Rozhovor s Barborou Kočičkovou, vítězkou Nespresso Talents 2018

Karlovarský filmový festival není jen o zvučných jménech a očekávaných projektech, do doprovodného programu se řadí celá řada menších – přesto prestižních – soutěží. Jednou z nich je pak i ta s názvem Nespresso Talents, která se snaží podporovat mladé tvůrce a jejíž letošní ročník vyhrála s filmem The Fridge režisérka Barbora Kočičková z Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. Ta totiž, dle porotců, nejlépe zhmotnila motto: Co dokáže jen ona. O soutěži i studentských natáčeních si Barbora popovídala v rozhovoru s jiným filmovým studentem.

Báro, letos jsi na festivalu v Karlových Varech vyhrála celkem prestižní soutěž mladých filmařů; Nespresso Talents. Co pro tebe něco takového znamená?

Vzhledem k tomu, že se v současnosti chystám do druhého ročníku na FAMO v Písku, znamená to nejen pro mě, ale myslím si, že i pro ostatní, kteří se na snímku The Fridge podíleli, obrovskou motivaci a utvrzení v tom, že to, co děláme a baví nás to, má nějaký význam. Pro mě osobně pak výhra v Nespresso Talents představuje obrovský příval energie a chuť jít dál tvořit.

Optimisticky na začátek, to je fajn. Přibliž trochu svůj vítězný snímek The Fridge…

Už po přečtení soutěžního zadání jsem věděla, že se chci držet spíše jednoduchého, tak trochu obyčejného příběhu, který je známý téměř každému. Zároveň jsem si přála využít požadovaný vertikální formát na sto procent. A lednička může být dokonalý předmět k vyprávění příběhu – lidé si na ní vzájemně nechávají vzkazy, plní ji fotografiemi ze svých cest a podobně… Takhle jednoduše vznikl náš prostý nápad. A k ději jako takovému, jedná se o hraný, časosběrný příběh obyčejné rodiny, který je vyprávěný skrze vzkazy na lednici, jež jsou adresovány ženě – manželce, později matce. Přes všemožné peripetie se příběh dostává k hlavní myšlence, jíž je ta, že nikdo na světě nám nerozumí, a neudělá pro nás tolik, jako vlastní maminka.

Oba se právě chystáme do druhého ročníku na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Ty navštěvuješ ateliér režie hraného filmu, zatímco já dramaturgie a scenáristiky. Jak se dostane holka z vesnice od Brna ke studiu režie?

Asi jako každý jiný. Film mě fascinoval odjakživa, od malička jsem sama toužila filmy tvořit. Na gymnáziu jsem ale ještě neměla potřebné sebevědomí k podání si přihlášky ke studiu režie. A až po tom, co jsem začala studovat jiný obor, který mi byl opravdu cizí, jsem si uvědomila, že film je vážně to, co chci dělat, takže jsem začala jednat.

Vím, že samotné natáčení „lednice“ se uskutečnilo během jedné jediné noci. Vnímáš, že by na place byl stres?

Celý štáb byl poskládaný ze studentů v té době ještě prvního ročníku a každý se máme ještě hodně co učit, stres vážně nechyběl, ale zábava společně s chutí natočit něco smysluplného převyšovala.

Co vůbec musí takový studentský režisér zařizovat, jak by měl jeho štáb fungovat a kdo by v něm měl figurovat?

Náš štáb byl velmi komorní, každý tedy zařizoval něco, co by asi na běžném, rozsáhlejším natáčení vůbec řešit nemusel. Já třeba zajišťovala lokaci a produkční věci, střihač zase řešil zvuk a veškeré smlouvy, dramaturg (tedy já, pozn. aut.) fungoval i jako asistent produkce a do toho stíhal být ještě při natáčení v kině na projekci. Byl to blázinec, ale rozhodně zábavný! Všechno se stihlo a ve výsledku se ukázalo, že velikost štábu byla pro takovýto projekt optimální.

Sama jsi narazila na dramaturga. Často s tebou spolupracuji jako dramaturg já. U studentských filmů není zrovna zvykem, aby si ctižádostiví autorští režiséři zvali ke svým projektům dramaturgy…

Rozhodně ráda natáčím své vlastní věci. Myslím, že netrpím nedostatkem nápadů. Ale vždy jsem moc ráda, když se můžu poradit s nějakým dramaturgem – a když mi pak navíc sedí i jeho styl práce a mám ráda jeho tvorbu, je to ideál. Jako nezaujatá osoba mi totiž může říct, jaké části jsou zbytečné, zpomalují děj, divákovi nic nového nedají a podobně. Vůbec se nebráním inovativním nápadům druhého člověka, naopak to vždy ocením. Jako tvůrce nad dílem ztrácíte nadhled a připomínky druhých mohou být velice přínosné.

Kolik vlastně stojí film jako The Fridge?

Snímek The Fridge byl i na poměry studentských filmů dost levný. Část techniky, která by normálně zabrala nemalou část rozpočtu, nám zapůjčila naše domovská škola, zbytek vybavení jsme pak vlastnili. Lednici a veškeré zázemí se nám podařilo zařídit zdarma. Takže veškeré náklady filmu se rovnaly nákupu potravin, kterými jsme zaplnili obsah lednice, a pak tisku fotografií, které doplňovaly vzkazy na lednici. To znamená, že celá tahle sranda stála okolo dvou tisíc.

A proč jsi nešla na FAMU, není náhodou blíže k tvému rodišti?

Na FAMU jsem se hlásila jednou, neúspěšně. O možnosti FAMO jsem se dozvěděla až později, když jsem si k ní pak přečetla bližší informace, byla mi rozhodně sympatičtější. Je tam téměř rodinný kolektiv, ve kterém se mi skutečně dobře pracuje.

Nemyslíš, že je v současnosti obrovský přetlak studentů filmu? Jaké pak asi může být uplatnění v praxi pro taková kvanta lidí?

Přijde mi, že přetlak není jenom u studentů filmových škol, ale je to problém tak nějak obecně. Dnes má každý možnost studovat kdejakou vysokou školu a kolikrát pak dochází k tomu, čím jsem si prošla před filmovkou i já. Lidé zjišťují, že studují něco, co studovat vůbec nechtějí. Takže takoví pak mají logicky problém uplatnění najít. Na druhou stranu, když se bavíme o filmových školách, ti, kteří to studují z lásky, prokážou potřebnou dávku talentu, schopností a nevzdají se u prvních neúspěchů, se o svou budoucnost vážně bát nemusí. Alespoň já v to věřím.

Comments

comments