Recenze: McQueen je efektivní dokument o géniovi své doby
foto: aerofilms.cz
Píše se 11. února 2010, je několik dní po pohřbu Joyce McQueen, matky jednoho z nejvýraznějších módních návrhářů posledních dvaceti let – Lee Alexandera McQueena, toho McQueena, který tvořil vysokou módu z odpadků a jenž spolupracoval se značkou Gucci a celou řadu let také fungoval jako umělecký ředitel Givenchy. Je den, kdy se čtyřicetiletý Alexander McQueen oběsil; údajně v šatníků plném svého oblečení.
O příběhu tohoto neobyčejně obyčejného chlapce s cigaretou v puse z dělnické čtvrti ve Východním Londýně, který se svou genialitou spojenou s pílí dostal až na vrchol oděvní mašinérie, vypráví britský dokumentární snímek McQueen, jejž režírovala dvojice Ian Bonhôte a Peter Ettedgui. 111 minut dlouhá podívaná se snaží pomocí celé řady retrospektivních materiálů ukázat McQueena ze dvou různých úhlů; jakožto fenomén, jenž si ve vedení firmy Givenchy podmanil svým originálním stylem celou konvenční Paříž – a následně i svět. Ale i jako citlivého, zvláštním způsobem osamělého, chlapce utápějícího se v depresích, který žil pouze a jen pro vášnivou tvorbu svých vlastních oděvů. V začátcích třeba neměl problém přestat utrácet za jídlo, aby měl na látku. A tyto dva světy v jeho osobnosti tvořily obrovské protipóly. Na jedné straně stál skutečně výrazný umělecký ředitel již vybudovaného gigantu, na straně druhé pak vizionář toužící po úspěchu s vlastní značkou Alexander McQueen.
Film působivě mapuje celou umělcovu kariéru a zároveň se snaží nebýt odtažitý pro diváky, kterým pozlátko vysoké módy není dvakrát blízké. Primárně totiž vsází na efektivní příběh o vzestupu a následném psychickém sestupu outsidera, jenž byl naprosto nevhodný pro běžné fungování, celý život ho zužoval (a zároveň popoháněl dál!) vnitřní démon a k tomu až do konce až příliš lpěl na své matce – nejen proto ten předčasný odchod. Režijní duo se ovšem nesnaží McQueena všemožně analyzovat, to přenechává lidem, kteří u návrhářovy cesty životem byli, ti o ní ve filmu také obsáhle a věcně hovoří.
Ve své podstatě se jedná o komorní počin s mnohonásobně větším přesahem, který věrně slouží svému obsahu. A to je dobře. Přece jenom se umělecký velikán, který zjevem připomínal typického britského fotbalového výtržníka, oblékáním pak infantilní přerostlé dítě s mikinou Mickey Mouse a přitom se talentem v klidu rovnal Coco Chanel či Yves Saint Laurentovi, nerodí každý den, možná ani každých dvacet let. Alexander McQueen totiž dokázal, stejně jako ti největší návrháři všech dob, svými extravagantními modely a obsahově temnými a vizuálně propracovanými přehlídkami jako Nihilismus, Voss nebo vrcholná Platónova Atlantida reflektovat svou dobu s naprostou přesností. 8 z 10.
Comments
