Michal Prokop pokřtí na festivalu Krásný ztráty Live nejnovější album Mohlo by to bejt nebe
Skvělé recenze, vřelé přijetí ze strany posluchačů i návštěvníků koncertů – to je ve zkratce nové album Michala Prokopa & Framus Five Mohlo by to bejt nebe. Očekávaná novinka, která vyšla 28. května necelých devět let od předchozí řadovky Sto roků na cestě a Prokop se s ní vrací pod křídla vydavatelství Supraphon, je tak logicky hlavním tématem našeho rozhovoru. Ten slouží zároveň jako připomínka dnešních 75. narozenin Michala Prokopa, kdy společně se svými hosty album slavnostně pokřtí na festivalu Krásný ztráty Live ve Všeticích na Benešovsku. Více info o programu festivalu, vystupujících i předprodeji vstupenek najdete zde: www.krasnyztratyvsetice.cz
O tom, že chystáte nové album jste začal mluvit zhruba před dvěma lety. Co vás k tomu tehdy přivedlo?
Já mám mezi alby obvykle docela velkou pauzu. Souvisí to s tím, že už mi není dvacet a že se člověk hůř odhodlává k nějaké práci, má spoustu obav, aby se po všech těch letech neopakoval, i z toho, jestli z něj vůbec ještě něco kloudného vypadne. Takže vždycky potřebuju nějaký vnější impuls. V tomto případě to byl jeden konkrétní text. O mně se ví, že převážně pracuju na hotové texty a spousta lidí mi něco posílá a mně se štosují v počítači. Za těch devět let od minulého alba jsem jich dostal spoustu. A najednou mi jeden přišel Tomáše Rorečka, kterého jsem předtím vůbec neznal, a bylo to takové dada. Jmenuje se Věnování. To odstartovalo, že jsem se začal „hrabat“ i v ostatních textech, což odstartovalo práci na celém albu.
Z těch dvou let příprav byl jeden rok poznamenaný pandemií. Ve světě je zavedený termín „covidové album“, který označuje nahrávky, které vznikly trochu jinak, než je standard. Je i vaše novinka „covidovým albem“?
Jen částečně. Práce začala už dřív. Ale z hlediska technologie výroby určitě covidovým albem je, protože zčásti vznikalo „salámovou metodou“ v různých domácích studiích. Pracovali jsme hodně online.
Album hodně ovlivnila skutečnost, že se nahrávání nezúčastnil váš dlouholetý kolega Luboš Andršt. Co se stalo?
V listopadu, kdy už jsme měli natočené základy, byla připravena aranžmá a já měl dokonce skoro všechno nazpíváno, Luboše postihla vážná zdravotní indispozice, která ho prakticky vyřadila ze hry. Podílí se na albu autorsky a ještě více aranžérsky, nicméně ve chvíli, kdy onemocněl, měl nahránu jen jednu věc: akustickou kytaru na prvním singlu Má vlast. V dalších písních už ho musel zastoupit náš dlouholetý zvukař a výborný kytarista Pavel Marcel. Jen v další Lubošově autorské věci jsem vyloženě chtěl, aby hostoval někdo, kdo je podobný „guitar hero“ jako Luboš. To znamená kytarista, který nezpívá, ale přitom umí udělat vlastní projekt a lidé chodí právě na něho. A takoví byli u nás vždycky jen tři: Radim Hladík, Luboš a Michal Pavlíček. A tak jsem oslovil Michala Pavlíčka, který svoji účast pojal vysloveně jako poctu staršímu kolegovi.
Pavel Marcel je i novým členem koncertní sestavy Framusu Five?
Zatím to tak vypadá. Na desce ho uvádíme zatím jako hosta. Ale jak to bude celé dál, tím jsem se ještě nezabýval. Jestli to třeba nebude tak jako u Rolling Stones s basistou Darrylem Jonesem coby stálým hostem, zatím nevím. Prostě říkám, že Pavel Luboše zastupuje, nikoli nahrazuje.
Píseň Má vlast byla jako první singl vybrána proto, že se na ní hráčsky podílí Luboš Andršt?
Ne, to je náhoda a jsem rád, že to tak vyšlo. Hlavní důvod byl v tom, že text té písně je tak aktuální, až mě to překvapilo. Nejvíc mě šokovalo, když mi autor textu Jiří Žáček řekl, že ho napsal už asi před deseti lety – a on to zní, jako by ho psal na současnou dobu. Navíc si myslím, že se mi ta písnička skladatelsky docela povedla, Luboš ji krásně zaranžoval, hezky tam hraje i Honza Hrubý. Prostě je to něco, čím jsem se chtěl prezentovat. I když celé album je samozřejmě hodně různorodé, nedá se říct, že by pro něj byla Má vlast vysloveně typická.
Jiří Žáček je jedním z řady lidí, se kterými jste dřív spolupracoval a ke kterým se nyní na novém albu „vracíte“. To byl od začátku záměr?
To určitě ne, já většinou pracuji intuitivně a žádné koncepty nevymýšlím. Ale když jsem se začal probírat staršími věcmi, narazil jsem na starší Šrutův text, na jednu Skoumalovu písničku, která byla připravena už na minulé album, ale tehdy jsme si s ní nějak nevěděli rady. A stejně tak jsem našel i titulní Mohlo by to bejt nebe. To jsem vymyslel už před pár lety víceméně pro sebe, když jsem dostal text od Milana Šaška.
Závěrečným bonusem je vlastně taky takový pohled zpátky. Můžeme mu říct „remake coververze“, protože Svět naruby Ježka, Voskovce a Wericha jste nazpíval už v 60. letech.
K tomu mě inspiroval hudební publicista Pepa Vlček. Bavili jsme se před časem o tom, že připravuju novou desku a on mi navrhl, abych znovu nazpíval Svět naruby, protože začíná být zase aktuální. My tu písničku nahráli na jaře 1969, když nastupovala husákovská normalizace, všichni jsme se k tomu zoufalství chtěli vyjádřit. A je to moje vůbec první česky zpívaná věc, předtím jsem zpíval výhradně anglicky. Byla nahrána pro poslední rozhlasovou Houpačku Jirky Černého, kterou pak zakázali – ne kvůli mojí písničce, ale kvůli protestsongu Jaromíra Vomáčky Běž domů, Ivane. A moji nahrávku v rozhlase smazali, zachovala se jen velmi nekvalitní amatérská nahrávka, kterou mi poslal jeden posluchač a já ji mám v archivu. Tak jsem teď poprosil Luboše Andršta, aby Svět naruby znovu zaranžoval. A musím říct, že jestli je na téhle desce něco jako skvělá vizitka Luboše Andršta, je to právě tohle aranžmá, možná víc, než ty dvě písničky, které složil. Náladou mi hodně připomíná Noc je můj den, vůbec první písničku, kterou koncem 60. let Luboš přinesl do Framusu a máme ji v repertoáru dodnes. Tu považuji za vůbec nejkrásnější věc, kterou Luboš složil.
Albem Mohlo by to bejt nebe jste se vrátil pod křídla Supraphonu. Proč zrovna v době, kdy je trend osamostatňovat se od velkých vydavatelství?
Do jisté míry je to skutečně návrat ztraceného syna, protože v Supraphonu jsem začínal. Ale na druhou stranu s ním spolupracuji vlastně neustále, protože průběžně vycházely různé reedice, na které měl Supraphon práva. Nicméně i tento návrat je možná důsledek covidové situace. S manažerem Davidem Gaydečkou, s nímž spolupracuji už patnáct let a společně jsme vydali předchozí album Sto roků na cestě, jsme se dohodli, že zkusíme oslovit Karla Deniše a Supraphon. Okamžitě jsme se dohodli. Musím přiznat, že se nám ulevilo, protože to bylo ve značně nejisté době, kdy nikdo nevěděl, jak to finančně a nákladově bude. A musím dodat, že jsem s tou spoluprací spokojen a cítím se u Supraphonu dobře.
Je dobrým zvykem album pokřtít. Jaký je plán?
Už v době lockdownu jsme se s Davidem Gaydečkou rozhodli, že rozjedeme přípravy festivalu Krásný ztráty Live, který už několik let pořádáme ve Všeticích na Benešovsku. I Supraphon souhlasil, že to bude dobrá platforma pro křest, navzdory tomu, že album vyšlo už koncem května. Takže 13. srpna se ve Všeticích na všechny těšíme!
Comments
