Hřbitov měsíce: Malvazinky

15 července, 2025
Redakce
kultura, smrt

Foto HPS

Nedaleko centra Prahy, a přesto stranou od městského ruchu, stojí v horní části Smíchova hřbitov Malvazinky. Hned u vchodu uvidíte pískovcová sloupová boží muka se slunečními hodinami a možná vás – vzhledem k vyvýšené poloze hřbitova – ani nenapadne, že tento sloup z roku 1675 kdysi měřil hladinu povodní. A přesto je tomu tak – sloup byl totiž přenesen od Smíchovského nádraží, kde sloužil jako připomínka velké vody v 18. století.

Kostel stejného jména, jen jinde

Obyvatelé Smíchova původně pohřbívali své zesnulé na hřbitově, který se rozkládal v oblasti dnešního Arbesova náměstí u kostela sv. Jakuba a Filipa. Když byl na konci 19. století hřbitov zrušen a kostel zbořen, vzniklo nové pohřebiště právě na Malvazinkách, na místě vinice patřící k hospodářské usedlosti ze 17. století, kterou vlastnil Tomáš Malvazy.

Návrhem hřbitova byl pověřen Antonín Viktor Barvitius, jenž stojí i za návrhem Vyšehradského hřbitova. Ten je autorem koncepce hřbitova i monumentálních kaplových hrobek podél hřbitovní zdi. Uprostřed hřbitova stojí novorománský kostel sv. Filipa a Jakuba. Zajímavostí je, že nese nejen stejné zasvěcení jako kostel původní, ale při jeho výstavbě byl použit materiál, zvony a sochy ze zbořeného kostela. Přeneseny byly například barokní sochy svatých Filipa a Jakuba, které vytvořil Ferdinand Maxmilián Brokoff. Původně do nového kostela měla být instalována i dřevěná barokní kazatelna s figurami čtyř evangelistů, ale po jejím rozebrání se zjistilo, že je v tak špatném technickém stavu, že ji už znovu sestavit nelze. Její části jsou dodnes v depozitářích Národního muzea. Ale jak je vidět, i v oblasti církevních staveb fungoval už tehdy upcycling docela dobře! Dnes je nicméně kostel uzavřený a slouží pouze ke konání pohřebních obřadů a zádušních mší.

Foto HPS

Známí i neznámí hrdinové

Že jsou na Malvazineckém hřbitově pochováni Karel Gott a Eva Pilarová, je všeobecně známo. Přijít si ale prohlédnout jen tyhle náhrobky je asi jako vidět z Čech jen Pražský hrad a Karlštejn. Jestli totiž Malvazinecký hřbitov něčím vyniká, je to záplava jmen výjimečných osobností – známých či téměř zapomenutých – které zde spočívají.

Znáte impozantní sochu postavy s býkem, která se tyčí před Holešovickou tržnicí, dříve jatkami? Byla první samostatnou zakázkou vynikajícího sochaře a restaurátora Čeňka Vosmíka, autora děl jako Kristus na poušti (katedrála sv. Víta) nebo sochy sv. Václava na rampě Pražského hradu. Na svém vlastním hrobě bohužel ale žádnou sochu nemá. Podobně je na tom i Ferenc Futurista, který je možná spíš než pro své výtvarné dílo znám jako herec. Přesto je tento absolvent Uměleckoprůmyslové školy autorem zajímavých plastik – vytvořil například dvě klaunské hlavy, umístěné u bočního vchodu Vinohradského divadla.

Vojtěch Kubašta byl sice vystudovaným architektem, živil se ovšem jako grafik a ilustrátor. Celosvětově se však proslavil především jako tvůrce prostorových (tzv. pop-up) knih, kterých se údajně prodalo přes 35 milionů. V Čechách však Kubašta, který se nikdy nestal členem Svazu umělců ani KSČ, navzdory svým úspěchům zůstával spíše v pozadí.

Foto HPS

Zatímco Kubaštu represivní režim trpěl, jiné přímo pronásledoval. Na Malvazinkách tak najdeme jak bojovníky s nacismem, tak s komunistickým režimem. Symbolický hrob (tzv. kenotaf) tu má například Marie Valterová, která pracovala jako zpravodajská spojka v odbojové nekomunistické skupině Věrný pes a která zahynula kdesi v pohraničí roku 1945. Nedaleko se nachází pomník „Obětem 2. světové války“, věnovaný právě českým ženám v odboji v letech 1939–1945.

Pomník českým ženám v odboji 1939-1945 a kenotaf Marie Valterové / Foto Dobroš / Wikipedia

František Kocourek, novinář, rozhlasový reportér a spisovatel, už na začátku 30. let upozorňoval na nebezpečí, které představoval nástup nacismu v Německu. Velký ohlas měla jeho ironická reportáž z přímého přenosu německé vojenské přehlídky na Václavském náměstí 19. března 1939 a jeho vlastenecké přednášky. Za své aktivity byl v roce 1941 zatčen a deportován do koncentračního tábora v Osvětimi-Birkenau, kde zahynul.

Významný český astrolog, hermetik a publicista Jan Kefer je autorem řady prací o astrologii a hermetismu. Ovládal prý 12 jazyků a přeložil do češtiny významná díla, například Tibetskou knihu mrtvých a knihy o magii Eliphase Léviho. Po nástupu nacismu prováděl takzvané magické evokace, které měly zlikvidovat Adolfa Hitlera. Jeho schopnosti zřejmě imponovaly i nacistům, protože po zatčení gestapem mu bylo nabídnuto místo v týmu astrologů samotného vůdce, což však odmítl. Zemřel v koncentračním táboře Flossenbürg.

Foto HPS

Komunistické i nacistické zvůli vzdorovala téměř po celý život historička a archeoložka Růžena Vacková. Počátkem roku 1945 byla zatčena „pro přípravu velezrady“ a odsouzena k trestu smrti, kterému unikla jen díky konci okupace. Po únoru 1948 se ovšem znovu stala terčem pronásledování kvůli účasti ve studentském pochodu na Hrad na podporu prezidenta Beneše, což jí vyneslo zákaz přednášení na univerzitě. Ve svých aktivitách ale pokračovala, a tak byla v roce 1952 odsouzena za vyzvědačství a velezradu na 22 let vězení. Ve vězení organizovala vzdělávací přednášky, po svém propuštění pak bytové semináře.

Na Malvazinkách je pochován také literát Jiří Karásek ze Lvovic, Jakub Arbes nebo Ladislav Klíma. Pokud se posuneme více do současnosti, můžeme najít hrob Petra Lébla, který v devadesátých letech zazářil v českém divadelním světě jako zjevení. Ze člena amatérského divadelního souboru Dopravních podniků DOPRAPO se rychle vypracoval až na uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí, kde uvedl třeba Pitínského Pokojíček nebo díla A. P. Čechova. Performativnímu umění se věnoval i undergroundový básník a všestranný umělec Milan Kozelka. Známý je především jeho cyklus Kontakty, který vytvořil na začátku osmdesátých let na Šumavě, při němž začleňoval do svých performancí přírodní živly.

Seznam osobností české kulturní scény pochovaných na Malvazinkách je ale mnohem delší – Milan Hlavsa, Egon Bondy, Jiří Gruša a spousta dalších.

Foto HPS

Chcete mě? Adoptujte hrob!

Nejen lidé, ale i hroby „umírají“ – to když už osobnost pochovaná v hrobě nemá potomky, kteří by se o její památku mohli starat, a hrob se stává opuštěným. Běžná praxe je taková, že chátrající a neuhrazené hrobové místo, ve kterém spočívá významný muž či žena, je po čase pronajato dalšímu zájemci. Některé z takových hrobů ale dostávají druhou šanci – v projektu Adopce významných hrobů. Je to, zhruba řečeno, podobný princip, jako když si v divadle adoptujete sedačku nebo v ZOO své oblíbené zvíře. Adoptovanou sedačku ani zvíře si neodnesete domů, ale jednoduše přispíváte na jejich údržbu, a kromě krásného pocitu z dobrého skutku se vám dostane odměny ve formě cedulky s vaším jménem, kterou se pyšní ono zvíře, sedačka, či – v tomto případě – hrob. Na Malvazineckém hřbitově tak najdeme jak hroby slavných předků, které si někdo adoptoval, tak i takové, které na svého adopčního nájemce teprve čekají.

Je to například hrob Františka Kardause, průmyslového návrháře, grafika a malíře. Spolupracoval na návrhu tramvají T1, T604 a T3, věnoval se tvorbě filmových plakátů a propagační grafiky. V letech 1960–1963 vytvořil model soupravy pražského metra. S tématem dopravy je spojen také malíř a designér Vilém Kreibich. Před válkou se podílel na designu československých parních lokomotiv, po válce navrhl vzhled rychlíkové lokomotivy 498.0 zvané Albatros, kdy byl poprvé zvolen postup, při němž nejprve vznikl výtvarný návrh a až poté konstrukční řešení stroje. Navrhoval také reklamní plakáty a prospekty. Na svého zachránce čeká třeba i hrob jevištního a kostýmního výtvarníka Josefa Matěje Gottlieba nebo herce a režiséra Karla Liera. Další hroby najdete přímo na webových stránkách projektu Adopce významných hrobů.

Na Malvazinkách přibyl „hřbitovní“ Poesiomat

Hlasy mrtvých ožily v Poesiomatu

Hned u dolního vchodu na hřbitov, nedaleko monumentálního pískovcového sloupu ze sedmnáctého století, najdeme i sloupek menší, mladší – ale o to zajímavější. Najdete tu totiž Poesiomat, jakousi zatočenou ocelovou rouru, ze které proudí po otočení klikou slova. Tady promlouvá hlasy a myšlenkami těch, kteří na hřbitově Malvazinky odpočívají – Egona Bondyho, Ladislava Klímy, Mejly Hlavsy, Milana Machovce, Petra Lébla. Uslyšíte z něj i písně Evy Pilarové a Karla Gotta.

Když budete Malvazinský hřbitov opouštět spodním východem (do ulice K vodojemu), udělejte si procházku parkem Na Farkáně, který začíná hned za hřbitovem a dovede vás až ke stanici metra Radlická. Park se nachází v prostorách bývalého Fričova statku, bývala tu vinice i ovocné sady, pozemek léta pustnul a zarůstal náletovými druhy, až se v nedávné době ujaly jeho rekultivace místní spolky (například Pražská pastvina). Vzniká tu zajímavé a přírodně rozmanité místo – oáza divočiny uprostřed města.