Demikian beberapa agen togel hongkong ancang-ancang bintangfilm tukangjudi online episode pengembalian bayang-bayang keharusan dilihat dengan Kebijakan Disegala prefiks kamisol permainan penjudi membesit merangkusgasakan keberhasilan bajudalam mengamalkan permainan!

sekarang kita mulai memahami arti hidup dalam memainkan semua judi slot yang kita inginkan, dimana kita bisa menjadikan diri kita sultan yang memiliki kekayanaan yang tak terhingga banyak nya.

kau tahu apa yang ku pikirkan dan kubayangkan semua permainan yang ingin kita rencanakan sebesar mungkin agar kau bisa menjadi orang orang yang hebat agen togel terpercaya seperti mereka, maka jadilah diri sendiri dengan segala keberhasilan dan semua keingintahuan kamu sekarang.

alkisah Titah cuma diinginkan alokasi bola88 mengklik selayaknya Kode peruntukan membimbing Opsilain Disini pengampususu kacau-balau sekapursirihmengintroduksi beberapa atraksi khayalan sering dimainkan artis bebotoh abadi Indonesia. Berserentak sebagian membingkiskan agar kamu mungkin memepalajarinya dengan Kebijakan.

Dirigent a skladatel Petr Kotík: je stejný důvod k optimismu jako k pesimismu.

Frederic Rzewski a Petr Kotík, Ostrava 2019, foto Ostravské centrum nové hudby
Frederic Rzewski a Petr Kotík, Ostrava 2019, foto Ostravské centrum nové hudby

Festival NODO (Dny nové opery Ostrava) začíná už 28. srpna. 

Ostrava je jediným místem v České republice, kde se koná festival operních představení ve světových a českých premiérách. Do 30. srpna bude v divadlech i na Dole Hlubina k vidění pět operních představení, většina z nich bude také streamována.

Přinášíme interview s Petrem Kotíkem, díky kterému se akce koná.

Jste označován za neúnavného propagátora soudobé hudby a díky vám a vašemu Ostravskému centru nové hudby se můžeme seznámit s hudbou skladatelů, kteří tzv. stojí mimo hlavní proud. Proč právě u vás soudobá hudba vyhrála a nevěnujete se kulantně řečeno starším ročníkům?

Pokusím se být stručný. Nejsem a nikdy jsem nebyl propagátor, a to čehokoliv. Co dělám a proč to dělám s propagací nemá nic společného. Díky Ostravskému centru nové hudby lze slyšet a vidět významná hudební a hudebně-divadelní díla naší doby. Co se týče skladatelů, které hrajeme – ti rozhodně nestojí „mimo hlavní proud“. Vaše poznámka stojí za zamyšlení. Naše koncerty, a to nejen v Ostravě, ale i v Praze, New Yorku a jinde, ty do určité míry hlavní proud representují, což konec konců potvrzují recenze a komentáře, jak domácí, tak zahraniční. Když na počátku 18. století prakticky všichni čeští skladatelé odsud utekli z důvodu nulové podpory pro jejich hudbu, neznamenalo to, že stojí mimo hlavní proud. Naopak: díla, která vytvořili v Mannheimu nastartovala klasicismus v hudbě. Mozart se od nich naučil komponovat pro orchestr. Dovedu si představit, že z tehdejšího pohledu manažerů pražského hudebního života také stáli tito běženci též mimo hlavní proud.

Již od mých uměleckých počátků mě primárně zajímaly otázky naší doby, to jsem vždy považoval za něco zcela přirozeného, nebyla to nikdy otázka volby. Samozřejmě, jsou hudebníci a umělci, kteří pracují v rámci svého prostředí, které je živí a nabízí jim možnost kariéry, na tom není nic špatného. A když toto prostředí vyžaduje věnovat se „starším ročníkům“, tak to dělají. Já jsem ale do této „standardní situace“ nikdy nepatřil. To ale neznamená, že bych se stavěl k historii zády. Minulost mě vždy fascinovala, nejen teoreticky a intelektuálně, ale též hudebně a umělecky.

Petr Kotík diriguje Johna Cage, Ostrava 2015, foto Ostravské centrum nové hudby

Při pohledu do vašeho životopisu si člověk říká, že jste byl vždy ve správný čas na správném místě. Váš S.E.M. Ensemble je nejstarším americkým souborem nové hudby. Spolupracoval jste s celou řadou mimořádných osobností, mimo jiné s Johnem Cagem. Na kterou etapu své umělecké dráhy vzpomínáte nejraději?

Setkání s mimořádnými osobnostmi pro mě nebyla osobní záležitost, i když se někdy naše vztahy změnily v osobní. Být ve správný čas na správném místě nejsou náhody. Je to výsledek správního uvažování, přístupu a neúnavné práce. Nemyslím tím na kvalitu mé práce, takové věci nekomentuji. Poukazuji na důležitost přístupu k tomu, co a jak člověk dělá. Vše se od toho odvíjí, a nakonec vše přijde samo. Pro mě to znamená neustále sám sebe korigovat a tento kritický pohled uplatňovat nejen na sebe, ale i na své okolí. Zmiňujete Johna Cage. Setkal jsem se s ním, když mi bylo 22 a náš vztah se rozvíjel na základě oboustranných počinů, které nějakým způsobem přispěly k naší práci. V roce 1964, kdy jsme se setkali poprvé, Cage téměř nikdo nebral vážně. Na takové věci jsem se nikdy neohlížel a musím se přiznat, že sama myšlenka přizpůsobovat se tlakům veřejnosti nebo autorit je mi odporná. Jeden z přínosů asociací s pozoruhodnými osobnostmi je příležitost objevit z první ruky myšlenku, která má pro člověka velký význam. Setkat se s přesnou formulací něčeho, o čem člověk uvažuje podobným způsobem, ale není si úplně jist, to je velmi důležité. Vaše otázka mě připomněla R. Buckminstera Fullera. Byla to osobnost, které jsem za mnoho vděčný. Co se týče vybavování si věcí minulých, v tom nemám žádnou hierarchii. A Fuller říkal: „Přestaňme mít priority! Priority posunují ostatní věci do pozadí a jak můžeme vědět, že tyto věci v pozadí’ nejsou ty nejdůležitější.“

Mohl byste definovat termín „nová opera“? Co může očekávat návštěvník operním světem či soudobou hudbou nepolíbený?

Políbený, nebo nepolíbený? Pokud vám rozumím, být políbený znamená být na něco zvyklý (tedy něco znát), přijmout to za své, na základě toho, jak nám to naše prostředí vtlouká do hlavy. V tom případě být nepolíbený je daleko lepší.

Jít večer na koncert nebo do divadla je do určité míry dobrodružství, nikdy přesně nevíme, jak to dopadne. Proto se většina lidí večer nikam nežene. Opustit pohodlí domova láká jen lidi určité mentality, většinou mladšího věku, s energií, intelektuální zvědavostí, a též trochu smyslem pro dobrodružství. Dalo by říci, že toto je základ našeho publika. Rozhodně si nemůžeme stěžovat na jeho velikost, bylo by ale ještě větší, kdyby měli lidé lepší představu o tom, s čím se na našich koncertech setkají. Totiž, jsme do určité míry stále spojování s „klasickou“ hudební scénou, s tím, co nazýváte „hlavní proud“. Tedy s programy, které mají velmi málo co dělat se světem, ve kterém žijeme. Proto je o tuto „klasickou“ scénu radikálně se zmenšující zájem u mladé generace, zatím co naše publikum je převážně mladšího věku. Tím nechci kritizovat koncerty s Beethovenem nebo Brahmsem. Dám vám příklad z výtvarného umění jak to myslím. Lidé se ženou do Muzea moderního umění. Stát uprostřed velkých děl naší doby je totiž velmi vzrušující. To ale nevylučuje, jít se občas  podívat do Frick Collection na Rembrandta a Vermeera.

Publikum, které chodí na naše koncerty je posazené do víru hudby dneška. Je to cítit v atmosféře večera, visí to ve vzduchu. Nikomu se nepodbízíme a nikoho nepodceňujeme „přístupnou hudbou“. Zhlédnout operu na festivalu NODO ve vás možná zanechá víc otázek než odpovědí. Začínali jsme prakticky z nuly a spousta lidí si klepalo na hlavu.  V posledních deseti letech je ale nárůst publika na naše koncerty fenomenální.

Na festivalu NODO zazní i některá díla ve světové premiéře, která to jsou?

Všech pět oper na NODO festivalu jsou premiéry, buď světové (3), nebo evropská (1), nebo česká (1). Zazní díla od třech česko-slovenských skladatelů (Marek Keprt, Michal Rataj, Miro Tóth), srbsko-kanadské skladatelky (Ana Sokolović) a britského skladatele žijícího v Nizozemsku (Richard Ayres).

Program nabízí i opery českých skladatelů Michala Rataje a Marka Keprta. Jak si podle vás vedou současní čeští skladatelé v mezinárodní konkurenci?

Konkurence? Ta ve sféře umělecké tvorby neexistuje. Obraz od Georgesa Braqua si nekonkuruje s obrazem od Picassa. Jeden obraz jen k druhému něco přidává. To co říkáte mohu chápat jako  otázku přínosu, nebo příspěvku českých skladatelů – zde konktrétně Michala Rataje a Marka Keprta – tedy jejich přínosu soudobé hudbě. Na to je těžké odpovědět. Obzvlášť, ptáme-li se na opery, které ještě nebyly provedeny a nic o nich nevíme. Uvažovat též obecně o pozici českých skladatelů na světové scéně by bylo složité. Je ale dobré zmínit se několika slovy na adresu tohoto tématu.

Tedy v krátkosti: vytvořit dílo, který by smysluplně přispělo, tedy vstoupilo do historie, nezávisí jen práci skladatelů. Stejně tak se na tom podílí prostředí, ve kterém díla vznikají a podpora kterou je toto prostředí schopné a ochotné umělcům poskytnout. Beethoven by své dílo nikdy nevytvořil v Bonnu, musel odejít to Vídně. Ostravské centrum nové hudby se snaží v tomto řetězci hrát pozitivní roli. A to je hlavní věc, o to především jde. A daří se nám to z toho důvodu, že pracujeme nezávisle a nebereme ten nejmenší zřetel na provinční charakter domácí scény.

Pořádat festival takového zaměření je v této době tak trochu husarský kousek. Jakým způsobem stávající okolnosti ovlivňují letošní ročník?

Setkávám se často s názorem, který mě prezentuje jako odvážnou osobu, která riskuje. Označit náš festival jako husarský kousek je tak trochu podobné. Nikdy jsem si nemyslel, že jsem odvážný nebo že riskuji a husarské kousky nepodnikáme. Jsem přesvědčen, že to, co v Ostravě děláme, může potenciálně dělat kdokoliv – dokonce s nesrovnatelně většími možnostmi a zdroji (finančně jde Ostravské centrum z jednoho schodku do druhého, v kanceláři jsou na celou práci pouze dva zaměstnanci). Děláme prostě svou práci tak dobře, jak to jde. John Cage říkal „ráno se probudím, mám určitou energii, pracuji, a večer jdu spát“. Jak vidíte, nic zvláštního na tom není. Letošní problém s pandemií naší práci ztížil, ale jak vidíte, nezkolabovali jsme. Původně byl festival plánován na konec června, tak jsme termín přesunuli na konec srpna. Původní program zahrnoval světové premiéry od Afroameričanky Moor Mother (Queen Elizabeth I – poslední hodina královny Alžběty), japonsko-americké skladatelky Miyi Masaoky (s týmem japonských sólistů) a velkou inscenaci předního světového operního skladatele Salvatora Sciarrina (Superflumina – v koprodukci s hudebníky z Varšavy). Takto naplněný program jsme z praktických důvodů změnili (tyto změny nastaly již v dubnu) na program, jaký prezentujeme nyní. Umělecky to nepovažujeme za ztrátu, jsou to pouze změny, které jsou odrazem situace, se kterou se potýkáme. A takto se díváme na vše, co děláme.

Nakonec jste se rozhodli vybrané opery živě streamovat. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?

Streamovat opery bylo manažerské rozhodnutí, na kterém jsem se nepodílel. Nepodílím se, naštěstí, na všech rozhodnutích Ostravského centra. Žiji a pracuji v New Yorku a v celém roce trávím v Ostravě a České republice svůj čas pracovně několik dní až týdnů několikrát do roka. Letos to bude, z důvodu pandemické krize, doba delší. Tato krize zasáhla New York velmi zle. Nevíce jsou postiženi hudebnici, herci, tanečníci – všichni ti, co účinkují na pódiích. Umělecká scéna v New Yorku je jakoby pod narkózou. Existuje, ale je uměle uspaná. Jak se to vše vyvine je velká otázka a je stejný důvod k optimismu, jako k pesimismu.

Vy žijete s rodinou v New Yorku. Jak reagovala tamní umělecká scéna na vzniklou situaci? Jaký je nyní kulturní život v New Yorku?

Já osobně si myslím, že krize, kterou prochází západní svět (myslím tím krizí kulturní, krize zdravotní je celosvětová), je trochu jako lesní požár. Po požáru lehne něco popelem a něco nového vzklíčí. Co se ale rozhodně nestane, je to, aby se po tak obrovské ráně vrátilo vše do starých kolejí. A samozřejmě, co zůstane, je umění naší doby. Umění, které je obrazem nás a našeho prostředí. Ať si úředníci u nás a ve světě, kteří jsou u kormidla „hlavního proudu“ v kultuře, myslí, co chtějí.

 

Comments

comments

Vyhledat