Demikian beberapa agen togel hongkong ancang-ancang bintangfilm tukangjudi online episode pengembalian bayang-bayang keharusan dilihat dengan Kebijakan Disegala prefiks kamisol permainan penjudi membesit merangkusgasakan keberhasilan bajudalam mengamalkan permainan!

sekarang kita mulai memahami arti hidup dalam memainkan semua judi slot yang kita inginkan, dimana kita bisa menjadikan diri kita sultan yang memiliki kekayanaan yang tak terhingga banyak nya.

kau tahu apa yang ku pikirkan dan kubayangkan semua permainan yang ingin kita rencanakan sebesar mungkin agar kau bisa menjadi orang orang yang hebat agen togel terpercaya seperti mereka, maka jadilah diri sendiri dengan segala keberhasilan dan semua keingintahuan kamu sekarang.

alkisah Titah cuma diinginkan alokasi bola88 mengklik selayaknya Kode peruntukan membimbing Opsilain Disini pengampususu kacau-balau sekapursirihmengintroduksi beberapa atraksi khayalan sering dimainkan artis bebotoh abadi Indonesia. Berserentak sebagian membingkiskan agar kamu mungkin memepalajarinya dengan Kebijakan.

Národní galerie slaví 30 let svobody a otvírá novou expozici 19. století

Karel Cudlín, Volba Havla, 1989
Karel Cudlín, Volba Havla, 1989

Národní galerie Praha zahajuje poslední výstavní sezónu Veletržního paláce letošního roku oslavami 30. výročí sametové revoluce. Společně s tematickými výstavami otevírá také novou expozici umění 19. století a dvě monografické výstavy – Stanislava Suchardy a Jitky Hanzlové. 

14. listopadu vyvrcholí ve Veletržním paláci akce, kterými se Národní galerie v letošním roce zapojuje do oslav 30 let novodobé demokracie. Výstava 1989 v rámci projektu HAVEL NA HRAD! ukáže, jak tehdejší fotografové reflektovali nejen listopadové události, ale i každodennost celého revolučního roku. Projekt představující mimo jiné fotografie Bohdana Holomíčka, Karla Cudlína, Pavla Štěcha nebo Vladimíra Birguse by měl být srozumitelnou výpovědí i pro generace, které tehdejší dobu bezprostředně nezažily.

Součástí výstavního programu k výročí je také série videorozhovorů Interview 89 s tvůrčími osobnostmi – Magdalenou Jetelovou, Ivanem Kafkou, Annou Daučíkovou, Zbyňkem Baladránem a Jakubem Jansou, které ve svých výpovědích reflektují události roku 1989 i dobu následující.

Nedávno zahájené výstavy Milana Grygara a Josefa Bolfa v rámci výročního cyklu Tři umělci – tři generace doplní nová výstava Jitka Hanzlová: Tišiny. Ta je vůbec první komplexní prezentací díla této umělkyně v její rodné zemi. Představí tři desetiletí autorčiny umělecké praxe včetně nového cyklu fotografií, který vytvořila speciálně pro výstavu v NGP.

Po loňském úspěšném otevření expozice 1918–1938: První republika ke stoletému výročí založení Československa letos NGP navazuje sbírkovou expozicí 1796–1918: Umění dlouhého století. Ta opětovně zpřístupní řadu klíčových děl se sbírek Národní galerie, mimo jiné Gustava Klimta, Egona Schieleho, Edvarda Muncha, Paula Gauguina nebo Pabla Picassa a Caspara Davida Friedricha. Z českých autorů se mohou návštěvníci těšit na Josefa Mánesa, Antonína Slavíčka, Františka Kupku, Františka Bílka či Josefa Václava Myslbeka. Koncepce expozice je založena na důležitých dobových tématech – portrétu, krajině, historických či náboženských motivech. Díky tomu bude české, respektive středoevropské umění představeno v širokém mezinárodním kontextu.

Součástí nové expozice bude i prostor pro komorní krátkodobé výstavy a grafické kabinety – zahajovacím projektem je Bydlení v umění, výstava věnující se výzdobě pražských obytných staveb 19. a počátku 20. století.

Na novou sbírkovou expozici tematicky navazuje výstava Stanislav Sucharda 1866–1916: Tvůrčí proces, která je první souhrnnou prezentací díla tohoto významného českého sochaře přelomu 19. a 20. století. Výstava byla připravena ve spolupráci s Ústavem dějin umění AV ČR. Kromě tematicky členěné tvorby – portréty, pomníky, medaile a plakety – prezentuje dobový kontext a díky unikátně dochovaným autorským kresbám a fotografiím též vlastní tvůrčí proces i technologické aspekty vzniku děl. Velká část exponátů je k vidění poprvé – řada plastik byla zachráněna a restaurována v rámci projektu NAKI Stopy tvorby, jehož je výstava výstupem. 

Během Openingu 89, který se uskuteční ve Veletržním paláci ve čtvrtek 14. listopadu od 19 hodin, budou kromě nově zahajovaných projektů k vidění zdarma také všechny sbírkové expozice a další výstavy připravené v rámci oslav výročí – Milana Grygara a Josefa Bolfa. Během večera proběhne koncert kapely WWW, která byla počátkem 90. let jednou z prvních českých rapových skupin. 

Podrobné informace o vernisáži sledujte na facebookové události.

 

Zahajované projekty

1796–1918: UMĚNÍ DLOUHÉHO STOLETÍ od 15. 11. 2019 | Veletržní palác – 4. patro

1989 15. 11. 2019 – 16. 2. 2020 | Veletržní palác – 2. patro

STANISLAV SUCHARDA 1866–1916: TVŮRČÍ PROCES 15. 11. 2019 – 5. 4. 2020 | Veletržní palác – mezanin

JITKA HANZLOVÁ: TIŠINY 15. 11. 2019 – 16. 2. 2020 | Veletržní palác – 5. patro

BYDLENÍ V UMĚNÍ 15. 11. 2019 – 2. 2. 2020 | Veletržní palác – 4. patro

INTERVIEW 89 15. 11. 2019 – 2. 2. 2020 | Veletržní palác – Malá dvorana

1796–1918: UMĚNÍ DLOUHÉHO STOLETÍ

Termín: od 15. 11. 2019
Místo: Veletržní palác – 4. patro
Autorský a kurátorský tým: Veronika Hulíková (NGP), Otto M. Urban, Filip Wittlich
Architektonické řešení: Jiří Příhoda
Grafické řešení: Studio Najbrt – Zuzana Lednická, Andrea Vacovská

Expozice 1796–1918: Umění dlouhého století vědomě a přirozeně spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách. Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice. 

Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek. 

Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.

Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence  vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi universum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století. 

Sbírková expozice 1796–1918: Umění dlouhého století ze sbírek Národní galerie Praha chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923. 

Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naší současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“. 

Součástí expozice jsou i dva komorní grafické kabinety, kde budou prezentovány bohaté fondy Sbírky grafiky a kresby z tohoto období. 

Kresby a ilustrace Jana Preislera (1872–1918) ve Volných směrech
Termín: 15. 11. 2019 – 10. 2. 2020
Kurátorka: Zuzana Novotná

Kubistické kresby Otto Gutfreunda
Termín: 15. 11. 2019 – 10. 2. 2020
Kurátorka: Petra Kolářová

1989

V rámci projektu HAVEL NA HRAD!

Termín: 15. 11. 2019 – 16. 2. 2020
Místo: Veletržní palác – 2. patro
Autor a kurátor: Tomáš Pospěch
Kurátorka: Adéla Janíčková (NGP)

Jak byl ve fotografii reflektován rok 1989? Výstava vznikla u příležitosti 30. výročí Sametové revoluce a v rámci projektu Havel na Hrad! Ale rok 1989 byl výjimečný nejen s ohledem na politické události, ale také pro médium, které tyto události intenzívně zaznamenávalo, tedy fotografii. Několika výstavami a publikacemi bylo tehdy připomínáno 150leté výročí oficiálního vyhlášení vynálezu fotografie. Aniž by to autoři pravděpodobně tušili, byl to pro ně poslední rok činnosti v obvyklém institucionálním rámci, na který byli po léta zvyklí. Řadě z nich se po převratu radikálně změnil život.

Magnetismus 30. výročí Sametové revoluce nás vedl k přípravě výstavy, která by tuto důležitou událost připomenula. Jejím cílem bylo z odstupu tří desetiletí kriticky zhodnotit kondici české fotografie ve výročním roce 1989. Důraz byl kladen na výrazné fotografické projekty a dlouhodobé přístupy. V mnoha případech jsme ve spolupráci s autory prošli jejich archivy a pokusili se vybrat ty nejvýraznější fotografie, které obstojí i s odstupem tří desetiletí, jsou srozumitelné i v dnešním kontextu a pro generace, které dobu bezprostředně nezažily.

Politické události roku 1989 zastihly českou fotografii v neobyčejně dobré kondici. Především dokumentární přístupy měly v 80. letech mimořádné postavení. Byly alternativou, jak si v neradostné politické situaci uchránit čistotu vlastní existence a vymezit vůči oficiální propagandě. Přirozenou součástí takového projevu byl vzdor a nonkonformita, ale také nepřízeň mocných. Přesto řada autorů fotografovala symboly režimu (Lubomír Kotek), výkladní skříně vypovídající o tehdejší neutěšené hospodářské i politické situaci (Iren Stehli), kriticky reflektovali oficiální svátky (Vladimír Birgus, Josef Moucha), zaznamenávali aktivity undergroundu (Bohdan Holomíček, Jaroslav Prokop), fotografovali společenský rozpad společnosti a prostředí na malém městě (Gustav Aulehla, Jaroslav Bárta) nebo vesnici (Jindřich Štreit).

Státem ovládanou televizí byla revoluce zaznamenávána zpočátku liknavě, až tlak zaměstnanců vedl k objektivnějšímu zpravodajství, proto vizualitu sametové revoluce od počátku zachytili především fotografové. Fotografovali jak demonstraci na Škroupově náměstí v Praze v roce 1988 události kolem Palachova týdne, výročí srpnové okupace nebo demonstraci na 28. října (Karel Bucháček, Lubomír Kotek), tak i demonstrace 17. listopadu na Albertově a Národní třídě a následné aktivity Sametové revoluce (Radovan Boček, Karel Bucháček, Karel Cudlín, Jan Jindra, Roman Sejkot, Pavel Štecha).

Výstava o roku 1989 nevypovídá jen o tehdejších událostech. Fotografie vždy vypovídají také o sobě. Snažili jsme se ale mimo jiné prozkoumat další strategie, které se s dobovou momentkou rozchází. Záběry z revoluce proto na výstavě provází fotografie, které vznikly rovněž v průběhu roku 1989, ale autoři v nich reflektovali každodenní život a společenské problémy. Miroslav Machotka využil principy momentky mimo obvyklou oblast dokumentární fotografie, pro vyhledávání ekvivalentů, které může v některých případech nést i odkazy na společnost a dobu. Jiří Hanke tematizoval princip deníku při pravidelném fotografování z okna bytu, fotografie Libuše Jarcovjákové jsou syrovým deníkem v duchu snapshotové estetiky, když zachycovala své bezprostřední okolí, mejdany a nečekaná setkání cestou noční Prahou. Trojice Ivan Lutterer, Jan Malý a Jiří Poláček vytvářela portréty „českého člověka“ v improvizovaném ateliéru. V roce 1989 zachytili také tváře demonstrantů. Jaroslav Bárta si poprvé v roce 1988 vyzkoušel metodu komparace starých a nových pohledů na lidská sídla na příkladu sudetského města Česká Lípa.

V tradicionalisticky laděných portrétech připomněl Pavel Hečko v atmosféře konce 80. let českou rodovou šlechtu. K tradicionalismu se programově hlásili také členové Bratrstva, kteří na scénu výrazně vystoupili na konci 80. let a přirozeně do jednoho celku propojovali malířství, fotografii a hudbu. Každodenno konce normalizace mimoděčně ve svých konceptuálně laděných projektech zachytili Jiří Šigut, který využíval fotoaparát a dlouhé expozice k vrstvení fotografických záznamů, nebo Lukáš Jasanský a Martin Polák v souboru Chlapi, s ironickým užitím repetitivního principu a odkazy na žánr reportáže. Jiří Kovanda při zaměstnání nočního hlídače v Národní galerii vytvářel v čase mimo oficiální otevírací dobu drobné subversivní intervence do chodu oficiální instituce.

Rok 1989 zůstává bezesporu pamětihodný tím, že nám přinesl svobodu a do té doby těžko představitelné možnosti, jak plně, svobodně a zodpovědně realizovat svůj život. Byl to jediný rok, poslední z osmdesátých, ale jeho důsledky žijeme dodnes.

STANISLAV SUCHARDA 1866–1916: TVŮRČÍ PROCES

Termín: 15. 11. 2019 – 5. 4. 2020
Místo: Veletržní palác – mezanin
Autor a kurátorka: Martin Krummholz (ÚDU AVČR), Veronika Hulíková (NGP)

Výstava představuje osobnost významného českého sochaře přelomu 19. a 20. století, v jehož vrstevnaté tvorbě se prolínají interakce regionu a metropole, přechod od tradic 19. století směrem k moderně i postupná recepce progresivních evropských stylů domácím uměleckým prostředím. 

Suchardův život a dílo jsou členěny do tematických celků věnovaných formativnímu prostředí rodinné novopacké dílny, tvůrčím počátkům, působení v čele Spolku výtvarných umělců Mánes, architektonické skulptuře, portrétní, pomníkové, sepulkrální a medailérské tvorbě. Ve všech těchto oblastech je dobře patrný vývoj umělcova formálního projevu od raného myslbekovského realismu přes rodinovskou impresi až k ryze modernímu výrazu. Sucharda se rozhodující měrou zasloužil o rozvoj českého moderního medailérství; sám za své plakety a medaile obdržel řadu mezinárodních ocenění. Aktivní sokolství podpořilo jeho fascinaci idealizovaným světem slovanského pohanství, vznik originálního ikonografického repertoáru a značně nekonvenčních pomníkových návrhů. 

Tato vůbec první souhrnná prezentace vesměs neznámého Suchardova díla je výstupem společného projektu Stopy tvorby. Dědictví velkých sochařů první poloviny 20. století. Restaurování a péče o sochařské památky ze sádry (NAKI, DG16P02B052) Fakulty restaurování Univerzity Pardubice a Ústavu dějin umění AV ČR, v jehož průběhu byla zpracovávána umělcova unikátní pozůstalost. Čerstvě restaurované sádrové modely, kresebné studie i bohatá fotografická dokumentace umožňují komplexní vhled do vlastního tvůrčího procesu, počínajícího spontánní autorskou črtou a vrcholícího mnohdy odosobněným převodem do finálního materiálu.

Jitka Hanzlova, Forest, Untitled 2000–2005, Copyright JH – S Laskavým Svolením Autorky. With Courtesy Of The Author

JITKA HANZLOVÁ: TIŠINY

Termín: 15. 11. 2019 – 16. 2. 2020
Místo: Veletržní palác – 5. patro
Kurátor: Adam Budak (NGP)

Výstava Jitky Hanzlové je vůbec první komplexní prezentací díla této umělkyně v její rodné zemi. Představí tři desetiletí autorčiny umělecké praxe včetně nového cyklu fotografií, který vytvořila speciálně pro výstavu v Národní galerii Praha.

„Cesta, po které jdu, je cestou zpět, cestou, ze které hledím do budoucnosti,“ charakterizuje Jitka Hanzlová svůj umělecký přístup a způsob, jakým chápe čas a minulost. Narodila se v roce 1958 v Náchodě a vyrostla v Rokytníku ve východních Čechách. V roce 1982 opustila tehdejší Československo a odstěhovala se do německého Essenu, kde studovala fotografii na katedře vizuální komunikace essenské univerzity. Její fotografická tvorba se rozvíjela mezi dvěma kulturami a dvěma politickými systémy. Vzniklo tak dílo zároveň pravdivé i poetické, jež reflektuje dějinné zvraty posledních desetiletí a pracuje s formováním identity budoucího osvobozeného subjektu ve světě po konci studené války.

Od Rokytníku (1990–1994, stopa paměti, časová schránka) po Water (2013–2019, zdroj a plynutí, chvála života), přes Bewohner (1994–1996, svědectví, důkaz přítomnosti) a Vanitas (2008–2012, běh času a mizení) se Hanzlové alchymie ticha potýká se světem hluboké intimity, který staví do popředí společenský, kulturní a politický pocit sounáležitosti zobrazeného subjektu. Tvorba Jitky Hanzlové je nositelem ticha; ticho jako by vyzařovalo ze všech obrazů. Její tvorba přináší klid – ne nehybnost fotografického média, neboť její fotografie jsou okamžiky uvedené do pohybu; sledujeme je, necháme se jimi vést, krok za krokem, rám za rámem, místo za místem.

Přehlídka tváří a gest se rozvíjí od člověka k člověku v téměř filmovém sledu pohledů plných očekávání a znehybnělých těl. Oči se střetávají s očima, tiše, vyčkávavě.

Ticho je tu vždy v množném čísle, je to ticho ve společnosti ticha ve zvlněném sledu přítomnosti a nepřítomnosti. Mám v sobě propasti ticha, Hanzlová jde ve šlépějích pozvolného vývoje postavy Clarice Lispector, Ticho není prázdnota, ticho je úplnost. Její tišiny jsou spojenci, zesilovače, obrazy pulzují a nadechují se, šeptají si ticho a nekonečně je zrcadlí; těmto obrazům je třeba opakovaně, znovu a znovu naslouchat. Rokytník je tichým dialogem umělkyně s místem, odkud pochází a kam patří, kdežto Bewohner vypráví o střetu s nadcházejícím novým a rozdílným životem. Samota a ochota ke spolužití, nostalgie a vábení neznámého místa se vzájemně vyvažují v symbiotickém stavu. Tonga (1993) a Brixton (2002) zachycují Jiné skrze optiku Jiného. Female (1997–2000) je pokračováním zobrazování rozpoznané, byť nikoli odhalené zranitelnosti na cestě za emancipací a soběstačností. Fotografie Jitky Hanzlové se k sobě vzájemně vztahují; vytvářejí strukturu výměny, nepřerušenou cestu, která umožňuje pohroužení portrétovaného subjektu do jeho pozadí a naopak, stejně jako jedné fotografie do druhé v cyklu fotografických gest a zdání. Hier (1998–2010) mapuje vrstvy identity v psychologické závrati míst a osob, ročních dob a zeměpisných poloh. Rozlišování a opakování, zkoušení role, svědectví o přítomnosti – tak vypadá neustálé pátrání v soukromém životopisu umělkyně v novém světě. Forest (2000–2012) je krajinou klidu, tajemstvím přírody, vlastním tichým já. Noční obrazy skrývají i odhalují, zachovávají napětí prazvláštního snění. V moři poklidu je vše přírodou; člověk, květina, kůň, širé pole, stavební parcela, ryba. Ale přírodě mají blízko i paměť, dějiny, čas a přítomnost, jsou jí podmíněné a jsou s ní spjaté v němé, nevyhnutelné konspiraci. Horse (2007–2014) je oslavou přírody; obrazovou laboratoří intimity, vrcholným poetickým deliriem zbožňovaného námětu. Vanitas a There Is something I do not know (2007–2013) jsou portrétem věčnosti a nesmrtelnosti. Tišina je pro Hanzlovou přechodovým rituálem. Vyplňuje zarámovaný prostor, zatímco shlížíme do propasti času a uvažujeme o pomíjivosti a ustavičném opakování. Diskurz ticha a plynutí času u Hanzlové rámuje dominantní narativ života a smrti. Její úsilí v tomto smyslu korunuje zatím poslední cyklus Water, který dosavadní hledání zavádí na abstraktní území reprezentace a k aktuální úvaze o stavu lidstva. Z pohledu její celkové dosavadní tvorby představuje Water vrchol a (symbolické) dokončení cesty za porozuměním podstaty přírody, lidské i nelidské: oblak coby součást viditelného světa, nejednoznačná, prchavá a pomíjivá antihmota, věčně se proměňující zrcadlo, které odráží da Vinciho „univerzální vazbu“ a „směs a ustavičnou permutaci živlů“ a které nám – snad tiše, formou rekapitulace – pomáhá pochopit, proč je naším životním prostředím a pramenem života právě tento – a ne jiný – svět.

Výstava Jitka Hanzlová. Tišiny je první zásadní přehlídkou díla této umělkyně v její rodné zemi, jež pokrývá více než tři desetiletí její bohaté tvorby. Architektka výstavy Pavla Melková výstižně shrnuje její poselství slovy: „nosným motivem architektonického řešení výstavy je symbolika cesty. Návštěvník prochází mezi zastaveními na cestě – mezi jednotlivými cykly autorčiných fotografií, a nachází se permanentně v situaci ‚mezi‘ – na rozhraní dvou světů, dvou časů, uvnitř – vně.“ „‚Mezi‘ je pro mou práci snadnejvýznamnějším slovem,“ dodává Jitka Hanzlová.

Jitka Hanzlová žije a pracuje v Essenu. V roce 1993 získala cenu Otto Steinerta, v roce 1995 stipendium DG BANK Frankfurt, 2003 cenu Grand Prix-Projekt Grant v Arles a 2007 cenu Paris Photo Prize za současnou fotografii. Byla dvakrát nominována na The Citibank Photography Prize v Lodýně. Vystavovala po celém světě na mnoha skupinových výstavách, z jejích samostatných výstav stojí za zmínku také ty, které se konaly v Kunstvereinu ve Frankfurtu, v Deichtorhallen v Hamburku, ve Stedelijlk Museum v Amsterodamu, ve Fotomuseum Winthertur, v Museum Folkwang v Essenu, ve Fundación MAPFRE v Madridu a v National Gallery v Edinburghu. V roce 2005 byla pozvána jako hostující profesorka do Akademie der Künste v Hamburku, kde působila do roku 2007. V roce 2012 následovalo pozvání od ZhdK v Zürichu, kde působila do roku 2016.

Výstava se koná v rámci oslav 30 let svobody a je součástí výstavního cyklu Tři umělci – tři generace. Výstava se koná za podpory Česko-německého fondu budoucnosti a Deutsche Börse Group.

BYDLENÍ V UMĚNÍ

Výzdoba pražských obytných staveb 19. a počátku 20. století

Termín: 15. 11. 2019 – 2. 2. 2020
Místo: Veletržní palác – 4. patro
Kurátor: Petr Šámal

Výstava, zahájená společně s otevřením nové expozice umění 19. století ve Veletržním paláci, představuje téma architektonické výzdoby obytných staveb. Především v Praze, na níž se výstava zaměřuje, byla zdobnost architektury tradičně zvlášť bohatá. Kulminovala v době stavebního boomu na přelomu 19. a 20. století a její projevy jsou nepostradatelnou součástí vizuálního charakteru české metropole. Výstava se zabývá malířskou, sochařskou a sochařsko-štukatérskou výzdobou exteriérů i interiérů nájemních domů, ale také podnikatelských paláců a vil. Toto téma bylo zřídka kdy předmětem výstav, a to právě proto, že příslušná díla jsou pevně vázána na architekturu. K výzdobě staveb se však zachovaly návrhy ve formě kreseb a akvarelů, dále rozměrné prováděcí kartony v měřítku 1:1 a vzácně i sádrové modely a plastiky. Výstava zahrnuje také málo známé obrazové ceníky dekoratérských firem, dobové fotografie i ukázky hotových děl, tj. maleb a plastik, přímo určených pro architekturu. Představeny jsou jak práce slavných umělců (Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, Viktor Barvitius, Josef Mánes), tak díla méně známých výtvarníků i dekoratérských firem, které se rovněž zásadní měrou podílely na podobě současné Prahy a její výtvarné rozmanitosti. Výstavu doprovází rozsáhlá monografie s bohatým obrazovým materiálem.

INTERVIEW 89

Termín: 15. 11. 2019 – 2. 2. 2020
Místo: Veletržní palác – Malá dvorana
Kurátorka: Adéla Janíčková

Datum 17. listopadu 1989 znamená v dějinách České republiky a Československa moment, kdy občané získali zpět svá práva, která jim byla odepřena totalitním režimem nastoleným od roku 1948 a umocněným o dvě desetiletí později vpádem vojsk Varšavské smlouvy. I když si světové velmoci rozdělily politickou kontrolu nad většinou světa, koncem 80. let prošla bývalým východním blokem vlna protestů povzbuzených mimo jiné postupným rozpadem Sovětského svazu, polskou Solidaritou nebo také pádem Berlínské zdi. Rok 1989 byl plný naděje a možností. Tento zlom představoval příležitost nastavit si nový občanský, politický a ekonomický systém. Po třiceti letech bychom na tyto události neměli zapomenout, naopak bychom se k této zkušenosti měli umět postavit především kriticky a vytvořit si mnohovrstevný pohled na tento příběh.

Interview 89 představuje sérii rozhovorů s tvůrci, kteří u příležitosti 30. výročí sametové revoluce poskytli svou reflexi na historické změny a odkazy. Magdalena Jetelová (1946) a Ivan Kafka (1952) popisují, jak nové umění vznikalo za tvrdých podmínek ‒ na základě této zkušenosti také pozorují současný svět okolo nás. Anna Daučíková (1950) a Zbyněk Baladrán (1973) vedou intelektuální debatu o vývoji politických poměrů tehdy a teď; na problematické otázky pohlížejí zevnitř této zkušenosti a otevírají cestu ke zpracování vlastního diskursu. Jakub Jansa (1989) patří ke generaci, která nebyla zasažena přímým prožitkem předchozí doby, ale hledá možné fungující modely, jež by ukázaly, jak dál a měly relevanci pro širší okruh společnosti. Hovory objasňují souvislosti, které vytváří základy pro další diskuzi a uvědomování si sebe sama také v současnosti. 

Projekt vznikl pro Národní galerii Praha díky umělcům, kteří sledují dění v naší společnosti a skrze svou tvorbu jsou jeho součástí.

 

 

Comments

comments

Vyhledat