30 dní se Životem v éteru: Rozhovor s Jerrym Žákem

7.8.2023 vyšla knížka #zivotveteru. V období do 7.8.2024 na vás čeká série tematických příspěvků: ukázky, fotky, audio… představíme vám i spolupracovníky, kteří se podíleli na jejím vzniku. Máme i výroční soutěže o ceny!

Dnes si přečteme povídání s Jerrym Žákem, tvůrcem Hitparády, který v R1 vysílá od roku 1993.

Saša Michailidis vyprávěl příběh, kdy tě před lety zahlédl ve frontě na konkurz do Radia 1, kam ses hlásil. Jak to tehdy bylo?

Vlastně ani nevím, že mě tam Saša viděl. Radio 1 vyhlásilo na podzim 1993 první a poslední konkurz a rozhodlo se, že se tímto způsobem poohlédne po posilách. Donedávna jsem měl schovaný papírek s pořadovým číslem sedm, fronta se táhla přes celé Petrské náměstí. Šel jsem tam jen tak z plezíru, moje tehdejší děvče mi řeklo, že bych to mohl zkusit. Na konkurzu jsem si přinesl doma natočenou kazetu s pár songy a moderátorskými předěly. Osobně jsem se setkal s Jirkou Neumannem, Zdeňkem Hnykem a Ondřejem Štindlem, který se mě v ležérní póze s nohama na stole ptal, jestli vážně chci dělat v rádiu. Myslím, že při tom dokonce koukal z okna. Ptali se taky na můj vztah k hudbě, co poslouchám a proč by mě bavilo vysílat. Uskutečnilo se jediné kolo konkurzu a slečna Milena mi po něm řekla, že se mi ozve. Odjel jsem po něm zpátky domů na Dobříš a celou věc odsunul s nadějí, že to třeba vyjde. 

Takže jsi během konkurzu nemusel mluvit do mikrofonu, ale přinesl sis vypracovaný domácí úkol?

Ano, musely se k tomu použít dva kazeťáky. Cédéčka se ještě samozřejmě nepoužívala. Vybral jsem songy od Levellers, The Cure, Nine Inch Nails nebo Midnight Oil. Mezi ně jsem nahrál plky a snažil se znít tak, jako jsem to znal z rádia. Ale po konkurzu se dlouho nic nedělo, takže jsem se rozhodl, že zavolám z pevné linky do rádia, kde to zvedla slečna Milena a řekla mi: „Jó, to jste vy! Vy jste nám dal telefonní číslo s nějakou složitou meziměstskou předvolbou.“ Ale nakonec mi sdělila, ať se znovu stavím za Jirkou Neumannem. Pak následovalo seznámení se studiem, kdy mě Jirka vzal do Bunkru a ukázal mi, jak co funguje. Domluvili jsme se, že mi nahodí testovací směnu podle potřeb. O nějaký čas později jsem dostal úterní noční směnu od půlnoci do šesti, kdy jsem se jednou za dva týdny střídal s DJ Kayou. V Bunkru jsem se naučil všechny záležitosti jako vysílání reklam z kazet a podobně. Zpětně jsem zjistil, že z desítek až stovek účastníků konkurzu jsme údajně prošli jenom já a Honza Kvasnička. 

V těch dobách docházelo k prorůstání životu v Bunkru, kdy se ve studiu zjevovali lidi, co přišli pařit, a naopak. Máš vzpomínky na takové noci?

S Radiem 1 jsem se poprvé setkal díky Bunkru. S mým kamarádem Danem Kafkou jsme jako brigádníci někdy v roce 1991 klub uklízeli a do rádia si chodili půjčovat cédéčka. Dole nechávali zapnutý aparát po diskotéce, tak jsme si v šest ráno odskočili za moderátorem do studia a požádali ho třeba o nějakou tvrdou německou elektroniku, kterou jsme poslouchali k úklidu. Do studia jsem tedy nakoukl už dva a půl roku před tím, než jsem začal vysílat. Takže se dá říct, že jsem nejdřív do rádia prorůstal já sám. Při mých nočních směnách občas někdo z klubu zabušil na dveře rádia a zajímalo ho, jak to tam vypadá. Nemám ale žádnou špatnou zkušenost, vždycky šlo o rozpařené fajn lidi, kteří se chtěli jen podívat. Byli jsme naladěni na stejnou notu. Já totiž ve studiu v Bunkru taky pařil, měli jsme tam velký aparát a byl jako začátečník v rádiu nadšený. Když jsem si někdy v noci chtěl zajít na bar, tak jsem pustil Laibach a vyrazil do klubu. Z žádných médií nebylo možné vidět, jak to v Radiu 1 vypadá. V některých případech se lidi chodili kouknout, jak vypadá daný moderátor. Zajímalo je, jak vlastně vypadá Strýček Míša nebo Zdeněk Hnyk. Zjišťovali, jestli se hlas hodí k vizáži daného člověka. Vybavuju si, že u Zdeňka se trefovali, protože jeho rockerský hlas odpovídá rockerskému vzhledu, ale u Strýčka Míši se vždycky divili. Noci ve studiu každopádně tenkrát probíhaly trochu jinak, hodně času jsem trávil na telefonu. Lidi byli z nějakého důvodu zvyklí volat do rádia, někdy jsem s nimi na telefonu strávil desítky minut.

Někteří kolegové vzpomínají, jak posluchačům rozmlouvali sebevraždu a řešili další životní dramata.

Takhle drsný psychologický zážitek jsem naštěstí neměl. Občas volali lidi, kteří zněli smutně kvůli tomu, že musí jít spát, nebo naopak vstávat. Většinou ale měli hudební přání – tradičně třeba Drug Raid at 4 AM od Lard ve čtyři ráno. Posluchači se chtěli bavit o hudbě i o životě a vzhledem k tomu, že se ještě nepoužíval e-mail, tak neexistovala jiná možnost, jak komunikovat. Když jsem pak v noci vysílal i v Londýnské, tak za nám chodili lidi z Ještěrky, což už bylo trochu divočejší.

V Ještěrce jsem nikdy nebyla, vždycky na mě působila jako docela pofiderní bar. Jak to tam vlastně vypadalo?

Ještěrka připomínala podzemní UZI, ale hodně malé a undergroundové. Jen pro kontext, UZI byl bar a tetovací studio na Bělehradské, kam jsme občas chodili s Robertem Procházkou hrát diskotéky. Proti tomu Ještěrka byla dost krutý podnik, který připomínal kalírnu různých osobností a komunit od skejťáků přes huliče až po depešáky a somráky. 

Jak a kdy se z tebe potom stal DJ, který moderuje hitparádu?

Trvalo to asi pět a půl roku. Po začátcích s noční směnou jsem začal vysílat v pátek od 12 do 16 na Výtoni a později v Londýnské. Někdy v roce 1997, když se lámal chleba v podobě prodeje rádia Američanům, tak se hodně čachrovalo s programem a lidmi. Probíhaly názorové spory, co a jak často se má hrát a jestli tam patří taneční hudba. V rámci toho se Jirka Neumann nějakým způsobem rozhodl, že v rámci ředitelování bude chtít hitparádu předat. Roli sehrál i Jeroným Janíček, kterého jsem do rádia přivedl a dělal s ním pořad o poezii. Možná je to urban legend, ale prý diskutoval s Jirkou Neumannem a navedl ho, ať se mě zeptá. Potom za mnou Jirka přišel a nabídl mi, jestli bych chtěl dělat hitparádu. Neodmítl jsem a 23. dubna 1998 jsme spolu vyrobili první hitparádu. Po několika letech jsem pak ustoupil od denních směn, protože už jsem je nestíhal. Neměl jsem kvůli jiné práci čas chodit do rádia přes den. Hitparádu Radia 1 ale od té doby vedu nepřetržitě. 

Jak to bylo s pořadem o poezii?

Jeroným je můj o čtyři roky mladší kamarád z gymplu v Dobříši. Historky z jeho dospívání jsou naprosto neuvěřitelné, v té době byl rozervanec a prokletý básník. Natočili jsme spolu kazetu poezie, kdy jsem hrál asi na osm hudebních nástrojů a Jeroným vše namluvil. Naše sbírka poezie se jmenovala Prase a já. Občas jsme spolu dělali i performance, jednou dokonce na večírku Radia 1, kde Jeroným recitoval své básně a já na něj stříkal pěnu na holení, trhal mu košili a podobně. Lidi posílali faxem do rádia své básničky a Jeroným je během mé noční směny předčítal. Posluchači občas své verše recitovali přímo do telefonu. Myslím, že se to jmenovalo Klub poezie na Radiu 1. Někdy jsme si přitáhli i hosty z ulice, ale už si to přesně nevybavuju, protože jsme většinou vypili dvě flašky červeného.

Co považuješ za další milníky kromě zmíněného období okolo prodeje rádia? 

Mám prvním milníkem se stalo zjištění, že vůbec Radio 1 existuje. Objevil jsem ho na sjezdovce ve Špindlu, kde stanice hrála. Vybavuju si malý vlek, který asi obsluhoval člověk, kterého bavila. V sedmnácti letech jsem jezdil s lidmi od mámy z práce na hory a už v roce 1991 jsem tam Radio 1 zaslechl. Doteďka ho mimochodem naladíte třeba i v Harrachově. Těšilo mě, že tam zaznívají kapely, které už mě tehdy bavily a ještě víc, že objevuju novinky, které zatím neznám. Když jsem pak mohl začít vysílat, tak jsem se vždy jednou za pár let dojímal a uvědomoval si, že to naše rádio pořád funguje.

Myslel sis, že bude fungovat dlouho, nebo jsi to všechno vnímal jako úlet?

Na začátku jsem byl tak nadšený, že mě ani nenapadlo, že by to mohlo skončit. Pak jsem si říkal, že je to zvláštní, protože už doba nebyla tak free. Nehrozilo, že by se na to lidi vykašlali, ale spíš jsem čekal, kdy na Radio 1 dopadne velká komerce a různé regulace, které překazí jeho životaschopnost. A ejhle, ono ne. Moment překvapení trval dlouho a trvá dodneška. Nikdo z nás nepředpokládal, že by mělo rádio nějaké extra dlouhé trvání. Přišel jsem, když už bylo Radio 1 rozjeté s funkčním obchodem, telefonem, faxem a vlastní ředitelkou i asistentkou. Myslím, že zakladatelé stanice na začátku vůbec netušili, jak dlouho bude fungovat. 

Napadají tě jiné velké osobní momenty?

Radio 1 mi přineslo setkání s unikátní a neopakovatelnou partou, která se kolem něj pohybuje. Poznal jsem ale i spoustu lidi z oblasti hudby a pořádání koncertu. Doteďka si užívám rozhovory s hudebníky a dalšími osobnostmi.

Dělal jsi často rozhovory s kapelami, které přijely koncertovat do Prahy, a zastavili se ve studiu Radia 1?

Bylo neobvyklé, jaké množství kapel se podařilo do rádia na rozhovor dostat. Skupiny k nám přicházely, když ještě nebyly tolik známé, ale i potom, co se proslavily. Na Radio 1 nezanevřely a dodnes si dokážu představit, že většina interpretů, které hrajeme, by za námi přišli. Promotéři se automaticky snažili podpořit akci i rozhovorem na Radiu 1, což jsme vždycky rádi dělali. Leckdy šlo o velmi zajímavé hosty. Nenapadlo mě, že by na rozhovor do rádia mohl přijít třeba Carl Palmer z kapely Emerson, Lake & Palmer. Měl tehdy bubenickou masterclass v Rock Café a potom se mi povedlo ho dostat do studia. Pokecali jsme o tom, jak žije a co dělá. Na druhou stranu se tam objevil například Marek Eben, se kterým jsem dělal rozhovor o hudbě. Potkal jsem se i s Philipem Glassem a vždy jsem si rád povídal třeba s Franzem Treichlerem z The Young Gods nebo skupinou The Mission.

Jerry a The Mission

Vybavíš si, co tehdy členové The Mission říkali?

Na rozhovor přišli Wayne Hussey a Simon Hinkler. Hodně vzpomínali na koncert v roce 1990 a zabředli jsme na tom, že šlo o jeden z mých prvních velkých koncertů v Praze, na který jsem šel. První byli UB40 v roce 1989 ve Sportovní hale, následně Pražský výběr se Stromboli, a pak The Mission. Mimochodem, kompletní záznam tohoto koncertu visí v hrozné kvalitě na YouTube. Při rozhovoru si pamatovali na konkrétní místa a zážitky z Česka. Jak sama víš, rozhovory s hudebníky nebývají často jenom o hudbě, ale třeba i o tom, jak tráví čas na cestách a podobně. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by se někdo choval arogantně. Párkrát se rozhovory sympatickým způsobem vymkly z ruky. Se Sašou Michailidisem jsme vymysleli, že občas do hitparády pozveme člena nějaké zahraniční kapely, aby řekl pár slov. Nakonec jsme to udělali jen jednou, ale zato pořádně. Přišel Kärtsy Hatakka z finských Waltari, vypili jsme spoustu piva a nakonec ve studiu zůstal celé dvě hodiny. Koncept hitparády se slušně rozpliznul, ale zase to byl fakt zajímavý večer. Rádio nám i posluchačům umělo zprostředkovat setkání s lidmi, se kterými bychom se jinak nepotkali.

Pro posluchače jsou i moderátoři svým způsobem alternativní celebrity. Jak to máš s věrnými fanoušky?

Řekl bych, že zhruba čtyřikrát za rok se mi stane, že mě někdo někde odhalí. Kdysi se mě někdo zeptal na koncertě Lamb, jestli náhodou nejsem Jerry Žák, když mě slyšel mluvit. V době internetu už je snadné podívat se, jak konkrétní člověk vypadá. Občas mě někdo při obchodních jednáních pozná podle hlasu nebo jména, ale na druhou stranu nejsem Sedloň nebo Hnyk, kteří jsou identifikováni okamžitě. Jednou jsem se Zdeňkem Hnykem nakupoval jídlo na letišti a okamžitě nám dali sendviče zdarma, protože znají jeho hlas. Kdykoliv k podobná setkání proběhnou, tak jsou moc příjemná. Lidi se někdy chtějí o rádiu dozvědět víc nebo si jen povykládat, nikdy to u mě nefungovalo jako nějaká balící taktika. Ale vlastně jo, když jsem balil mou ženu, tak se chytla její kamarádka, ale já chtěl mou budoucí manželku, kterou rádio nechávalo chladnou. 

Saša Michailidis, Jerry Žák, Tonda Kocábek, foto archiv R1

A co vy?

Máte rádi rádio? Případné zážitky, poznámky, reakce, příběhy, obrázky a vzpomínky ke sdílení nejen na téma Radio 1 směle posílejte na komankova@gmail.com.

O knize

Život v éteru je kniha o Radiu 1 a začátcích soukromého rozhlasového vysílání v Čechách. Vyšla v srpnu 2023 jako první kniha vydaná protišedi. Má 352 stran, přes 500 fotografií a v současnosti je v prodeji druhý dotisk. Napsala ji Jana Kománková, od roku 1993 dodnes nepřetržitě DJ Radia 1, jinak kulturní novinářka.

Kam pro ni

I nyní je v běžné síti knihkupectví a eshopů, k dispozici je také audiokniha.

Comments

comments