Ať rozhodne Manitou! je vzpomínkovou koláží na hudebního publicistu Vojtěcha Lindaura
Vydavatelství Galén se jako jediné u nás systematicky věnuje české hudební publicistice. Na kontě má sebrané články či vzpomínkové texty Jiřího Černého nebo Jana Rejžka. Kniha Manitou sin desi (název odkazuje na vliv, který na jejího hlavního protagonistu měly v jeho formativních letech klasické filmové vinnetouovky) je ovšem trochu… hodně jiný případ.
Hlavním protagonistou je Vojtěch Lindaur (1957-2018). Jeden z nejvýznamnějších českých hudebních publicistů, redaktor, případně šéfredaktor časopisů Gramorevue, Rock&Pop či Rock&All. Ale také organizátor nonkonformních kulturních aktivit, autor rozhlasových (Československý, posléze Český rozhlas, a v novém století především Radio Beat) a televizních pořadů. Všestranná osobnost s širokým spektrem zájmů, z nichž nejviditelnější byla ovšem vždy populární hudba a psaní o ní.
Kniha vznikala pět let, v bolestech a stíhána nepřízní osudu včetně obou lockdownů. Její iniciátorka a ‚spiritus agens‘ Magdalena Lindaurová přibližuje její vznik a genezi. „Celý to byl nápad mé tety Káči, Heleny Brodské. Chtěla jsem s tátou udělat ještě jednu knihu, ale určitě ne takto rozsáhlou. Spíš něco menšího, a vydat si to sama. Seděli jsme jednoho horkého letního dne roku 2018 v hospodě na Výtoni a probírali články, které vyšly jako vzpomínka na tátu v Headlineru, Uni a tak… a viděli jsme, že je jich tolik, že by si souborný sborník možná i zasloužily. Volala jsem tedy šéfovi Galenu Luboši Houdkovi, zda by měl o takovou knihu zájem (jako by to bylo včera). Aniž bych to dořekla, skočil mi do řeči, že to bere.
Dali jsme tedy dohromady „sedm statečných“ Já, Káča, Radek Diestler, Pepa Vlček, Ivan Ivanov, Karel Haloun, Ondřej Bezr. Čas od času jsme se sešli na jedno a diskutovali, jak by ta kniha mohla vypadat a kdo by do ní mohl přispět. Karel Haloun přispěl myšlenkou skládat ji chronologicky a moc mi pomohl s prvním výkopem, co se týká uspořádání a grafiky. To byla velká úleva.
Začala jsem tedy oslovovat zúčastněné a pět let z nich horko těžko dostávala vzpomínky (všichni na tom makaj…). Pomalu tak vznikal příběh, který doplňují tátovy texty a někdy potvrzují, někdy rozporují vzpomínky ostatních. Za všechny: vzpomínám na dlouhé telefonáty s Oskarem Petrem, se kterým jsme probírali osobní život Petry Kvitové, ale příspěvek jsem z něj nedostala. Načež texty uchopil editor Michal Jareš a zase jsme byli o krok dál.“
Kniha je unikátní jak skladbou textů, tak grafickou a výtvarnou podobou. Magdalena Lindaurová: „Vznikla z deníků, zmuchlaných a vínem politých papírků s poznámkami k článkům, kresbiček, lístků, pokut za černou jízdu v MHD a hromady fotek. Většina z tátova archivu, který byl naštěstí pro práci na knize v podstatě připravený. Jen jsem to „přinesla všechno domů“ a poskládala dohromady. Tak, jak by to udělal on,“
V knize Manitou sin desi na Vojtěcha Lindaura vzpomínají rodinní příslušníci, přátelé z dětství a mládí, kolegové z hudebních časopisů i dalších projektů, na kterých se podílel, hudebníci, o kterých psal… Může sloužit jako východisko k budoucí biografii a soubornému vydání jeho publikovaných textů nebo výboru z nich. Nebo jako kaleidoskop vzpomínek na život a dílo výjimečného člověka, který po sobě zanechal stopu, která bude zřetelná ještě dlouho.
Podívejte se na ukázky z knihy
Comments
