Divadlo: Existenciální Pobyt Jana Razimy ve Venuši
Již několikátá repríza absolventského představení Jana Razima, Pobyt. Představení měnící se při každém svém uvedení nejen místem, ale i obsazením tanečníků, jejich počtem, nuancemi v choreografii.
Tato verze Pobytu se odehrála v podzemních prostorech Venuše ve Švehlovce, což lze brát jako příhodné vybrání lokace, v kontextu tématu, kterému se představení věnuje. Neuchopitelnému temnému existencialismu. Přesněji pojmu „Dasein“. Specifickému způsobu „bytí“ (doslovně přeloženo z němčiny „zde bytí“), kterého jsme schopni pouze my, lidské bytosti. Jan Patočka toto slovo přeložil jako „pobyt“. A stejně jako je slovo těžko přeložitelné, je tato choreografie těžko pochopitelná.
Pokusme se i tak ponořit do existenciální fragmentární inscenace autora mladé generace. Do inscenace plné nejasností, nezodpovězených otázek a napjatých nedořečených chvil. Ponořme se do hlav mladých lidí a jejich pohledů na svět.
Temno, ticho, jen s letmým šustěním. V dály se vykreslují zárodky dvou těl. Nahá tělesnost v plastové membráně. Obraz zrození, či pozorování intimního styku dvou blízkých duší? Díky dálce nelze rozeznat, zda jsou tanečníci nazí zcela, což vytváří náruživé napětí. Naklonění plastové membrány s těly, zrod. Těla jsou vyplivnuta na svět, ohmatávajíc se, kutálejí se po sobě a zemi. Duet dvou čistých duší, intimní styk bez erotického napětí. Souhra dvou těl.
Změna. Ladnost a něžnost těl je najednou vystřídána zcela opačným prvkem. Čtyři stříbřité, skafandrové postavy se pomalu a nejistě plahočí vpřed. Nebo vzad? Jejich pohyby jsou podivné. Ač se postavy pohybují směrem vpřed, jejich nohy jsou vzad. Těla se pohybují reverzně, což působí disociačně a snově. Nejedná se o prohledávání země, je to plahočení po neprozkoumaných plošinách, připomínající právě vylíhnuté želvičky, snažící se dostat k moři, ke spáse. Místo obličejů mají stříbrné kapuce. Neví kudy, neví kam a jak, jsou vydány napospas světu. Když se konečně dostanou do popředí podia, vysvlíknou svá stříbrná brnění, a až v tento moment se z nich stávají bytosti poznávající svět. Reflexivní umělotina stříbrné je odhozena, odkrývající lehké, černé, šusťákovité kostýmy. Lehké neutrální skořepiny těl, chránicí nové bytosti před světem.
Od tohoto momentu se představení stává více chaotickým, splývavým zážitkem. Tanečníci se různorodě pohybují po prostoru. Sólovitě, v duetech, jindy tvořící týmovou choreografii. Děj zde nelze konkrétně popsat, spíše rozdělit na momenty. Na fragmentární bezbřehé bloumání krajinomalbami čtyř aktérů. Jako když malé dítě poznává svět, jen bez dětské radosti. Zde by šlo dobře zasadit text od Alberta Camuse, kterým se autor inspiroval: „Už samotný boj… ten stačí k naplnění lidského srdce. Sisyfa si prostě musíme představit šťastného.“ A přesně tento pocit je z představení cítit. Jakási všudypřítomná marnost, pouze s občasnými průsvity naděje ve formě lidské interakce, či chvilkových závislostí. Někdy jsou tanečníci pomyslně závislí na presenci druhého, jindy na rekvizitě, které se mermomocí drží. Tato temná dlouhá část je v průběhu doplněna o velice zásadní rekvizitu, umocňující dojem z celého představení. Vodní hladinu, reflektující skutečný vizuální obraz, současně symbolizující reflexi skutků každého z nás. Voda vytvořila jak zvukový doprovod, tak i symbolické asociace. Pomyslně nekonečný prostor, kdy tanečníci mohli spatřit dvojníky sebe sama, kterým nemožno uniknout. V této neuchopitelné části se také vyskytla pasáž reflektující rituál „uvolnění myšlenek, rituál prázdna“ pro mladé, techno. Repetitivní pohyby do beatu sem tam prostřídané pády a bezmocným lapáním těl v kalužích vody, stejně jako patlání se v pomyslné prázdnotě, kterou mladá generace prožívá. Neposlední a velice efektní vizuální podívanou vytvořily odrazy vodní hladiny na stropě prostoru, díky kterým jsme se jako diváci cítili inscenací zcela obklopeni.
Představení překvapivě neskončilo otevřeným koncem, ale sklouzlo k symbolismu. Sysifos konečně dovršil cíle svého bloumání, vystoupal na vrch, kde si chvíli užíval buržoazního oblouznění…po chvíli byl však opět nohama na zemi a zcela se oddal černé postavě. Symbolu smrti? Deprese? Zajetí? Oddání se světu? Kdo ví. Ač byl výjev Sysifa na hordě palet vítězoslavně se přejídající melounem (lůnem, úrodou) velice vizuálně působivý, míra symbolismu na konci představení, představení trochu shodila. I když byly výjevy otevřeny interpretaci, spad k symbolismu v otázce existenciálních témat v experimentální inscenaci působil kýčovitě.
Sklon k vizuálnímu symbolismu, místy až kýči, je pochopitelný podíváme-li se na choreografovu minulost. Razima, ač vystudovat HAMU, má kořeny v Jihlavské UMPRUMce, díky které získal zájem o výtvarné umění, kterým se doteď často inspiruje. Vizuální obrazy jsou pro něj důležitou součástí choreografie, což jde na představení vidět. Některé výjevy z inscenace vypadají, jako by byly přímo inspirovány malířskými díly. Kupříkladu již zmíněný konečný obraz Sysifa na hromadě palet excentricky konzumující meloun, připomíná podivnou barokní Marii shlížející pohrdavě a vítězoslavně na svět pod ní.
Za zmínku rozhodně stojí i scénografie a kostýmová výprava, které jsou velice vydařené. Doplňovaly se a rozhodně nedocházelo k rušivým momentům. Obé byly minimalisticky pojaté, přitom vizuálně zajímavé. Černé obleky z lehké upcyclované šusťákoviny, plastová průhledná plachta na nahých tělech, obyčejné palety, vodní hladina a přídavky světel či kouře. Nic složitého, zato inovativně a efektně použito. Celým příběhem se prolínal materiál plastu, uměloviny, společně s přírodou, ve formě vody a tělesnosti. Šusťákový materiál ve spojení s vodou navíc dodal zajímavé zvukové efekty doplňující intenzitu tance a hudbu.
Dalo by se shrnout, že vizuálně bylo představení velice povedené a divácky poutavé, na choreografii a smysluplné kontinuitě trochu pokulhávalo. Otázkou však je, zda tato neuchopitelnost a nejasnost děje nebyla záměrem, připomeneme-li si, že se jedná o velice abstraktní téma, které se choreograf snažil vykreslit. Co bychom ještě neměli opomenout je kombinace prvků současného tance s fyzickým divadlem a akrobacií. Takovýto přístup k pohybu těl byl stejně inovativní jako přístup k použitým rekvizitám. Z obyčejného udělat něco netradičního a zajímavého. Těla v prostoru lítala, ulpívala na paletách, povalovala se po kluzké zemi, odrážela se ve vodě, „měnila svá skupenství“, intenzitu rychlost a kvalitu svého pohybu. Důležité je vyzdvihnout profesionalitu ovládání těl tanečníků/performerů, kteří bravurně zvládali složité pohyby i v nekonvenčních, kluzkých podmínkách. Dechberoucí byly převážně duety, které skoro až popíraly zemskou přitažlivost. Některé pohyby, ač divácky působily jednoduše, musely vyžadovat excelentní míru koordinace, jiné důvěru v partnera či pevnost a znalost vlastního těla.
Pokud jde divák na představení jako čisté, nepopsané plátno bez zjištění si jakýchkoli informací, je těžké dílo pochopit. Kromě existencialismu, již tak složitého tématu pro interpretaci, autor čerpá z dalších „temných“ hlubin, jako je Albert Camus a jeho Mýtus o Sysifovi či z Covidová pandemie, ve které začal samotné dílo tvořit. Tíha myšlenek celé představení prosakuje, ať už temnotou, černým výběrem kostýmů, tak nekontinuální dějovou linkou, která divákům nedává žádné pevné body zakotvení ,ani rozuzlení. Tento „trend“ subjektivního reflektování doby formou audiovizuálních představení sdílí autor společně se svými kolegy z Dočasná Company. Kolektivu mladých umělců, kteří ač jsou křehcí, mají sílu reflektovat své nitro a svět kolem nich.
POBYT
Jan Razima – Venuše ve Švehlovce
text a foto Viktorie Štěpánová
Comments
