30 dní se Životem v éteru: Rozhovor se Zdeňkem Hnykem
7.8.2023 vyšla knížka #zivotveteru. V období do 7.8.2024 na vás čeká série tematických příspěvků: ukázky, fotky, audio, nevydané bonusy… představíme vám i spolupracovníky, kteří se podíleli na jejím vzniku. Máme i výroční soutěže o ceny!
Dnes si přečteme povídání se Zdeňkem Hnykem. Zdeněk je v Radiu 1 jednak DJem, jednak technikem, a pro knížku představil díky tomu i spoustu důležitých věcí kolem zařízení a technologií.
Jak ses stal součástí Radia 1?
Na začátku 90. let byla velmi uvolněná atmosféra a děly se všechny možné věci. Stal jsem se šťastným majitelem poměrně kvalitní kamery s formátem VHS. Se svou tehdejší aktivní zábavou, kterou jsem se zároveň přiživoval, jsem chodil po různých akcích napříč Prahou. Přichomýtl se ke slavné akci na Smíchově, kde před soudem stával tank číslo 23. David Černý ho přemaloval narůžovo, pak ho vojáci přemalovali zpátky nazeleno a poslanci tehdejšího parlamentu se rozhodli, že tank bude růžový. Všichni v montérkách vyrazili tank znovu natřít růžovou barvou. Přišel jsem tam a natáčel celou situaci na kameru. Málem jsem dostal do držky od nějakých lidí, kteří s přemalováváním nesouhlasili, protože byli ještě hluboce pod vlivem bývalé ideologie. Na tomto místě jsem se potkal s kamarádem, kterého jsem znal z dob dávno minulých. Byl to Petr Bidlo, tedy starší bratr našeho pozdějšího kolegy Pavla Bidla. Petr připravoval reportáž o tanku pro Radio 1. Tehdy už jsem rádio znal, protože jsem podepisoval petici potom, co Radiu Stalin zabavili vysílačku při vysílání z katakomb pod bývalým Stalinovým pomníkem. Stanici jsem poslouchal snad ještě pod názvem Radio Ultra na jiné frekvenci. Když mi Petr říkal, že připravuje publicistický pořad, začal jsem se o rádio ještě víc zajímat. Zmínil, že by potřeboval, aby vedle jeho mluveného slova v pořadu zněla i nějaká muzika. Zeptal se, jestli bych mu s tím nechtěl pomoct a k jeho pořadům vybíral hudbu. Prakticky jsme si ihned plácli. O necelý týden později jsem už byl v Lodecké nastartovaný se svými vinyly a asi čtyřmi cédéčky, které jsem v té době získal jako úplnou novinku.
Vzpomeneš jsi, jakou jsi měl tehdy nachystanou muziku?
Myslím, že jsem měl třeba desku Dire Straits, která vyšla jako fungl nová věc na úplně novém formátu. Vlezl jsem do tehdejšího mikrostudia za plechovou roletou bývalého Ospapu, zhruba v místech, kde později vznikl vstup do klubu Bunkr. Právě tady jsem zahájil svou kariéru na Radiu 1.
Dávné studio v klubu Bunkr, foto archiv Radia 1
Zkušenosti z kapel
Měl jsi trému, nebo jsi do vysílání rovnou šel s nadšením a klidem?
Mně se tréma týkat ani nemohla, protože jsem v této době ještě nebyl povolaný k tomu, abych předstoupil před mikrofon. Měl jsem za úkol jen vytvářet hudební podkresy a doplňovat muzikou části mezi mluveným slovem pořadu. Paradoxně jsem ale už zkušenost s mikrofonem měl. Nejen z několika kapel, které se se mnou táhly už od mé adolescence, ale i z rozhlasu. V mých zhruba 13 letech si mě třídní učitelka vybrala na základní škole v Ďáblicích jako jednoho ze dvou moderátorů jejího nápadu. Šlo o celoškolní rozhlasový pořad jménem Všudybyl, kde shromáždila reportáže o různých tématech za uplynulý týden ve škole. Vždy během páteční poslední vyučovací hodině se pořad vysílal na celém školním okruhu. Díky tomu jsem věděl, jaké je mluvit do mikrofonu před lidmi. Navíc jsem uváděl školní besídky a podobně.
Rozpis vysílacích směn z 90.let
Popsal bys, jak školní vysílání vypadalo?
Školní rozhlas automaticky funguje po drátě. Ale my jsme měli na tu dobu velmi sofistikované studio. Nechyběl tam obrovský mixážní pult, který měl několik vstupních jednotek. Jednou z nich byl normální kotoučový magnetofon a druhou gramofon, kde jsme odpalovali znělku pořadu. Šlo o písničku Učitelka Josefína od Spaleného. Měli jsme tam fadery, mikrofony a celé vysílání se podobalo tomu, co jsem pak viděl při nástupu do Radia 1. Upřímně řečeno tahle technologie, třebaže prošla vývojem, se zas tak výrazně nezměnila. Rozhlasové studio vypadá pořád stejně – člověk musí vytáhnout šavle, aby mohl mluvit do mikrofonu.
Vnímáš technické proměny, kterým si rádio prošlo? Hodně lidí vzpomíná na hraní z kazet. Co pro tebe po technické stránce bylo stěžejní?
Jednu dobu jsem fungoval jako hlavní technik Radia 1. Postup věků v technologiích byl občas až neuvěřitelně znatelný. Prošli jsme si úplnou klasikou, která se s vývojem rozhlasového vysílání táhla už od zrodu rádia někdy ve 20. letech 20. století. Prakticky jsme začínali s technologiemi, které odpovídali počátkům, jen měly trošku lepší kabát a elektronické obvody. Technologie začaly přicházet zejména v 90. letech, kdy se projevil odklon celého odvětví od analogových záznamů a opustilo se od dnes opět populárních vinylů. Přešlo se na CD, které představovalo nový formát a všichni tvrdili, že jde o věčný nosič, který se prakticky nedá zničit. Podřený vinyl přeskakoval a lupal, to cédéčko vážně nedělalo. Ale časem jsme zjistili, že CD vyrobeno standardní výrobní technologií na začátku 90. let, už leží v prachu. Pak nastal přechod na vyšší formy digitálního záznamu zvuku, zejména pak kazety typu DAT nebo pozdější Minidisc.
Minidisc
V čem byl Minidisc zajímavý?
Myslím, že Radio 1 bylo první české médium, které ho do svého vysílacího řetězce zakomponovalo. V roce 1993 jsem se vrátil z Ameriky, kde jsem ho viděl, zatímco v Evropě ještě nebyl k dispozici. Na konci roku už jsme tady měli první kusy od firmy Sony. Jel jsem tenkrát pro Radio 1 koupit hned ten první, do Mladé Boleslavi. Cena prvního stolního přehrávače ve formátu Midi Tower byla 23 tisíc korun, na tu dobu naprosto neuvěřitelné peníze. O chvilku dřív se objevil přenosný přehrávač, který vypadal jako pozdější Discman, jen byl o něco masivnější a uměl přehrávat, nahrávat i editovat zvuk. Koupil jsem si ho zhruba za 20 tisíc. Díky formátu Minidisc vzniklo produkční studio Radia 1, ve kterém jsme nahrávali a stříhali první reklamní spoty ve vlastní produkci. Tedy ty reklamy a jingly, co nevznikaly u jiných spřátelených studiích.
Máš tušení, proč podobné technologie zmizely?
Technologie Minidisku byla ve své době prakticky nepřekonatelná díky kompatibilitě výchozího záznamu se standardy, které už tehdy byly nastaveny CD diskem. Šlo o malinký nosič, který se kapacitně pohyboval podobně jako cédéčko a poskytl až 80 minut záznamu.
Nástup MP3
V té době se ale na scéně objevil absolutně nový přístup k věci. Ve slavném německém institutu objevili komprimaci hudebního toku, který se zapisoval do počítače ve formátu Wav. Zjistili, že jsou schopni data komprimovat prakticky bez slyšitelných rozdílů, do formátu MP2 a později MP3. Tento formát dával smysl vzhledem k datové kapacitě, jednoduchosti a zvětšování počítačových pamětí. 1 MB působil jako obrovská kapacita, najednou se objevila zařízení, co nabídla 128 MB nebo 256 MB. Postupně se zjistilo, že může existovat i 1 GB, který zaznamená víc než na jedno CD. Formáty typu Minidisc zanikly, protože je nahradil počítač. Díky komprimacím jako MP3 a různým technologiím, které se tímto směrem začaly vyvíjet. Člověk si najednou mohl přes vypalovačku vypálit vlastní cédéčko a Minidisc přestal být zajímavý. Dneska na kartičku velikosti nehtu narvete třeba 400 tisíc písniček. Setkáváme se s něčím, co bylo do té doby naprosto nepředstavitelné. Můžeme s sebou nosit nejen celou svou kompletní diskografii, ale zároveň několik dalších cizích kolekcí. K tomu musíme připočítat vývoj internetu a jeho zkapacitnění průchodnosti či streamování. Běžný uživatel si teď záznam najde na streamovacím kanále nebo YouTube a jednoduše si ho pustí, kdy chce.
Napadají tě další výrazné technologické změny okolo rádiového vysílání?
Technologie FM vysílání se prakticky nezměnila o dob druhé světové války. Italské vysílačky z dob začátků Radia 1 byly postaveny na základě modelů z 50. let. Šlo o nerozbitné stroje, které měly několikanásobně vyšší spotřebu energie než současné vysílače. Přesto vysílaly 24 hodin denně třeba 15 let. Vysílač, který máme teď, je oproti staré sestavě o hmotnosti zhruba 200 Kg, spotřebovává ani ne polovinu energie. Jeho dosah je prakticky stejný. Tento technologický postup neminul ani rozhlasové odvětví. Tak jako se nám v kapsách vyvinuly a zmenšily mobilní telefony v zařízení, které nás pomocí videohovoru propojí s celým světem. Dokážou najít informace, o jejichž existenci nemáme ani tušení.
Studio R1 v Londýnské ulici (montáž)
Poodkročme dál od technologií. Postupně jsi kromě hudebních podkresů v Bidlově pořadu začal sám vysílat jako DJ. Měl jsi původně klasickou vysílací směnu?
Do rádia jsem nejprve jezdil pravidelně na Petrovy relace. Vedle publicistického pořadu chodil moderovat a pouštět muziku, kterou mu někdo přichystal. V jednu krásnou letní sobotu nebo neděli jsem zrovna ležel na koupališti v Ďáblicích, kde měli na kase naladěné Radio 1. Protože mě ti kluci z koupaliště znali, tak za mnou přišli a řekli mi, že moderátor zrovna do mikrofonu žádá o pomoc, že je mu blbě a prý jestli někdo někde nevidí Zdeňka Hnyka. Chtěl, abych ho přijel vystřídat. Řekl jsem si, ty vole, tak to já musím do studia. Sbalil jsem ručník, plavky si nechal na sobě a jel do Lodecké. Našel jsem tam úpalem sežehnutého Petra Bidla skoro v bezvědomí. Na zbytek šestihodinové směny jsem nahradil. Díky tomu jsem se stal moderátorem Radia 1. Pak mě Petr oslovil, kdykoliv potřeboval záskok. Když se to stalo asi počtvrté, tak se rozlétly dveře a objevila se v nich výkonná ředitelka Radia 1 Lenka Wienerová. Začala na mě křičet co jsem zač, kde jsem se tam vzal a kdo mi dovolil vstoupit do studia. Vysvětlil jsem, že jsem náhrada za Petra Bidla, který zrovna nemohl. Lenka se ve vteřině usmála a řekla: „Tak to je v pořádku.“ Dovysílal jsem směnu a o pár dní později jsem na Staromáku potkal tehdejšího spolumajitele a zakladatele Vláďu Vintra, kterého jsem znal jen od vidění. Šel jsem ho pozdravit a představit se. Pamatuju si, že mě oslovoval slovem „chlapče“. Takhle nějak se ze mě stal DJ Radia 1.
Richard Nemčok, Jiří Neumann, Vladimír Vintr v 90.letech, foto archiv Radia 1
Hitparáda oldies
O pár týdnů později jsem si vymyslel svůj první koncipovaný pořad, který se jmenoval Pár set pátků zpátky. Šlo o hitparádu oldies, z určitého pohledu vlastně nesmysl. Ale mým zájmem bylo do vysílání protlačit i starou kvalitní muziku, na které jsem vyrostl. Jsem příznivce staromilských žánrů typu blues, jazz a rock’n’roll. Vysílání Radia 1 už v té době bylo velmi progresivní, přesto jsem se skrz svůj pořad pokusil o návrat časem. Vybíral jsem do něj vstupní song, ale lidi skutečně hlasovali, co je baví. Mohl jsem nasazovat jen věci, které byly minimálně čtyři roky staré. Nutno dodat, že v té době byly čtyři roky staré třeba i řadové nahrávky Rolling Stones. Kurt Cobain byl ještě na střední škole a grunge neexistoval. Postupně jsem zařazoval starší písně a vše prokládal českou, anglickou i americkou bigbítovou scénou. Vedle sebe se tak mohli octnout Queen, Black Sabbath, The Doors, The Cure a čeští Matadors. Chodily mi tehdy ručně psané papírové dopisy na adresu Radia 1 v Lodecké.
Chodily kromě samotných hlasů i nějaké vzkazy a příběhy posluchačů?
Rozhodně. Lidi v té době byli sdílní a zkratky typu WTF ještě neexistovaly. Kromě hlasování posluchači psali něco ve smyslu: „Poslouchám tě na tom skvělém unikátním rádiu, které tady nemá obdoby, a tak jsem se rozhodl podpořit tvůj pořad, protože mám rád starou muziku.“ Občas jsem se dočetl, že mají posluchači v rodině nějakého rockera a tak podobně.
Vybavuju si, že jsi nějakou dobu strávil v Americe. Měl tento pobyt stěžejní dopad i na tvé vysílání?
Tři roky jsem žádal o umístění do programu Camp America, který fungoval podobně jako dnešní au pair. Šlo o dobrý způsob, jak se dostat do USA. Člověk se začlenil do Camp America, a pak ho prostřednictvím programu vyslali na dětský nebo jinošský tábor, kde přes léta dělal něco jako praktikanta. O tuhle možnost jsem žádal od roku 1991, kdy jsem ještě jezdil jako tour manažer kapely Tichá Dohoda s Blankou Šrůmovou a jejím manželem Danem Šustrem. Camp America znamenal aspoň na tři měsíce vypadnout z Československa. V roce 1991 mě nepřijali, v roce 1992 jsem nežádal a v roce 1993 už mi bylo 29 let, tedy poslední možnost. Naposledy jsem to zkusil a přijali mě.
Podstatně to zlepšilo mou angličtinu a především jsem žil kousek od Chicaga, kam jsem jezdil do klubů na koncerty. Dodnes jsou známé díky blues. Šlo o startovací můstek pro rozšíření mého vnímání muziky v americkém kontextu. Pak jsem odjel ještě na cestu po Americe, která trvala skoro měsíc. Dojel jsem až do San Francisca, což je pro mě další hudební Mekka. Zlepšil jsem si vědomosti o hudebních stylech, které mě v té době zajímaly. Od té doby jsem byl v USA minimálně dvacetkrát, mezi lety 2001 a 2006 jsem díky jednomu kamarádovi pět let v řadě zasedl jako jeden z porotců na mezinárodní bluesové soutěži International Blues Challenge v Memphisu. Tahle celá americká zkušenost, která se táhne víc než 20 let, mě zpřesnila spoustu souvislostí. Muziku je potřeba vnímat v kulturních a někdy i politických souvislostech. Znalost reálií je pro pochopení americké hudby velmi důležitá.
Vysílací studio R1 v Londýnské ulici
Radio 1 proráželo cestu
Když se ohlédneš na roky v rádiu, co považuješ za milníky svého působení i samotného média?
Lze na ně nahlížet z různých úhlů pohledu. Nejdůležitějším z nich je vývoj hudebních žánrů a jejích odnoží v průběhu více než 30 let. Radio 1 vždy patřilo a stále patří k průkopníkům. Na začátku 90. let hrálo naprosto obskurní a ojedinělé věci, které se o pár let staly součástí hlavního programu mainstreamových stanic. Proráželi jsme cestu. Jmenovitě třeba kapely jako Red Hot Chili Peppers. V devadesátkách přišel obrovský nástup taneční hudby a všemožných odnoží elektroniky. Sledujeme i prolínání žánrů a působení elektroniky na rockovou muziku. Od roku 1991 do dnešní doby se muzika vyvinula úplně neuvěřitelně. Přesto lze říct, že spousta základních stavebních kamenů zůstává. Jako fanoušek rock’n’rollu si vážím kapel, které stále používají klasické hudební nástroje, přesto vím, že má každý dnešní muzikant k dispozici nahrávací studio v podobě počítače a zvukové karty doma. Maložánroví umělci doma můžou natočit desku téměř v kvalitě odpovídající světovým studiím. Díky moderním komunikačním technologiím ji dokážou dostat mezi lidi. To považuju za zásadní zlom. A Radio 1 vnímám jako fenomén, který díky průkopnické pozici umožňuje mimožánrové a undergroundové hudbě, aby se dostala do éteru. Třeba Velvet Underground nebo Plastic People of the Universe jsme na Radiu 1 hrávali rádi, protože z nějakého úhlu pohledu stojí za převratem. Díky procesu s Plastic People vznikla Charta 77 a její pokračování až do roku 1989. Umělci, kteří byli odsouzeni za to, že chtěli hrát jinou muziku, svým způsobem přiměli lidi v čele s Václavem Havlem způsobit občanský odpor, který vyústil v revoluci.
Vysílačka Maruška
Vzpomínáš na některé osobnosti, které jsi přes Radio 1 potkal?
Skrze Radio 1 jsem se setkal s osobnostmi jako Bob Geldof, Robert Plant, Frank Zappa, Lou Reed a mnoho dalších. Byl jsem přesvědčený, že tyhle moje modly existují jen na fotkách a plakátech. Ale nakonec jsem je mohl poznat a ujistit se, že jde o lidi z masa a kostí. Jimmy Page mě před tiskovou konferencí požádal o cigáro, protože mu zrovna došly.
Nechat se provázet životem
Rádio jako médium pořád funguje, třebaže se mnohokrát mluvilo o jeho zániku. Proč podle tebe formát rádia stále přetrvává?
Samozřejmě, rádio je historicky i ideologicky překonaný formát. Lidé jsou ale zvyklí se nechat provázet svým životem. Moderované rádio na rozdíl od internetových rádií, které fungují na platformě automatického provozu z počítače na serveru. Málokdy se tam ozve hlas, který tradiční rádio zlidšťuje. A to nemluvíme o streamovacích službách. Stále existuje velká skupina lidí, kteří si chtějí nechat muziku servírovat z určitého profesionálně modulovaného pohledu. Daný moderátor v rádiu doplňuje muziku informacemi, které by se posluchači možná jinak nedozvěděli, protože by jim nevěnovali pozornost a péči. Živé rádio tímto rozdílem stále vybočuje a početná část populace má dost standartních návyků, mezi které patři i zapnutí rádia po příchodu do práce. Rádio se liší od formy zábavy obrazem, má svá specifika a to, že může člověk jen zavřít oči a poslouchat je výhoda. Radio 1 je výjimečné i ve světovém kontextu, dokonce i cizinci, co roky žili v Česku, dodnes poslouchají naše vysílání digitálně. Jsem šťastný, že jsem měl příležitost, se k tomu přimotat.
Jerry Žák a Zdeněk Hnyk v zázemí rádia v Londýnské
Podílíš ses i na výrobě spotů pro Radio 1. Jak se podle tebe proměnily rádiové reklamy?
Radio 1 ve svých začátcích nasadilo určitou laťku nekomerčně pojatých reklam. Reklama už ze svého principu má být komerční, jde tedy tak trochu o protimluv. Tehdejší kreativní tým rádia v čele s Ondřejem Štindlem zavedl formu reklamního paradoxu, kdy se z reklamy stává zkratkovitý příběh nebo absolutně antagonistická výpověď o tom, kdo reklamu dělá. Občas odkazuje na něco úplně jiného a až v podprahovém vzkazu se dozvíme, co je vlastně nabízenou službou nebo produktem. Nikde na světě jsem se s takovým přístupem nesetkal. Nastolil se žebříček toho, jak nereklamní bude další reklama, kterou budeme vysílat. Když jsem přišel díky funkci technika, který ze zbytkových zařízení vystavěl první produkční studio, tak jsme začali natáčet vlastní reklamy. Ondřej Štindl, Mára Jandejsek nebo David Štěrbáček psali skvělé spoty. Radio 1 má díky nim dodnes ojedinělé a neotřelé reklamy. Ty, které pocházejí z naší vlastní produkce, se stále prezentují v tomto duchu.
Má se to podobně i s tvorbou jinglů?
Jingly většinou vznikaly poměrně živelně. Některé se natočily v začátcích rádia a hrajeme je dodnes, jiné zas v průběhu let vypadly. Mají podobnou vypovídající schopnost upoutat lidi neobyčejným způsobem, že poslouchají ne jen tak ledajaké rádio. Posluchač ví, že poslouchá pražské Radio 1. Za víc než 20 let jsem napsal stovky reklamních spotů pro mnoho firem, někdy v éteru vydržely pár dní, jiné se vysílaly třeba i dekádu. Figurovala mezi nimi například i série spotů Hitparády Radia 1 Jerryho Žáka, kterou sponzoroval Plzeňský Prazdroj. Jedním z mých nejlepších sloganů zůstává „Pilsner Urquell, jediný pevný bod v pivním vesmíru.“
Vzpomeneš si na další slogany nebo reklamy, které pro tebe byly důležité?
Napsal jsem spoustu reklam v začátcích firmy AAA Auto Praha, když šlo ještě o malý autobazar. Namlouvala je skvělá dabérka Jitka Ježková. Poměrně významné byly reklamy pro půjčovnu lyží a snowboardů POMI. Bavila mě taky produkce Ondřeje Štindla pro firmu ZAPA Beton.
Napadá tě ještě nějaká myšlenka, která by měla zaznít?
Rád bych připomněl, že Radio 1 je jedním z mála rádií, které má dodneška svůj CD archiv. Řádově má víc než pět tisíc kusů. Obrovský digitální archiv ve vysílacím počítači je v oblasti nezávislé muziky a okrajových žánrů pravděpodobně jedním z největších na světě.
Prvotním a zásadním bodem existence Radia 1 je svoboda ve výběru muziky každého DJe.
A co vy?
Máte rádi rádio? Případné zážitky, poznámky, reakce, příběhy, obrázky a vzpomínky ke sdílení nejen na téma Radio 1 směle posílejte na komankova@gmail.com.
O knize
Život v éteru je kniha o Radiu 1 a začátcích soukromého rozhlasového vysílání v Čechách. Vyšla v srpnu 2023 jako první kniha vydaná protišedi. Má 352 stran, přes 500 fotografií a v současnosti je v prodeji druhý dotisk. Napsala ji Jana Kománková, od roku 1993 dodnes nepřetržitě DJ Radia 1, jinak kulturní novinářka.
Kam pro ni
I nyní je v běžné síti knihkupectví a eshopů, k dispozici je také audiokniha.
Comments
