem, který vyložil z opelu. Strážník otevřel železné dveře a hubený kriminální asistent vmanévroval přístroj s neskladným stativem dovnitř. Rath a Czerwinski ho následovali.

Obrovská okna, kvůli kterým budova zvenčí vypadala jako skleník, tu zevnitř nebyla vidět. Pod stropem visely těžké plachty a i stěny kompletně zakrývaly pásy látky. Těžce naložený Henning si musel dávat pozor, aby nezakopl, všude po zemi se vinuly kabely, další byly napnuty napříč prostorem. Rath tou kabelovou džunglí obezřetně postupoval a rozhlížel se. Bylo to tu přecpané technickým zařízením. Světlomety na stativech, mezi nimi jakási prosklená kukaň připomínající nezdobenou zpovědnici. Za tlustým, dokonale vyleštěným sklem Rath rozeznal obrys filmové kamery. Druhá kamera stála na vozíku, uzavřená do těžkého kovového krytu, z něhož vyčníval jen objektiv. Hned vedle futuristický pult s nesčetnými ovladači, elektronkami a blikajícími světélky, na němž ležela sluchátka. Od tohoto pultu vedl kamsi dozadu tlustý kabel, tenčí kabely ho pak propojovaly s jakousi šibenicí, z níž visely dva černo-stříbrné mikrofony vznášející se jako dva tlustí pavouci nad salónem, jehož plocha byla zcela prosta kabelů a techniky. Luxusní parkety, nábytek z tmavého třešňového dřeva, dokonce i krb – vypadalo to, jako by elegantní hotelový pokoj zabloudil na nesprávnou adresu. A stejně tak nemístně působil uprostřed vší elegance ten shluk lidí: uválené košile vedle šedých a bílých pracovních plášťů. Jediný člověk, který svým večerním oblekem ladil s daným prostředím, seděl stranou na jedné ze skládacích židlí, které stály okolo parketu různě mezi stativy a svazky kabelů. Blonďatý muž skrývající tvář v rukách. Stála u něj mladá žena v kostýmu barvy myší šedi a zdálo se, že ho chce utěšit, skláněla se nad ním a tiskla si jeho hlavu na šedivé břicho. Muž tu a tam nahlas zavzlykal, což byl jediný identifikovatelný zvuk, protože v tom hroznu lidí na parketách mluvili všichni tak tiše, jako kdyby se tu skutečně dál točil zvukový film, jak vytrvale hlásal blikající štítek venku nade dveřmi.

Rath se protáhl okolo rozložitého stativu reflektoru, za Henningem a na scénu. Dal kriminálnímu asistentovi pokyn a ten složil těžký podstavec fotoaparátu na zem tak hlasitě, že se všichni ohlédli. Skupina se poněkud rozestoupila a Rath uviděl vedle dvou strážníků Gräfa. A pak uviděl, proč tu nikdo nemluví nahlas, proč se všichni odvažují nanejvýš tak šeptat. U Gräfových nohou se lesklo tmavě zelené hedvábí v málem elegantním nařasení, jako by bylo naaranžováno pro nějakou malbu, ve skutečnosti však halilo nepřirozeně pokroucené ženské tělo. Tvář nebylo možné rozpoznat, z poloviny byla úplně znetvořená, zuhelnatělá pokožka, syrové maso, popraskané puchýře. Druhá polovina byla zčásti skryta a dávala tušit, jak krásný ten obličej musel být. Rathovi se v mysli vynořil bůh Janus se dvěma tvářemi, pak doktor Jekyll a pan Hyde. Světlé blond vlasy vpravo zformovány do perfektního účesu, byly na levé straně skoro úplně sežehnuté. Hlava a trup mrtvé se vlhce leskly, hedvábí mokře lpělo na hrudi a břiše. Levou paži přišpendlil k zemi těžký světlomet.

Když Gräf uviděl Ratha, nechal strážníky stát samotné. Aby se dostal k šéfovi, musel obejít tělo.

„Ahoj, Gereone,“ řekl a odkašlal si. „Ošklivá věc. To je Winterová.“

„Kdo?“

Gräf se tvářil nevěřícně. „Betty Winterová. Neříkej, že ji neznáš.“

Rath pokrčil rameny. „Musel bych vidět obličej.“

„To radši ne. Je naprosto zohavená.“ Gräf polknul. „Stalo se to uprostřed natáčení. Ten světlomet ji trefil úplně přesně. Sletěl támhle seshora.“ Kriminální sekretář ukázal vzhůru. „Dobře deset metrů. A ta věc je pěkně těžká. Navíc byla zapnutá, takže žhavá jako výheň.“

Rath zaklonil hlavu. Pod stropem visela ocelová konstrukce, úplná pavučina roštových lávek, na nichž byly upevněny celé baterie různě velkých světlometů, a mezi nimi ty splývavé pásy látky, které působily jako monotónní, chmurná vlajková výzdoba. Na některých místech visely rozměrné, těžké plachty ještě níž než osvětlovací můstky, které za nimi byly částečně skryty. Přesně nad tělem zela v řadách reflektorů mezera. Pouze černý, úplně napnutý kabel, který musel být tam někde nahoře stále zapojený do sítě, poukazoval na to, že na tom místě předtím něco viselo.

„K čemu tady potřebují tolik světlometů?“ zeptal se Rath. „Proč sem nepustí denní světlo zvenčí? Proto jsou snad filmové ateliéry ze skla.“

„Zvukový film,“ řekl Gräf, jako by se tím vše vysvětlovalo. „Sklo má špatnou akustiku. Proto tu museli všechno ověsit těmi látkami. Takhle se narychlo udělá z ateliéru pro němý film ateliér na film zvukový.“

„Ty se nějak vyznáš!“

„Bavil jsem se s kameramanem.“

Reflektor, který zasáhl herečku, byl mnohem větší než ty, které kriminální policie používala k nočnímu nasvícení místa činu: ocelový válec měl průměr basového bubnu. Přívodní kabel nemohl jeho pád prakticky ani zbrzdit, natož zastavit, potrhala se jenom jeho izolace, takže na některých místech prosvítaly holé dráty.

„A tohle monstrum má tu nebohou ženu na svědomí?“ zeptal se Rath.

Gräf zavrtěl hlavou. „Ano a ne.“

„Cože?“

„Nebyla hned mrtvá.“ Gräf polkl. „Musela řvát, jako by ji na nože brali. Ten rozžhavený světlomet ji doslova pekl, zvlášť když se přívod proudu nepřerušil, takže dál žhavil. A její kolega stál hned vedle…“

„Ta hromádka neštěstí ve smokingu?“

„Ano. Victor Meisner.“

„Toho, myslím, znám.“

Gräf zvedl obočí. „Takže chodíš do kina?“

„Viděl jsem ho v nějaké kriminálce. Celou dobu tam šermoval bouchačkou a zachraňoval nějaké ženské.“

„Zachraňovat chtěl asi i teď. Jenom místo bouchačky použil kýbl vody na hašení. Ty tady stojí všude kvůli nebezpečí požáru. A jak to tak vypadá, dopřál tím Winterové hezkou ránu proudem. Každopádně okamžitě přestala křičet a vyletěly pojistky.“

„Takže by tu nehodu možná přežila?“

Gräf pokrčil rameny. „Počkáme, co řekne doktor. Její herecká kariéra ovšem skončila ve vteřině, kdy ji ten světlomet trefil. I kdyby to přežila, už by těžko vystupovala v milostných filmech.“

„Vypadá to, že ten nešťastník ví, co spáchal.“ Rath ukázal na vzlykajícího Meisnera.

„Vypadá to tak.“

„Už s ním někdo mluvil?“

„Kolegové to zkoušeli. Ale bezvýsledně.“

„Nereaguje?“

„Ne tak, aby z toho byla rozumná…“

Gräfa přerušilo hlasité zarachocení. Kriminální sekretář šlehl pohledem po Czerwinskim a Henningovi, kteří právě obřadně začali rozkládat stativ fotoaparátu. „Asi bych to měl nafotit já,“ poznamenal. „Než kolegové ten fotoaparát rozeberou do mrtě.“

Rath přikývl. „Postarej se o to. Ať ti dva vyslechnou tady ty pěšáky a zapíšou si jejich osobní údaje. Předpokládám, že každý z nich něco viděl.“

Gräf udělal neurčité gesto. „Kameraman rozhodně viděl všechno. A režisér taky. To patří k jejich práci.“ Kriminální sekretář ukázal na štíhlého, šlachovitého muže, který právě klidným a naléhavým hlasem mluvil na dobře oblečeného pětapadesátníka s částečnou pleší.

Rath přikývl. „Toho si hned poslechnu. A kde je člověk, který je zodpovědný za osvětlení?“

„Netuším. Nemůžu se starat o všechno.“

„Řekni Henningovi, ať ho najde a pošle ho za mnou.“

Gräf udělal čelem vzad a Rath se vydal k vzlykajícímu Meisnerovi. Herec měl momentálně do hrdiny hodně daleko. Když Rath stanul přímo před ním, přestal vzlykat a zvedl uslzené oči. Šedá myš ho konejšivě hladila po ramenou a Rath mu ukázal odznak. Muž na něj hleděl málem prosebně, obličej mokrý od slz. Pak se z něj rázem vyvalilo jeho zoufalství.

„Já jsem ji zabil,“ zvolal, „zabil jsem Betty! Panebože, co jsem to udělal?“

Meisnerovy prsty se zatnuly do Rathových nohavic. Asi nebyl dobrý nápad chtít si s tím mužem promluvit teď.

„Nikoho jste nezabil,“ řekl Rath, „byla to nehoda.“

Pokusil se vysmeknout ze sevření, ale nebylo to vůbec snadné. Šedá myš mu přišla na pomoc.

„To je v pořádku, Victore,“ řekla klidným hlasem, „slyšíš, co komisař říká.“

Žena herce uchopila za štíhlé ruce a jejich křečovité sevření povolilo. Odtáhla ho od Ratha a vmáčkla ho zpět do režisérského křesílka, kde zabořil tvář do její šedé sukně.

„Vidíte snad, že nemůže mluvit,“ řekla, „je v šoku! Doufám, že brzo dorazí lékař.“

Rath věděl, že doktor Schwartz je na cestě, ale pochyboval, že soudní lékař je tím správným člověkem, který dokáže povzbudit křehkou duši jako je Victor Meisner. Podal ženě svou vizitku.

„Pan Meisner nemusí vypovídat hned, může přijít na prezidium,“ řekl. „Až na tom bude lépe. Nejpozději ale v pondělí.“

Žena se na něj dívala, ale Rath měl pocit, že její pohled prochází skrze něj. Napsal na vizitku datum a rovnou i čas. Jedenáct hodin. Delší lhůtu tomu nešťastníkovi při nejlepší vůli dopřát nemohl.

„Postarejte se o něj,“ řekl ženě. „Nejlepší bude, když ho doprovodíte do nemocnice.“

Žena zdráhavě přikývla, jako by to přesahovalo její kompetence.

„Dělej, prosím, co pán říká, Coro,“ uslyšel za sebou hluboký hlas. „Bude lepší, když se tu Victor nebude zdržovat déle, než je nutné.“

Když se Rath otočil, uviděl muže s prořídlými vlasy, který prve hovořil s režisérem. Cora odváděla Victora Meisnera k východu. Herec se za ní vlekl jako loutka s vytahanými provázky.

„Bellmann,“ řekl muž a natáhl k Rathovi pravici. „Filmová produkce La Belle. Jsem producent Bouře lásky.“

„La Belle?“ zeptal se Rath a potřásl nabízenou rukou. „Myslel jsem, že tohle je Terra Film.“

„Prostory ano, ale ne produkce. Vlastní filmové ateliéry si může dovolit jen málo filmových společností. My přece nejsme Ufa,“ pravil Bellmann a znělo to skoro omluvně. Ukázal na režiséra, který také přišel blíž. „Jo Dressler, můj režisér.“

„Jo?“

„Josef zní moc staromódně,“ prohlásil Dressler a napřahoval pravici. „Zdravím vás, pane komisaři.“

„Pořád tomu nemůžeme uvěřit,“ řekl Bellmann. „Přímo během natáčení!“ Producent vypadal upřímně otřeseně. „Bouře lásky měla jít za dva týdny do kin.“

„Tak brzy?“ podivil se Rath.

„Čas jsou peníze,“ řekl Bellmann.

„Počítali jsme ještě se dvěma natáčecími dny,“ vysvětloval Dressler.

„Dnes a zítra.“

„Takže ten film je skoro hotový?“

Dressler přikývl.

„Tragédie,“ řekl Bellmann. Potom se nervózně ušklíbl a opravil se. „Tedy ta nehoda, myslím. Ta nehoda je tragédie, film je samozřejmě komedie. Božská romantická komedie, něco naprosto nového. Božská v pravém slova smyslu.“

Rath přikyvoval, i když ničemu nerozuměl. „Viděl jste, jak se to stalo?“

„Ne.“ Bellmann vrtěl hlavou. „Když jsem dorazil, už tu ležela a nehýbala se. Ale Jo, ty přece můžeš panu komisaři povědět…“

Režisér si odkašlal. „No, jak jsem už říkal vašim kolegům… Bylo to těsně před koncem scény. Točili jsme ji napodruhé a fungovalo to opravdu dobře. Chyběla už jenom facka a zahřmění, pak bychom tu scénu měli hotovou…“

„Zahřmění?“

„Bouře lásky je o Thorovi, starém severském bohu hromů, který se zamiluje do berlínského děvčete a dvoří se jí coby hrabě Thorwald. A vždycky, když se ti dva sbližují, tak hřmí.“

Rath zase přikývl a myslel si svoje. Znělo to řádně zmateně, tenhle příběh. A tohle mělo Betty Winterovou proslavit?

„No,“ pokračoval Dressler, „a pak se ze stropu z ničeho nic zřítilo dělo.“

„Co se zřítilo?“

„Ten světlomet, který zasáhl Betty. Srazil ji na zem a pohřbil ji pod sebou. Bože, jak tam ležela a křičela a nikdo nedokázal pomoct – to bylo prostě děsivé…“

„A proč jí nikdo nepomohl?“

„Vám se to mluví! Víte, jak je takový světlomet žhavý? Ten jen tak nezvednete a neodtáhnete stranou!“

„Někdo ale pomoct chtěl…“

„Myslíte Victora?“ Dressler pokrčil rameny. „Já taky nevím, jak ho to napadlo! Byla to jejich společná scéna, stál přímo vedle ní, když se to stalo, kdo ví, co mu proběhlo hlavou. Člověk hned vedle vás, cítíte škvařící se kůži, slyšíte ho křičet, tak chcete pomoct! A jak křičela!“ Potřásl hlavou, jako by ze sebe chtěl tímto pohybem setřást tu vzpomínku a zrušit všechno, co se stalo. „Byli jsme všichni jako ochrnutí. Než jsme pochopili, co chce s tím vědrem dělat, už na ni vychrstl vodu.“

Comments

comments