30 dní se Životem v éteru: Rozhovor s Tomášem Vydrou

7.8.2023 vyšla knížka #zivotveteru. V období do 7.8.2024 na vás čeká série tematických příspěvků: ukázky, fotky, audio, nevydané bonusy… představíme vám i spolupracovníky, kteří se podíleli na jejím vzniku. Máme i výroční soutěže o ceny!

Tomáš Vydra na oslavě narozeniny, foto archiv Radia 1

Tomáš Vydra začal v R1 vysílat před 30 lety – nyní má pořad Staré poledne, který hraje skoro výhradně z vinylů. těch má desítky tisíc. 

Jak ses dostal do rádia?

Úplně náhodou a vůbec to nebyl plán. Znal jsem Jirku Neumanna, který vždycky sbíral desky, cédéčka a kazety. Zajímaly ho jiné žánry a éry než mě, ale přesto jsme se skrz tenhle zájem setkávali. V začátcích Radia 1 jsem Jirkovi hodně půjčoval muziku, protože jí tady byl nedostatek. Když jsem jel v létě 1994 do Londýna, vycházelo album Pandemonium od Killing Joke. O půlnoci a jenom v Londýně, zbytek světa si musel minimálně týden počkat. Ráno jsem si sedl před Tower Records a po otvíračce se asi jako třetí dostal na řadu. Když jsem po dlouhé cestě domů dorazil úplně vyšťavený na Výtoň, potkal jsem Jirku, který šel zrovna na oběd, a předal mu novinku od Killing Joke. Okamžitě se vrátil do studia a hned ji pustil. Celý týden se deska točila v éteru, protože ji v Česku ještě nikdo jiný neměl. Na základě toho mi Neumann jednou řekl: „Hele, ty sem pořád nosíš muziku. Co kdybys začal vysílat?“ 

Vysílací studio R1 v Londýnské ulici

Měl jsi od začátku vlastní pořady, nebo ses věnoval i dennímu vysílání?

Dennímu vysílání jen málo. Kdykoliv jsem někdy dopoledne zaskakoval ve vysílání, překvapilo mě, kolik se tam vyskytuje lidí. Furt někde někdo chodil, rozhodí mě to i po 30 letech. Jinak jsem totiž vždycky jsem totiž pravidelně chodil v pátek večer, sobotu odpoledne, neděli večer nebo ve středu v noci. V průběhu let jsem měl pořadů víc, teď už jenom Staré poledne.

Jedničky a nuly jsou problém

Sbírání desek bylo vedle rádia vždycky tvým důležitým koníčkem?

Desky sbírám prakticky celý život. Mám samozřejmě i cédéčka a kazety, ale vinyly jsou motýli. Musíš se o ně hezky starat a vydrží navždy. Zhruba 95 % Starého poledne tvoří jen desky. Jedničky a nuly mi dělají problém. Rádio coby médium je podobně staré jako gramofonové desky. Lidi ho mají rádi proto, že tam působí obyčejní lidi, kteří jim říkají a pouštějí pravdu. Myslím si, že právě desky jsou k tomu vztahu hrozně důležité. Chápu, že se doba změnila, ale nosit si flashku do rádia mě prostě nebaví. 

Co považuješ za další důvody, proč lidi stále poslouchají rádio?

Rádio i desky měly být podle mnohých už dávno mrtvé. Přesto se těší oblibě. Lidi poslouchají Radio 1 a jim podobné stanice ve světě, protože vědí, že ať ve studiu sedí kdokoliv a pouští jakýkoliv žánr, tak jde o člověka, který má naposloucháno a ví, o čem mluví. Posluchač si pak udělá názor na základě kvalitní informace. Něco se mu může líbit nebo nelíbit, ale v obou případech dostává tip od někoho, kdo hudbě rozumí. Je důležité, že se někdo dělí o svůj vkus, zážitky a vnitřní tajemno. Tohle mám rád a co vy na to? Lidi mají rádi sdílení a skrze rádio funguje výborně.

Ve svém pořadu dbáš na informace o každé skladbě a jde poznat, že obsah nevymýšlíš pět minut před vysíláním. Jak posluchači v průběhu skoro 30 let reagují?

Pečlivě si připravuju ručně psaný playlist. Mé administrativní schopnosti jsou katastrofální, proto radši vše píšu. Opravdu dlouho jsem si myslel, že mě poslouchají staří dědkové, kteří časem umřou tak jako já. Před asi 10 lety jsem zjistil, že to tak vůbec není. Naopak mě poslouchají lidi, kteří by mohli být nejen moje děti, ale dokonce moje vnoučata. Otvírám jim obzor toho, co nikdy neslyšeli a jinde možná ani neuslyší. Pouštím singly hudebníků, kteří před lety vydali třeba jen jednu nenápadnou nahrávku a úplně se na ně zapomnělo. Odrhovačky, které se točí na komerčních stanicích v osmihodinových smyčkách, mě nikdy nebraly. Pokud už jde o známějšího interpreta, volím třeba B-side nějakého singlu, který taky není ohraný. Přestože je pouštím třeba půlstoletí starou hudbu, pro některé posluchače je zcela nová. Několik lidí se mi na diskotéce nebo burze desek přiznalo, že díky mně objevily nějaký track, a pak ho vysamplovali do vlastní tvorby. Mluvili jazykem, kterému vůbec nerozumím, ale vypadali šťastně. 

Vybavíš si nějaké konkrétní ohlasy posluchačů na tvé vysílání?

Mám radost, když jsou mladí lidi nadšení. Nechodím na koncerty starých kapel. Kdybych chtěl vidět unaveného dědka, tak se podívám do zrcadla, nepotřebuju kvůli tomu do klubu. Chodím naopak na mladé skupiny, co ještě dokonale nezvládají nástroje a jejich tvorba není po umělecké stránce úplně super. Mám hrozně rád jejich nadšení a elán, ze kterého čerpám energii. Nakonec si ale stejně koupím desku někoho staršího z doby, kdy byl ještě mladý a měl co nabídnout. Nedávno nastalo období, kdy mi muzika přišla obecně horší, ale teď se umělci a umělkyně okolo 20 let tvoří super věci. Když pak tyhle lidi baví nějaká skladba, kterou pustím v rádiu, tak mám radost.

Nákladné desky

Je sbírání desek nákladné hobby?

Manželka by mě chtěla zhruba třikrát do týdne ukřižovat a tchýně by jí radostí podržela hřebíky. Desky stojí peníze, sháním všude po světě, vyměňuju a skupuju. Mám jich za ty roky fakt hodně. Když tím pak někomu dalšímu vyvolám stejné nadšení, vím, že to není zbytečné. Získávám vědomí, že desky neskončí bez jakéhokoliv využití v antikvariátu za pět korun. Má to smysl. V dnešní přetechnizované době, kdy všechno probíhá se stresem, nic se nesmí a každý se uráží, je potřeba občas zpomalit. Zastavit se a poslechnout si gramofonovou desku patří mezi důvody, proč mají lidi hudbu a rádio rádi.

Takže ti Radio 1 přináší hlavně nadšení?

Získávám ho hlavně tím, že se mi podaří někomu udělat radost. Zkrátka když pro někoho objeví píseň, kterou neznal a zaujme ho. Existuje mnoho nadšenců, kteří se sběratelstvím desek živí. Neustále je nakupují a prodávají. Já desky de facto neprodávám, třeba jen dvakrát do roka. Když se někdo zmíní, že shání konkrétní kus, tak mu ho přivezu a předám za totožnou částku, za kterou jsem album sehnal. Sem tam jedu na burzu nebo na dovolenou spojenou s deskami.

Vzpomeneš si na nějaké zážitky spojené s rádiem a budováním sbírky?

Jako mnoho kolegů sběratelů jsem pochybil, když přišla éra cédéček. Všichni nám začali tvrdit, že je to navždycky a CD se nikdy nezničí. Teď už víme, že záznam z nosiče mizí. Hodně vinylů jsem tenkrát prodal a ostříhal si vlasy. Pamatuju si, že se mi pak v noci zdálo, jak na mě desky mávají a drží moje ustřižené vlasy. Několikrát jsem se probudil a normálně mi tekly slzy. Desky, které jsem prodal, jsem pak zase začal shánět zpátky. Byl jich tou dobou opravdu nedostatek. Bohužel se mi nepodařilo úplně všechny dokoupit. Ale ono se zadaří, člověk musí mít malé cíle, které se snaží splnit. Dobře funguje vyměňování.

Jak vyměňování funguje?

Pomůžou profily na eBay nebo Discogs. U desek je občas poznámka o tom, že ji majitel vymění za vhodnou nabídku. Stačí poslat mail s fotkami desek, které máš zas na výměnu ty. Velmi často se dočkám pozitivní reakce. Na burzách stačí jen vzít pár desek s sebou a domluvit se na místě. Sběratelství tedy není jen o kupování a prodávání. Vyměňování je úžasné, protože v ten moment začíná diskuze o muzice. S člověkem, s nímž desku vyměníš, si příště jdeš rovnou popovídat.

Kolik desek vlastníš?

Zhruba 20 tisíc gramofonových desek. A k tomu samozřejmě cédéčka. Doma mám takovou komůrku, kterou od země až ke stropu zaplňují poličky s deskami. Procházím mezi nimi jak labyrintem. Další nosiče jsou odleženy ve skládku. Některých cédéček jsem se zbavil, protože zabírají strašně moc místa. V rádiu se snažím neopakovat, a proto nahrávky, které jsem v rádiu ještě nikdy nehrál, mám v komůrce povytažené ven. Každou sobotu se snažím přinést něco, co jsem ještě fakt nepouštěl. Počítač umím sotva zapnout, takže pracuju takhle, abych posluchač vždy překvapil.

Jak vznikají playlisty tvého pořadu?

Přes týden si pouštím hudbu v autě a přemýšlím, co bych o víkendu mohl pustit. Zároveň sleduju, kdo z hudebníků bohužel umřel. Vždy v pátek večer si sednu a začnu pořad připravovat. Muziku poslouchám, přemýšlím a snažím se, abych nikdy nebyl jednotvárný. Nejradši mám psychedelický blues, ale dávám do něj i folk nebo hard rock, aby mělo Staré poledne nějakou sinusoidu. Osvědčila se mi zvláštní metoda. Snažím se v playlistu zastoupit co nejvíc písmen abecedy, na která začínají názvy kapely. Zjistil jsem, že mi tím automaticky vzniká jakási křivka, kterou stačí pečlivě dorovnat, aby se za sebou neopakovalo třeba pět chlapů a žádná žena. S abecední pomůckou se snažím, abych neopakoval žánry, tempo a vlastně ani písmena.

Pouštíš muziku i na akcích mimo rádio?

Za život jsem to párkrát udělal. Ale nikdy mě to moc nebavilo. Když už, tak jde o situace, kdy mně vyloženě požádají kamarádi. Nevím, co bych na diskotékách pouštěl. To, co všichni znají a chtějí si zpívat, mě zrovna moc nebaví. Nedávno se konala burza desek v Českém muzeu hudby, kterou organizoval významný sběratel Tibor Mešter. U této příležitosti vymysleli přednášku o burzách a sbírání desek, do toho jsem se rád zapojil. Edukace touhle formou mi dává smysl. Ne, že bych byl v úžasu s Ameriky, ale některé věci tam mají dobré. Jednou tam na škole chtěli nacvičit pásmo o evropské historii – revoluce v Maďarsku, Pražské jaro a další významné milníky. Propojili ho s hudbou, a proto jsem jim pomáhal a přivezl desky různých interpretů z celé Evropy. Asi dvakrát jsem tam vystupoval a pouštěl muziku. Děti to neskutečně bavilo. Když jsem jim pustil maďarskou skupinu Omega, polského Czesława Niemena nebo český Red Baron Band, tak byli v úžasu.

Působil jsi nějakým způsobem i na amerických rádiových stanicích?

Dělal jsem pár pořadů v rádiích v New Orleans a Memphisu. Pouštěl jsem tam hlavně východoevropské kapely. Nestalo se to jen jednou, takže mé vysílání zaujalo. Kdyby nemělo žádný úspěch, tak už by mě podruhé nepozvali. Přinesl jsem něco, co neznali. Opět šlo o objevování a rozšiřování obzorů, takže mě tahle zkušenost bavila. Mockrát se mi stalo, že když na internetu hledám informace o nějaké kapele, jejíž desku vlastním, že se proklikám k vlastnímu playlistu před 15 lety, protože jiný online záznam neexistuje. I v době, kdy se zdá, že je na internetu všechno, tak narážím na věci, které tam chybí.

Jak Radio 1 vnímáš dnes?

Všímám si, že na něm působí rozmanití lidi, kteří mají opravdu naposloucháno. Myslím, že jde o důvod, proč Radio 1 jako formát, který v Evropě už skoro neexistuje, pořád funguje. Lidi dostávají kvalitní informace o hudbě, což je velice důležité. DJ se vám může a nemusí líbit jako osoba, může a nemusí vám znít dobře jeho hlas, ale vždycky ví, o čem mluví. S posluchači sdílí svou genetickou informaci. Domnívám se, že nás poslouchá mnohem víc lidí, než si myslíme. Z mého vysílání se asi neroztrhne chat zprávami posluchačů, ale mám zkušenost, že když řeknu nějakou hloupost nebo chybu, hned mi ve studiu zvoní telefon. Nejenže lidi slyší, ale zároveň vědí, o čem je řeč.

A co vy?

Máte rádi rádio? Případné zážitky, poznámky, reakce, příběhy, obrázky a vzpomínky ke sdílení nejen na téma Radio 1 směle posílejte na komankova@gmail.com.

O knize

Život v éteru je kniha o Radiu 1 a začátcích soukromého rozhlasového vysílání v Čechách. Vyšla v srpnu 2023 jako první kniha vydaná protišedi. Má 352 stran, přes 500 fotografií a v současnosti je v prodeji druhý dotisk. Napsala ji Jana Kománková, od roku 1993 dodnes nepřetržitě DJ Radia 1, jinak kulturní novinářka.

Kam pro ni

I nyní je v běžné síti knihkupectví a eshopů, k dispozici je také audiokniha.

Comments

comments