Ve věku 74 let zemřel Oldřich Janota
Foto Jiří Janda
27. července 2024 zemřel ve věku 74 let český zpěvák a hudebník Oldřich Janota, nezaměnitelná postava české hudební scény. Hudebník, který začínal v sedmdesátých letech ve skupinách Pentagram a Mozart K, v pozdější době spolupracoval například s Irenou a Vojtěchem Havlovými. Kromě hudby se věnoval také literatuře.
Na jeho facebookové stránce jeho žena děkuje za kondolence.
V roce 2021 si s Oldřichem Janotou povídal u příležitosti jeho vystoupení v kostele sv. Jana Nepomuckého v Šemanovicích Jiří Janda. Janotovo umělecké působení bývá obvykle plné tajemství a překvapení, a v podobném duchu se pochopitelně nesou i odpovědi v rozhovoru, který před koncertem poskytl. Posuďte sami.
Co pro vás znamenalo období bez možnosti koncertovat, a s čím nyní přijedete do kokořínských lesů?
Kovidové lokdauny nás postavily před zajímavou otázku, zda skutečně potřebujeme k životu věci, o které nás izolace připravila. Třeba chození na pivo, kulturu nebo školství… Jsem zvědav, zda se teď věci vrátí do starých kolejí, nebo to už nebude možné, a co tedy pak.
O tom kraji se často hovoří v souvislosti s Karlem Hynkem Máchou a romantismem. Oslovují vás také tato témata?
No, to je ten romantismus, to hledání skutečné podoby světa, v němž žijeme.
Akustika je asi jednou z odpovědí na otázku, zda „to místo“ člověka přijímá.
V čem se pro vás liší hraní v kostele od jiných koncertů?
Kostely slouží především, či vlastně jedině, účelům náboženským. Když se tam pořádá koncert, je nutno požádat to místo – budu říkat „to místo“ – o svolení. S vědomím, že je tam člověk pouze hostem, možná i nepatřičným.
S čím se tedy návštěvníci tohoto vystoupení mohou setkat?
Vše bude záležet na akustice kostela. Inspirující akustika je asi jednou z důležitých odpovědí na výše uvedenou otázku, zda „to místo“ člověka přijímá.
Jak jste strávil dosavadní měsíce bez koncertování, a na čem jste pracoval?
V posledních dnech jsem dopsal divadelní hru „Okovaná blecha“ a přemýšlím teď o její inscenaci či obrazovém záznamu. Nabídl jsem tu hru dramaturgům různých divadel, ale nikdo mi ani neodpověděl, dokonce ani ochotníci z Nučic, kde teď bydlím. Možná je ta hra opravdu tak blbá, ale to se teprve uvidí.
Váš fanouškovský Facebook uvádí, že připravujete nové album s předními jazzmany.
Možnost nahrávání s jazzovými hráči, dokonce elitou českého jazzu jako je kontrabasista Míra Honzák, fenomenální kytarista David Dorůžka, klavírista Vítek Křišťan a saxofonista Luboš Soukup je pro mě velkým dobrodružstvím, skoro jako ta moje první divadelní hra. Neméně podivuhodné je pro mě to, že oni už moji hudbu znali. Míra Honzák má na jednom albu jazzovou verzi písně Březový háj a David hrál se svým triem jako instrumentálku písničku Druhý břeh.
Foto Jiří Janda
Indies nyní vydávají reedici vyprodaného dvojCD. Co pro vás tyhle návraty starých věcí znamenají?
Životem je mi souzeno jít stále kupředu. Právě v těchto dnech s výše uvedenými jazzmany nahráváme alba „Zatlankou“ a úplně nejnovější skladby na cédéčko „Vzpomínáš, Méďo?“.
Jaký máte pocit z toho, že se mnozí lidé zaříkávají tím, jak je vaše písničky oslovují, ale na koncerty vám podle mé zkušenosti chodí jen největší nadšenci. Nechybí vám i ta lesklejší a finančně přínosnější stránka popularity, nebo je to přesně tak, jak si přejete?
Za minulého režimu bylo skvělé, že se dal vést dvojkolejný život. Chodit do nějaké ulejvácké práce, kde kde měl člověk spoustu volného času, byť s finančním minimem, ale vydělal si na základní životní potřeby. A hlavně měl svobodu tvořit bez ohledu na to, zda si vaše umění někdo koupí nebo ne. To teď už není možné, zároveň je tady ale i spousta grantů, jenže to by byla už kapitola sama pro sebe…
Skládáte a hrajete už spoustu let. V čem se za u dobu váš přístup změnil, a kde jste stále stejný jako ve svých začátcích?
Martin Vičan, jeden z podivuhodných lidí, se kterými jsem se díky hudbě v životě setkal – v momentálně probíhající facebookové sbírce fanoušků na nahrávání Vzpomínáš, Méďo?, mi, byť sám otec čtyř malých dětí, poslal zcela neuvěřitelnou částku – to výstižně popsal takto: Nenapravitelný, nepolepšitelný, nepolapitelný. Já bych k tomu přidal jen: Bohužel.
Comments
