Ukázka: Bílá Voda Kateřiny Tučkové

NEMRTVÁ

březen 2007

Nejdřív vnímá jen barvy.

Oslnivě bílá. Sluneční paprsky odrážející se od protější stěny bodají do očí tak neúprosně, že se jí v koutcích začínají sbírat slzy. Na levé skráni ucítí horkou vlhkou stopu — nepatrný pramének si razí cestu spletí jejích jemných vrásek, aby vzápětí stekl přes ušní lalůček do polštáře. Radši oči zase zavře.

Jindy zas temně modrá. Tma, kterou prostupuje studená zář měsíce nebo snad pouliční lampy, trýzní její oči méně. Přesto víčka zase pevně semkne. Pokolikáté už, neví.

Pak před ní však přece jen vystoupí obrysy malého pokoje — vidí hrany lůžka se svým bezvládným tělem překrytým dekou, prázdné bílé stěny, šedivou jarní oblohu za oknem a pootevřené dveře.

„Ležte!“ přikazuje ženský hlas a naléhavé pípání vycházející z přístroje nad její hlavou jako by mu dávalo za pravdu. „A radši ještě spěte, všechno má svůj čas.“

Nakonec ji probudí hlad.

Je pozdní odpoledne, v pokoji už se šeří. Měkké světlo snesou její oči lépe. Rozhlíží se. Něco je jinak než předtím. Strohý řád spoře vybaveného nemocničního pokoje něco narušuje. Její pohled padne na stolek vedle lůžka.

Co ta váza? Co ty růže? Objemné rudé květy křičí svou přítomnost do pustého ticha, zamořují pokoj těžkou sladkou vůní, dráždící ji svou bezohlednou samozřejmostí, s níž opanovala prostor, nevyžádaným poselstvím o životě tam venku, o kterém ona už nechce nic vědět.

Ty růže — nesnese je, ať jdou k čertu!

Máchne rukou a v příští chvíli leží stonky uprostřed kaluže vody, doširoka rámované uvolněnými okvětními lístky a ostrými kusy střepů.

Z prstu si stáhne senzor, z hrudi strhne hadičky, bosé chodidlo pomalu vyklouzne zpod přikrývky.

Mokrá podlaha studí.

Kolena jí vypovídají službu ještě dřív, než se postaví. S tichým plesknutím se sesune k zemi.

Dlouhá nemocniční košile saje vodu, zmrzačené květiny se jí kroutí kolem holých předloktí, mezi špičky prstů se jí vpletou střepy. Ostré, pichlavé hroty už do oblého těla porcelánové vázy nikdo nescelí, roztříštěná na kusy je bezcenná, stejně jako ona. Minulost je nevratná. Ona ale ví, jak jí uniknout.

„Položte to!“ rozlehne se najednou pokojem. „Okamžitě to položte!“ opakuje už tlumeněji sestra, zatímco ji — bezvládné, rozměklé tělo s nejistými, zmatenými pohyby — zvedá.

Střep, který jí pak vypáčí ze sevřené pěsti, po sobě zanechal rozšklebené rány. Necítí je, necítí nic, jako by ta krev, která se sbíhá v rýhách její dlaně a v řetízku kapek padá na zem, nebyla její. Opravdu je tak neschopná, že se nedovede ani zabít?

„Tohle přece není řešení!“ říká s naléhavou výčitkou sestra.

Má tak povědomý obličej, hebkou snědou pokožku a hluboké, teple hnědé oči — je možné, že by ji už někdy potkala?

Sestra Leně opatrně ošetřuje zranění, stahuje z ní mokrou košili, aby jí na odevzdané tělo natáhla čistou, a ukládá ji zpátky na lůžko. Její prsty hbitě běhají po přikrývce, zasouvají cípy pod matraci, míhají se kolem Leniny tváře, aby jí urovnaly polštář. Přitom si nedbalým gestem odhodí na záda dlouhé tmavé vlasy sepjaté na temeni bílým čepečkem a Leně se před obličejem mihne jmenovka, kterou má připevněnou na klopě blankytného stejnokroje — Marie.

„A co je řešení, Marie?“ zachroptí tiše.

Hbité prsty se zastaví, Marie k ní zdvihne tvář. Není tak mladá, jak se Leně na první pohled zdálo. Možná je jen o něco starší než ona, čelo jí také brázdí jemné vrásky a v očích se zrcadlí zkušenost. Kdyby jí ještě stálo za to žít, kdyby nevyprahla na troud, určitě by doufala v životadárnost Mariiných slov. Teď však na její odpověď nečeká — ostatně ví, jak by zněla. O hojivé síle času už slyšela tisíckrát.

Marie si ji ale chvíli zkoumavě prohlíží a pak, jako by to už měla dávno promyšlené, s klidnou jistotou odpoví: „Bílá Voda.“

TEMNÁ NOC LENY LAGNEROVÉ

květen 2007

Do toho místa vede jediná cesta. Plazí se přímo na sever, pod příkrými svahy pohraničních hor, mezi strmými vyklestěnými pasekami a zvlněnými poli, aby za posledním hřebenem masivu, jen pár metrů od česko-polské hranice, skončila smyčkou, na níž se točí autobus. Poslední půlhodinu v něm jela sama.

„Do kláštera, nebo do blázince?“ pokusil se s ní žertovat obtloustlý řidič, pomrkávající na ni do zpětného zrcátka. Přes velké sluneční brýle ho pozorovala mlčky, bez jediného hnutí brvy tak dlouho, až úsměv z jeho tváře zmizel. Po zbytek cesty ji pak už jen kontroloval krátkými nervózními pohledy.

„Tady je klášter. Do léčebny musíte tamtudy, kolem hřbitova, pořád dál až k lesu,“ řekl odměřeně, když vystupovala.

Sotva se pak podrážky jejích tenisek dotkly bělovodské půdy, dveře se za ní se syčením zavřely, řidič spěšně zařadil a autobus odjel. Lena se ocitla na konci cesty, a jako by ta smyčka byla oprátkou, zůstala na ní viset, sama na konci světa, kam příští autobus zajede až nazítří.

Na sklonku květnového odpoledne byla náves liduprázdná. V půli ji protínal potok osázený alejí rozložitých lip a jejich šumění jen umocňovalo nezvyklé ticho. Jediné známky života tu jevil párek štěbetajících jiřiček, které se jí hnaly vstříc od polských lánů. Přeletěly jí nad hlavou a ve svém rozpustilém duetu se málem rozbily o průčelí kostela. Teprve na poslední chvíli provedly úhybný manévr, stočily svůj let vzhůru a zmizely za hranou kostelní věže.

Ta stavba nebyla žádný skromný kostelík, jaký by člověk v zapadlé horské vsi čekal. Byl to monumentální barokní chrám se zvlněnou čelní fasádou, členěnou pilíři a volutami, z jejichž středu vybíhala věž, korunovaná namísto boubelatou barokní bání na první pohled nepatřičným, nízce přikrčeným oplechovaným jehlanem. Omšelou žlutou omítku brázdilo několik pásů obnaženého zdiva, připomínajících nezhojené, otevřené šrámy, a zabedněná okna zas prázdné oční jamky, jimiž kostel slepě shlížel na náves. Podobně na tom byl i masivní blok kláštera, který k němu těsně přiléhal. Obě budovy se o sebe opíraly jako dva nevidomí, jimž se poštěstilo přežít jakousi katastrofu, která toto místo v minulosti zjevně postihla. Bílá Voda vítala Lenu obrazem rozkladu a zmaru.

Tupá bolest v zádech Leně připomněla tíhu objemného, špatně sbaleného batohu. Se syknutím si ho nadhodila výš nad bedra a pak se podle instrukcí vydala napříč vesnicí, po silničce vedoucí mezi řídce roztroušenými domky.

Za prvním ohybem cesty zahlédla vysokou zeď. Mezerami mezi vzrostlými tújemi probleskoval pravidelný rastr poctivě navršených a zapravených kamenů, přerušený jen brankou s hustě tepaným ornamentem. Nízce střižený trávník, upravený tvar tújí, novým nátěrem se lesknoucí brána, to všechno se viditelně vymykalo zpustlému vzhledu zbytku vesnice.

Váhala jen chvilku. Pak sáhla po klice a branka se s tichým vrznutím otevřela.

Jsou hřbitovy a hřbitovy.

Většina z těch, které kdy Lena navštívila, jí splynula v univerzální vzpomínku na řady šedivých náhrobků osázených nějakými nezdolnými keříkovými rostlinami, mezi nimiž se stále častěji objevovaly zářivě barevné plastové květiny ze stánků vietnamských trhovců. Tu a tam pod krytkou plápolala svíčka.

Tento hřbitov byl ale jiný. Vypadal jako fantastická zahrada, v níž se z různě osázených záhonů tyčily náhrobní kameny nebo kříže, jejichž vzájemnost dokládala jednota vybraných květin. Nízké bílé náhrobky se krčily za rozložitými trsy levandulí, skromné dřevěné křížky byly obklopeny žlutými hlavičkami třapatek, zdobné tabulky na vysokých železných nožkách vykukovaly mezi klátícími se stonky zahradních kopretin. A pak ty krásně kované kříže s poctivě vyvedeným Kristem, k jehož nohám se pnuly růže — kardinálky, lambertky, serafinky, bílé, růžové, rudé.

Takhle nějak musela vypadat rajská zahrada, pomyslela si Lena, zaskočená omamnou vůní květin, bzučením včel a zpěvem ptáků, ozývajících se z korun lip na protější straně hřbitova. V té neutěšené pustině nebylo nikde víc života než tady.

A pak se zprostředka té krásy náhle někdo vztyčil. Nepříliš vysoká, štíhlá postava tam naráz stála jako vykřičník na konci věty, jehož naléhavost podtrhovaly paprsky slunce, které jí zapadalo přímo za hlavou — v tu chvíli to vypadalo, jako by měla svatozář. Při pohledu na ten zvláštní výjev Lena nejistě přešlápla. Pak si ale na ramenou opět nadhodila batoh, a protože stejně neměla co ztratit, vykročila té postavě po pískem sypané cestičce vstříc.

„Tak jsi přece přijela,“ přivítala ji s úsměvem žena, když dorazila až k ní. V protikladu ke křehkému tělu poznamenanému věkem byl její hlas hluboký a hrubý a chřestil jí v hrdle témbrem tak nezvyklým, že by jí ho mohla závidět kdejaká barová zpěvačka.

Možná za to mohlo napětí, které Lenu provázelo cestou sem, únava a hlad, možná kytice rudých kardinálek, spočívajících stařeně na předloktí, stejných, jaké Lena nedávno rozmetala po nemocniční podlaze, že se jí náhle prudce sevřelo srdce a v hrdle zadrhl dech. Skrytá za bezpečným štítem slunečních brýlí tak s vypětím sil jen kývla. Pokud se jí ta žena bude chtít na něco vyptávat, bude to marné — Lena nebyla schopná slova.

„Hádám, že jsi unavená,“ řekla však pouze stařena, a aniž čekala na její odpověď, shýbla se k zemi, sebrala zahradnické nůžky, kolík a lopatku, vložila je i s kyticí růží do košíku a rukojeť pak podala Leně: „Tak vezmi tohle a pojď. Všechno už je připraveno.“

Nato se sklonila pro konev a opřená o motyku jako o poutnickou hůl jí pokynula k hřbitovní brance. „Ostatně sestry už si taky zaslouží rest, ono snad slavné vzkříšení do zítřka počká.“

Teprve v té chvíli si Lena uvědomila, co jí připadalo tak podivné, co těch pár posledních minut tlouklo na bránu jejího vědomí, co však teprve nyní vpustila dovnitř. Totiž že ta zvláštní jména na náhrobcích kolem ní byla bez výjimky ženská.

Květnový podvečer venku ještě sálal horkem, uvnitř však bylo chladno. Tlusté zdi ani jediné úzké okno do klášterní cely teplo nevpustily.

Lena seděla na posteli, rukávy roláku, ve kterém přijela, měla stažené hluboko přes dlaně, jimiž si objímala ramena a rozhlížela se. Místnost byla malá, napočítala pět krát sedm kroků. U jedné stěny stála postel s nočním stolkem, u protější nízká skříň. Nad ní visel velký dřevěný kříž.

Nikdy předtím v cele nebyla. A najednou ji měla pouze pro sebe, stejně jako téměř celé patro kláštera. Než ji sem Evarista přivedla, pokynula jen k jedněm ze zavřených dveří: „Tady bydlí Agnieszka, aspoň už tu nahoře nebude sama.“

Leně přišlo vhod, že kolem Agnieszčiných dveří prošly bez zastavení a že tak mohla do své cely vklouznout bez povinné zdvořilostní konverzace. Toužila se skrýt v tichu a samotě, zavrtat se do miniaturního prostoru, který jí byl přidělen, jako do ulity a utěsnit za sebou otvor. Zabarikádovat se. Zazdít.

Mrzutě sebou trhla, když se o chvíli později ozvalo zaklepání.

„Nesu ti večeři,“ řekla Evarista s pohledem upřeným na tác s kouřící konvičkou čaje, vedle níž nebezpečně poskakoval šálek. Na talíři ležely dva krajíce chleba, máslo, kousek sýra a nůž, v podpaží Evarista svírala stolní lampu a z kapsy jí trčela stará baterka. Než se Lena stačila pohnout, aby jí pomohla, položila tác i lampu na komodu.

„Občas tu vypadne proud. Pro jistotu měj po ruce tohle,“ podávala jí baterku, zatímco se zástrčkou v ruce hledala zásuvku, aby do ní zapojila lampu. Chvíli trvalo, než ji — prastarou, kulatou, jaké se už dávno nevyráběly — našla. Pozvolna se temnící místnost prozářil kužel ostrého světla.

V cele ani nebylo, kam by si Evarista sedla. S rukama v kapsách pracovních kalhot se proto opřela o stěnu a pozorovala, jak si Lena nalévá čaj a neobratně maže chleba máslem. Ani dlouhé rukávy neskryly její gázou převázané rány. Lena cítila, jak na nich na chvíli ulpěl Evaristin pohled. S krajícem v jedné ruce a s hrnkem kouřícího čaje ve druhé se k ní proto radši otočila zády, a jako by si chtěla prohlédnout zahradu, přistoupila k oknu.

„Jeden by nevěřil, že se nás sem kdysi vešlo deset,“ ozvalo se vzápětí za ní. „Když nás sem v padesátém roce nastěhovali, přespávaly na jedné takové posteli tři nejstarší sestry. A my ostatní na zemi — jedna vedle druhé. Když se některá chtěla otočit, musely jsme chtě nechtě všechny.“

Lena na to neřekla nic, s pohledem upřeným ven jen beze slova žvýkala.

„Dnes je to naopak. Na jednu řeholnici je tu hned deset cel, takový tu máme luxus,“ nenechala se však její netečností odradit Evarista. „Kdyby se ti nelíbilo v téhle, můžeš se klidně přestěhovat jinam.“

Nejspíš na to měla něco říct, na něco se zeptat. Ze slušnosti. To by ale znamenalo prodlužovat rozhovor, o který Lena ani trochu nestála. Přála si jediné — být konečně sama. A tak se celou rozhostilo nezdvořilé ticho, do něhož se ozývalo jen měkké šustění látky. Evarista se zřejmě snažila vyprostit cosi dalšího z kapsy.

„Vezmi si tohle,“ řekla pak, a když se Lena ohlédla, uviděla, jak na okraj skříňky pokládá útlou brožuru. „Kdybys měla dlouhou chvíli.“

Na zažloutlé obálce s černobílou fotografií kláštera z dob, než se do něj zahryzl zub času, stál nápis Bílá Voda — zázračný kout zlatých hor. Tentokrát Lena alespoň zamumlala poděkování.

„Dobrá, nechám tě,“ kývla nakonec Evarista, když bylo jasné, že víc z Leny nevypadne, a odlepila se ode zdi. S rukou na klice se k ní však ještě otočila: „K ranním chválám se dole v kapli scházíme o půl sedmé, pak je snídaně v refektáři, obědváme přesně ve dvanáct. V šest bývá večeře a v devět společný kompletář. Ale jestli ti zítra bude příjemnější celý den prospat, klidně spi. Přijď, až budeš připravená.“

Po těch slovech odešla, v cele po ní zbyla jen těžká, tabákem prosycená vůně.

Se zbytkem chleba v ruce se Lena opět otočila k oknu, za nímž se už smrákalo. Pod korunami stromů v klášterní zahradě se rozvrzali cvrčci, někde poblíž se ozvalo zavytí psa. Jeho naléhavý hlas ji bodl u srdce stejně jako přítomnost těch růží v nemocnici. Lena se otřásla. Co při setkání s Evaristou na hřbitově jen stěží potlačila, to ji teď přepadlo s novou silou — hrdlo se jí prudce stáhlo, ostrá bolest skřípla spánky, končetiny rozechvěl třas. Pustila nakousnutý krajíc, opřela se o rám okna a ze všech sil se snažila odrazit, co mělo přijít. Útok té zatracené bestie, která už od rána nedočkavě přešlapovala v temnotách její mysli, cukala se na řetězu její slabé vůle, vzpínala se, vyla a chroptěla, nedočkavá vrhnout se na ni a rdousit ji, dokud nevypustí duši. Marně. Nakonec se přece jen utrhla, několika skoky přiřítila k ní a skočila. Ve chvíli, kdy se Lena svezla na všechny čtyři, aby ze sebe s kusy nestráveného chleba vyzvrátila i dlouhý prázdný vzlyk, se pustou horskou vsí rozdunělo klekání.

TEMNÁ NOC LENY LAGNEROVÉ

červen 2007

Z oken klášterní pracovny je vidět na prostranství před kostelem, na řadu lip kolem potoka i na smyčku, na níž se dvakrát denně točí autobus. Má odtud přehled o všech, kteří do Bílé Vody přijíždějí — o několika přespolních ošetřovatelkách, které každé ráno míří spěšným krokem k léčebně, i o pacientech, kteří obvykle dorazí odpoledním spojem a ještě dlouho po jeho odjezdu se podmračeně rozhlížejí po zpustlé návsi. Čas od času sem z české strany přijede sanitka nebo osobní vůz. Auto s polskou poznávací značkou sem ale z úzké hraniční silnice odbočilo poprvé.

Usazená s rozečteným hlášením církevního tajemníka Maličkého v otevřeném okně pracovny Lena sledovala, jak pomalu najíždí na cestu ke klášteru, parkuje před fortnou, jak z něj vystupují dva venkovsky odění muži, jak si stíní oči, aby si v paprscích pozdně odpoledního slunce prohlédli mohutnou věž kostela. Jejich úžas i váhavé pohyby prozrazovaly, že jsou tu poprvé.

„Niech będzie pochwalony Jezus Chrystus!“ dolehl k ní pak hlas staršího muže, který ji spatřil jako první. „Agnieszka, czy jest tu?“

Lena si je okamžik mrzutě prohlížela. Na těch mužích se jí něco nelíbilo — snad to bylo cosi ve způsobu, jakým cvrnkli na pozdrav do klobouků, snad v jejich trochu křečovitých pohybech, možná to však byla jen její nechuť pouštět se s kýmkoliv do řeči. Přesto neochotně kývla: „Počkejte chvíli, já vám ji zavolám.“

V tu dobu bývala mladá Polka obvykle v zahradě, i tentokrát se tam s malou příruční motykou plahočila mezi záhony a plela. Lena zůstala stát u dřevěného plotu oddělujícího dvůr od zahrady, přiložila dlaně k ústům a zavolala: „Agnieszko, máš návštěvu!“ Ani z té dálky nešlo přehlédnout, že ji tím nijak nepotěšila.

„A kto jest tu?“ zeptala se zaraženě dívka, když se klikatou cestičkou propletla až k ní.

Lena však jen pokrčila rameny: „Nevím, nějací dva muži.“

„Tak?“ hlesla Agnieszka, zatímco si shrnovala rukávy pracovní košile, a poté co si roztřesenými prsty zapnula knoflíky u zápěstí, objala si rukama paže, jako by ji záblo. „A jak one wygladają?“

„Jak, jak,“ opáčila Lena. „Jeden je mladý a druhý starší. Ty je nechceš vidět?“

Dívka nejistě přešlápla, pak se ale zhluboka nadechla a stínem klášterní budovy se beze slova vydala k bráně. Než se jí však prosmýkla na náves, zarazila se, ohlédla po Leně, která se chystala vklouznout zpátky do kláštera, a sotva slyšitelně zaprosila: „A nešla bys se mnou?“

Muži stáli opření o vůz a tiše si povídali — starší s rukama odhodlaně založenýma na hrudi přitakával mladšímu, jehož vzrušený hlas ale ztichl, sotva se objevily na dohled.

„Dzień dobry, tatínku,“ pozdravila pak k Leninu údivu Agnieszka staršího muže, když se zastavila pár kroků před ním, a po krátkém zaváhání se otočila i k mladíkovi: „Cześć, Maćku!“

Odpovědi se však nedočkala — otec si ji prohlížel očima přimhouřenýma do temných škvír, od kterých se rozbíhaly hluboké vrásky, zatímco Maciek se namísto pozdravu rovnou sklonil do nitra vozu a začal se přehrabovat v jakési bedně položené na zadním sedadle.

S rukama vraženýma v kapsách stála Lena vedle Agnieszky a v narůstajícím tichu si vyčítala, že se před chvílí na něco nevymluvila a nezmizela zpět ke své práci. Rodinná setkání nesnášela a tohle vypadalo obzvlášť podivně — tihle tři by si určitě vystačili i bez ní. To už se však ozval dívčin otec: „Więc jak się masz, Agnieszka? Dobrze?“

Drsný, zvláštně kousavý tón jeho hlasu ovšem napětí nijak neuvolnil. Naopak. Agnieszka, která vedle Leny nejistě přešlapovala, ztuhla, jako by k ní promluvil hypnotizér. Teď už se nedalo ani při nejlepší vůli čekat, že se na ni otec usměje, složí jí k nohám bednu, ve které se v otevřeném voze hrabal Maciek, a podaruje ji výslužkou z rodinného statku, nějakým tím naloženým zelím, mrkví a petrželí, taky ranými bramborami, holce na přilepšenou. Nic takového se skutečně nestalo. Když se mladík konečně vynořil z vozu, když bedna ze zadního sedadla dopadla ke špičkám jeho hlínou umazaných bot, svíral v rukou cosi, co se na první pohled nedalo identifikovat, dokud nepřiskočil a nepověsil to Agnieszce na krk, zatímco se burácivě rozhřímal: „Za to, jak jsi naložila s mým synem, smaž se v pekle!“

Lena leknutím zalapala po dechu. Stála tam neschopná pohybu, němě zírající na obnažené maso na Agnieszčině hrudi, vyceněné ostré zuby a slepě vypoulené oči, na zpřelámané králičí hnáty visící z otvorů dětské košilky, jíž prosakovaly krvavé skvrny.

„Nevinně prolitá krev volá k Bohu o pomstu a ta přijde! Za to, žes mu nechala rozdrtit hlavu, rozmačkat tělo, urvat ruce a nohy, za to budeš pykat před Božím soudem! Bůh je spravedlivý a nenechá vraždu bez trestu. Lituj svých hříchů, dokud můžeš!“

Králík, dítě, obnažené maso, oko vyhřezlé z důlku, krev pomalu kapající na Agnieszčiny boty, Maćkova k nebi vztyčená paže, nehybná tvář dívčina otce a křik pronikající do morku kostí, křik, který se vydral z Agnieszčina hrdla, zoufalý, ohlušující křik, který se odrazil od klášterní zdi a v ozvěně je zavalil jako neviditelná lavina. Smetená silou toho křiku, uvězněná tou příšernou podívanou, tam Lena stála jako solný sloup, dokud se zpoza jejich zad sípavě neozvalo: „Vypadněte! Povídám — vypadněte, ať už vás tu nevidím!“

Od hřbitova se k nim blížila Evarista, zadýchaná spěchem, ale s hlavou výhrůžně vytrčenou vpřed a s motykou, kterou ani nestihla odložit, v ruce. Muži pohroužení ve svaté rozhořčení k ní jen pomalu, neochotně stočili pozornost.

„Nerozuměli jste?“ zopakovala Evarista, když konečně doběhla až k nim — nahrbená, jako by se chystala ke skoku, vypadala snad ještě drobnější, než ve skutečnosti byla. „Mám vám s tím snad pomoct?“

Bylo to absurdní. Každý z těch dvou mužů ji nejméně o hlavu převyšoval, pod lehkými letními košilemi se jim rýsovala široká sedlácká ramena a paže, které by si s ní poradily jediným chmatem. Evarista jako by to však nevnímala. Stála naproti nim a neustoupila ani o krok. První se po ní natáhl Maciek. Dřív než se mu ji však podařilo zachytit, rozmáchla se Evarista a vší silou zasadila tupou stranou motyky ránu do kapoty auta — křách! Vzápětí se na hladkém, nedotčeném povrchu karoserie objevil kráter vrásnící se v drobných vlnkách do širokého kruhu.

„Zbláznila ses, bábo?“ vyjekl Maciek, zděšeně uskočil a vrazil do Agnieszčina otce. Otevřené dveře vozu, které zachytily váhu obou těl, hlasitě zaskřípaly.

„Ať už jste odtud pryč!“ křikla Evarista, znovu se rozpřáhla a sekla motykou — tentokrát do zadního okna. Po skle se rozběhla hustě tkaná pavučina praskliny.

Bylo vidět, jak se Maćkovi honí hlavou, že by po ní přece jen skočil, že by ji povalil, sevřel ji pod krkem a udusil v ní ten sprostý hlas, který je vykazoval a tupil, ale motyka pevně spočívala v Evaristiných rukou, svírala ji jako smrtka nabroušenou kosu, a když se stále k ničemu neměli, máchla s ní potřetí. Zadní reflektor vozu se rozletěl do všech stran, na štěrku pod jejich nohama vypadaly kousky skla jako slzy.

Pak už ani jeden z nich na nic nečekal. Maciek sedl za volant, Agnieszčin otec vedle něj, a dřív než za sebou stačil prásknout dveřmi, auto se skřípěním kol poskočilo a plnou rychlostí vystřelilo k polské cestě.

„Sundej jí to přece!“ houkla pak Evarista na Lenu, která vedle třesoucí se Agnieszky stála pořád jako zkamenělá. Než se však stihla vzpamatovat, ležel už z kůže stažený králík v dětské košilce u jejich nohou a Agnieszka mizela ve fortně, v bezpečí kamenných zdí kláštera.

„Měla bys jít za ní,“ pokynula pak Evarista Leně a sama se s rukou v kříži zapřela o motyku. „Bude tě potřebovat!“

Lena bez jediného slova protestu poslušně couvla. Než se však fortnou prosmýkla i ona, stačila se ještě krátce ohlédnout.

„Takové škody!“ zaslechla chrčivý hlas, načež si Evarista motykou nadhodila, co zůstalo ležet před ní, a zamířila k oknu klášterní kuchyně. Králík houpající se na oprátce, kterého pak podala Paulitě, opravdu vypadal jako mrtvé, v rubáši zabalené děcko.

AGNIESZČIN PLÁČ

„Nenávidím samu sebe, nenávidím, co jsem udělala, nenávidím Maćka za to, co mi způsobil, nesnáším je všechny, otce, matku, bratry, kteří se na mě dívali, jako bych byla kráva, co ji z pastvy přihnali nakrytou, nenávidím vzpomínku na jejich oči, když si spočítali, jaký přinesu užitek, když se otelím, děsí mě jen pouhé pomyšlení na ten okamžik, když pochopili, že to takhle nechci, když se kolem mě postavili, zezadu i ze stran, dokonce i matka se sestrou, všichni kolem mě, kolem hloupé, nevděčné dcery, které je potřeba vysvětlit, jak to v životě chodí, prý po dobrém, ale v očích měli tmu, až se mi z ní zamotala hlava, a naráz bylo jasné, že dobro je jenom jedno, jenom to jejich, dobro slušných a spořádaných lidí, kteří však dobře ví, jak na Golgotě vztyčit kříž. Uvidíš, co se ti stane, když nebudeš chtít naše dobro, to abys byla radši mrtvá, než rodině dělala ostudu, co by si o nás ostatní pomysleli, ostatní dobří katolíci, kteří by pak naše jméno vláčeli bahnem, ale to my nedopustíme, však stačí málo, stačí jen, abys poslechla, však on už ti to farář vysvětlí, on ti rozmotá, co máš v té své hloupé palici pomotané, a tak mě dostrkali ke knězi, mluvil o stvoření, o muži, o ženě, o jejich spojení, o rodině, mluvil o hanbě a o tíze svědomí, které mě sežere zaživa, a pak o právu na důstojný život, o malých nožičkách, ručičkách, o kráse mateřství, o hlasu děcka, o slzách v očích, když poprvé řekne mámo, na nic se mě neptal, a když ptal, tak si odpověděl sám, nikdo nečekal, že bych cokoliv řekla, protože jakou váhu mělo moje slovo? Žádnou, jsem přece Agnieszka, tělo na práci, proto mě vychovali, proto mě živili, šatili, proto mě nedali studovat, protože na co by mi to bylo, a teď, když mohla být Agnieszka konečně k užitku, se jim takhle zblázní, moje chyba, moje chyba, ale nikdo se neobtěžoval ptát se proč, vždyť Maciek tu byl, Maciek se ke mně znal, Maciek mě měl přece rád, otec ho schvaloval, matce se líbil, nikdo se ale neptal, jak je to s Maćkem a se mnou, jak to bylo tu noc po dožínkách, kdy mě doprovázel, jak se ani on neptal, co bych chtěla, jak si vzal, co mu přece už stejně patřilo, přehnutá o zábradlí, se sukní přes hlavu, chycená v kleštích jeho paží, třeštila jsem oči na hladinu rybníka, na které se odrážel měsíc, a nevěřila, že ten zvuk pleskajícího masa, to chroptění, ta špinavá škvára hrnoucí se mu z úst, já ti tu tvou kundu vybílím, že tohle jsme my, Maciek a já, ale co já? Kdo se ptal co já? Jakou váhu mělo moje ne? Žádnou, protože jsem to byla já, Agnieszka, o které přece vždycky rozhodovali jiní, otec, bratři a teď i Maciek, takže tomu rozumíte? ptal se kněz, rozumím, kývala jsem, víc mi z pusy nevyšlo, požehnání jsem ale stejně nedostala, kněz se dál mračil, i když mu otec opodál něco naléhavě šeptal, mačkal přitom klobouk v mozolnatých dlaních, co to umějí líp se zvířaty než s lidmi, a všichni ostatní stáli jak drábové kolem mě, dělali, že neposlouchají, ale stejně napínali uši, jen já ne, já jsem poslouchala zvuk pleskajícího masa, co mi zněl v hlavě, a věděla jsem, jaká hrůza mě čeká, Maciek, jeho dítě, pak další jeho děti, které mnou budou prolézat jak potrubím, protože na začátku je jeho sémě a na konci jeho syn, co se ve mně jen na chvíli zdrží, aby uzrál, nakynul a pak vyšel na svět k radosti Maćka, otce, kněze… Co se ti na tom nelíbí? syčela matka, sestra si klepala na čelo, jsi blbá, jsi tak neuvěřitelně blbá, všechno jenom komplikuješ, táta se za tebe stydí, máma kvůli tobě pláče, ale nakonec tam stáli, spokojení, že mi kněz domluvil, že mě přesvědčil, že mi vysvětlil, co je v životě nejdůležitější, teď už zbývají jen formality, řekl, když se vrátil s diářem, ohlášky za dva týdny, stvrdil slavnostně, svatba posledního října, ve středu přijďte oba s Maćkem, asi tak v pět, všechno bude v pořádku, děvče, běž už. A tak jsem šla, už v noci, s jedním kufrem a s hrstkou našetřených peněz, vlak do Varšavy jel tři hodiny a nikdo mě tam nečekal, stejně jsem ale zazvonila na Annu, její adresu jsem měla vpálenou do paměti, kdysi jsem ji na dopisní obálku napsala nejmíň stokrát, Praska ulica 17, na zvonku pořád stálo její příjmení, i když se už za poslední roky, kdy jsme si nenapsaly ani řádku, dvě holky z jednoho táborového stanu, mohla klidně odstěhovat, ale byla tam, najednou stála mezi dveřmi, s vlasy na jedné straně vyholenými, na druhé jí splývaly pod bradu, byl to teda hodně zvláštní účes, v ruce držela cigaretu a nemohla věřit svým očím, ale smála se, pojď dál, říkala, ty máš teda ránu, v těchhle hadrech chodíš normálně? Dáš si kafe? Co tady prosím tě děláš? A tak jsem jí to všechno vyklopila, div jsem se u toho neudusila vzlyky, nemohla mě uklidnit, kafe nikdo nezalil, cigareta zůstala v popelníku, zbyl z ní jen dlouhý smotek popela, který se rozpadl, když nechtěně drcla do stolu, byla vážně vyděšená, vždyť je ti teprve osmnáct, co budeme dělat, opakovala pořád dokola a pak otevřela počítač a něco vyhledávala, četla, telefonovala a já vedle ní jen seděla, druhý den zase, ten týden myslím vůbec nešla do školy, studovala na univerzitě, takže to nevadí, říkala, ale pak jsme to měly, dívala se na mě, jak se rozhodnu, a já kývla, i když jsem si vůbec nebyla jistá, jestli je tohle lepší než ta hrůza, před kterou jsem utekla, bylo to, jako kdyby za mnou byla skála a přede mnou propast, tak kterou z těch cest jsem si měla vybrat? Ale kývla jsem a jely jsme za nějakou doktorkou do Čech, bylo to v noci, kdy je prý na klinice menší provoz, brečela jsem předtím, když jsem se svlíkala, i pak, když už bylo po všem, a než jsem odešla, řekla ještě, já vím, kde se o vás na čas postarají, jestli chcete, kde se můžete na chvíli schovat a rozmyslet si co dál, je to v horách na hranicích s Polskem, ale zato je tam klid, chcete tam? A já jsem zase kývala, bylo mi to jedno, všechno mi bylo jedno, protože v té chvíli byla důležitá jen jedna věc, a to bylo to děcko, rozcupovaný chumel slizu a krve na dně kbelíku, a pak už nic, jako by svět ztratil tvary, barvy, jako by zmizely zvuky a vůně, všechno pohltila nicota, kterou jen občas probleskne špína a nenávist, stále stejně palčivá, štiplavá, bodavá, nikdy nezmizí, stejně jako už nikdy nevrátím, co jsem udělala, rozumíš, rozumíš?“

Ale Lena nerozuměla. Seděla vedle Agnieszky, která si objímala kolena a kývala se zepředu dozadu jako polámaná panenka, a v uších jí hučelo, možná proto, aby jí nemusela naslouchat. Dávno už z jejích zad stáhla svou ruku, seděla vedle ní strnule, jako by z ní Agnieszčino překotné, zajíkavé přiznání vysálo veškerý život. Ne, nerozuměla. Nedokázala pochopit, jak by vůbec někdo mohl zadusit rodící se život, jak by vůbec někdo mohl žít dál s vědomím, že zabil své dítě, krev své krve, tělo svého těla.

Opravdu? blesklo jí ale vzápětí hlavou. A proč tedy ona zůstala na světě sama?

TOBIIN DENÍK

1950

sobota 2. října, památka sv. andělů strážných

Matka Benigna tvrdí, že bychom se neměly nechat rozptylovat světskými malichernostmi, že bychom měly rozlišovat mezi tím, co je pomíjivé a zbytečně nás odvádí od Boha, a tím, co si skutečně zasluhuje naši pozornost. Ovšemže má pravdu — samozřejmě. Ale za těchto okolností si od světa prostě nelze zachovat odstup — nedovedou to sestry s vírou i vůlí léty zocelenou, natož já, která jsem teprv před šesti týdny zaklepala na fortnu kláštera tichnovských panen Anežčiných, odhodlaná odříci se všeho, co jsem dosud znala, v naději, že na příští svátky Vzkříšení budu hotova stát se jednou z nich. Jenže — člověk míní a Bůh mění. A tak se moje přání splnilo nečekaně brzy a k tomu nikoli na popud mých nových sester, nýbrž na popud mocných nepřátel, kteří rozvrátili všechno, co naše předchůdkyně po tolik generací budovaly. Nechali přitom po sobě stěží uvěřitelnou spoušť a kromě ní snad ještě nezodpovězenou otázku po příčině jejich nepochopitelného konání, které tak nečekaně změnilo životy nás všech… A protože mě všechny ty překotné události posledních dní — světské, avšak nikoliv malicherné — neúnosně tísní a tlačí, rozhodla jsem se sáhnout po peru, a jak jsem byla navyklá dřív, svěřit mlčenlivým stránkám, s čím si nevím rady. Proto tento zápisník.

Takže — odkud bych nejlépe začala? Od toho rána, co jsem se loučila s matkou a sourozenci a kolem rybníku na pomezí revíru, kde nebožtík otec dělával polesného, mířila na vlak? Anebo od toho léta, co za hřbitovní zeď ukládali sousedovic Marinu, kterou přivedl do neštěstí? Nejspíš už tehdy ve mně klíčilo přání napravit tu hrůzu — našli ji vznášet se na hladině nadmutým lůnem dolů, jako by ji ke dnu stáhl ten nebohý bastard — a vlastními silami odčinit ten hřích, co na nás ulpěl jako prokletí.

— Stačilo, kdyby přešla humna, sestry by jí už pomohly, zaslechla jsem po skromném pohřbu prohodit nějakou ženu — místní určitě nebyla —, než s hrstí hlíny hodila do neoznačeného hrobu i kytici rudých růží — a od té chvíle jsem tu myšlenku nepustila z hlavy. Pevně usazená v ní čekala, až si z města přivezu maturitní vysvědčení, sbalím pár nezbytností a pak konečně — věnuji všechno, tedy sebe samu, výměnou za pokoj a klid. Šest týdnů. Milník mezi kdysi a napříště. A pak se obraz vytoužené budoucnosti tak náhle a nepochopitelně zbortil…

Tak. Odtud začnu. Od toho dne — od svátku sv. Václava, patrona české země —, kdy nás matka Benigna po odpolední noně nepropustila jako obvykle k rozdělané práci a namísto toho zadržela v kapli. Možná že některé z nás v té chvíli už něco tušily, ovšem — mně nebylo podezřelé nic. Zvláštní rozpoložení, v němž jsem se od svého příchodu do kláštera nacházela, mi — řekněme — zastřelo smysly, takže teprve ve chvíli, kdy se kaplí roznesl matčin bezbarvý hlas a v dlaních rozechvělo úřední lejstro, mi došlo, že se děje něco skutečně zlého.

— Do dnešní půlnoci, oznámila nám, sedícím napjatě v lavicích — si máme sbalit své osobní věci a odevzdat klášter i s veškerým vybavením pověřenému správci. Všechno potřebné nám bude přiděleno v místě příštího pobytu, kam nás ještě dnes přepraví.

Kdyby se kaplí prohnal kulový blesk, nezpůsobil by zřejmě takové pozdvižení jako ta nečekaná zpráva. Ze všech koutů se ozvalo nesouhlasné reptání nebo lamentování nejstarších sester a z mnohohlasí té bědné kakofonie stoupaly první otázky. Proč bychom měly opustit náš klášter? Co bude s útulnou? A kdo se postará o děcka, když budou ženské v práci? Matka představená však jen krčila rameny: — Víc vám k tomu nemám co říct.

A tak nastal shon a ruch, jak se sestry o překot rozcházely ke svým povinnostem a přitom si spěšně rozdělovaly nespočet úkolů, které bylo třeba vykonat, než tichnovský klášter, v němž působily více než sto let, tak naráz opustí. Jen já jsem nikam nešla. Seděla jsem v lavici ztuhlá jako špalek a hlavou mi vířily temné myšlenky. Co se mnou teď bude? S postulantkou, jejíž krátké soužití s řeholní rodinou nemělo zatím žádnou váhu ani budoucnost — budu muset pryč? A — kam? Namísto mě však napjaté ticho prořízl hlas kohosi jiného: — A co my, co bude s námi?

V obavách o vlastní osud jsem úplně zapomněla na to děvče, co se tu objevilo teprve předchozího dne, hubenou, sotva zletilou dívku, která teď stála před matkou představenou a rozhodně nevypadala, že by se nechala odbýt. Při pohledu na ni — stáhl se mi žaludek. Ta si tedy troufá — takhle opovážlivě houkat do skal, aniž by tušila, co se z nich ozve! Co když nás teď matka Benigna pošle rovnou balit? Ale ona — jako by si neomalenosti té holky ani nevšimla, místo toho sáhla po našich dlaních: — Budoucnost, kterou vám nyní nabízí náš řád, bude nejistá a těžká, řekla a bylo znát, že jí při tom není lehko. — Dozajista nebude taková, kvůli jaké jste mezi nás přišly. Nikdo vám proto nebude zazlívat, když nás nyní opustíte. Upřímně, myslím si, že za těchto okolností by pro vás byl civil lepší volbou než soužití s námi. Mohu vám tedy pouze doporučit, abyste se obrátily do svého nitra a naslouchaly. Za hodinu se vás přijdu zeptat na vaše rozhodnutí. Zvolíte-li si zůstat, přijmeme vás večer mezi sebe. Zvolíte-li si odejít, s pochopením se s vámi rozloučíme.

Taková úleva! zajásala jsem v duchu. Možnost volby? Ne — nebylo třeba, já si neměla co rozmýšlet. Pochyby mě nepřepadly ani na moment, stejně jako to děvče, které hned, jakmile matka představená skončila, bez váhání vyhrklo, že nemá co zvažovat. A tak se o chvíli později některá ze sester vypravila na faru, aby o té novině zpravila našeho kněze, a jiné zas na dlouhém stole refektáře rozvinuly dva štočky černého plátna, ze kterého se střihlo na dva hábity tak, že téhož večera — jak matka Benigna slíbila — se mohla při poslední mši svaté konat — obláčka.

Popravdě — podivnější obřad zasvěcení tento klášter určitě ještě nezažil.

Sotva se snesl soumrak, stály jsme v kruhu slavnostně ustrojených sester — samy oblečené v bílých splývavých šatech a s myrtovými věnci na hlavách — a v duchu netrpělivě popoháněly starého faráře, který se při odříkávání svátostných formulí rozčilením zajíkl pokaždé, když k němu zvenčí dolehlo burácení armádních vozů nebo nějaký úsečný rozkaz.

— Četo! V dvojřad! šikovali se před klášterem do špalíru nezvaní svatební družbové. — Zajistit východy! Vpřed! rázovali vstříc našim dveřím, když nás kněz konečně povolal k oltáři, před nímž jsme poklekly, přiložily čelo k chladným dlaždicím, rozepjaly paže a na důkaz plného odevzdání se proměnily v živý kříž.

Vzrušením jsem skoro nedýchala. — Zde jsem, Pane! hřmělo ve mně. — Přijmi mě, svou věrnou služebnici, oddanou dceru Tvé matky Marie a blahoslavené panny Anežky, vstup a vezmi si všechno, co je mé — podle Tvé vůle s tím naložím a nikdy jinak!

A pak — nepopsatelné! — jako by mě někdo vzal do velkých teplých dlaní, jako by mě sebral z podlahy, malou a lehounkou, a vynesl vysoko nad nehnutě ležící tělo — viděla jsem, jak se kolem mě shlukly sestry, jak se skláněly, aby mi pramen po prameni odstřihly volně rozpuštěné kadeře a společně mě tak převedly ze stavu svobody do života v zaslíbení — a teprve když mi na ostříhanou kštici nasadily závoj — pak jsem zas přišla k sobě. V narychlo ušitém řeholním rouchu, v závoji — nikoliv bílém, jaký mívají novicky, ale pro tuto chvíli v černém, aby nás od ostatních sester nikdo nerozeznal — šeptala jsem svůj slib chudoby, čistoty a poslušnosti a hlavou mi dunělo: Dokonáno jest, stala jsem se pravou nevěstou Kristovou!

— Sestro Tobie, oslovila mě pak matka představená poprvé novým řeholním jménem, — ať při tobě stojí ta, k níž v těchto hodinách směřují naše modlitby.

— Sestro Evaristo, oslovila pak i to děvče po mém boku, — i tebe odevzdávám ochraně Panny Marie Pomocné. Nechť nad vámi bdí a ukazuje vám správnou cestu. A nezapomeňte — dnešní pohnuté události vás dvě spojily na celý život, starejte se proto jedna o druhou, jako byste byly v naší rodině sestrami rodnými.

Aleluja! Aleluja! radovala jsem se, protože v okamžiku, kdy ručičky hodin na věži klášterní kaple dospěly k půlnoci, byla moje budoucnost — posvěcena. Když se pak do oken kláštera zabodl ostrý svit reflektorů a dveře se rozduněly pod neurvalými pěstmi, zůstala jsem já i moje nová společnice klidná — z kláštera nás teď mohli vyvést jedině spolu s ostatními. A to se také stalo. Nehledíce na klauzuru, do které nesmí vkročit cizí noha, natož mužská, nehledíce ani na obyčejnou lidskou slušnost, vtrhli k nám o chvíli později vojáci, rozběhli se chodbami a bez ptaní vnikali do cel i sálů, zatímco nějaký ouřada, ohánějící se vládním lejstrem, postupně sčítal veškerý řeholní majetek. V dormitáři novicek zastlaná lůžka, v refektáři stoly a židle, v truhlách ubrusy a cíchy, v sakristii liturgické předměty, přepočítával i naviculy s kadidlem. Vyrovnané v řadě, střežené jako sprosté zlodějky, jsme mu nakonec předkládaly i své narychlo sbalené tašky, aby se ujistil, že si odtud kromě osobních věcí neodneseme ani zlomenou svíčku.

— Všechno je na svém místě, nemáme v úmyslu zatajit vám jediný svícen! nevydržela to nakonec matka Benigna. — Ale kdo se postará o útulnu? Co řeknete našim schovankám a kdo nazítří ohlídá ta nebohá děcka?

Na její otázky se však nikdo odpovědět nenamáhal. Místo toho se po ní na pokyn velitele natáhli dva vojáci, odtrhli ji od nás a za lokty vlekli pryč, kamsi do útrob kláštera — za chvíli k nám už nedolehl ani její slábnoucí hlas. Halasná vlna protestu, která se po tom hrubiánství strhla, nám však nebyla nic platná. Kdosi štěkl další rozkaz, dveře se rozletěly a bez ohledu na staré či nemocné — začali nás neurvale strkat ven. Oslepené světly reflektorů, hnané ostrými příkazy jako ovce na porážku, běžely jsme po pískem sypané pěšině, klopýtaly o cípy hábitů, padaly a zase se zvedaly, ruku v ruce na té cestě hanby až ke schůdkům přistaveného autobusu — všechny, až na jednu.

— Ještě matka představená! zaslechla jsem za svými zády nesmlouvavý hlas. To se ve fortně kláštera vzpříčila Evarista — rukama zapřená o zárubeň dveří se vzpírala dvěma vojákům — tak nepatrná oproti jejich rozložitým postavám, ale neústupná, jako mladá liška, co ji kdysi dohnali otcovi ohaři. I ona měla v očích ten bojovný, vzdorný lesk a dívala se na ně se stejným pohrdáním, ačkoliv stála proti přesile, schopné ji v příští chvíli roztrhat, jak se v případě té mladé lišky také stalo.

Pod schůdky autobusu, kam jsem pomáhala našim staruškám, mě při pohledu na ni sevřel strach — stejný jako tehdy na té mýtině, když jsem s otcem vyrazila na obchůzku revíru. Co to vyvádí? běželo mi hlavou. Copak neslyšela matku Benignu, když říkala: — Nevzpěčovat se? Copak nevidí, že ti muži mají v rukou nejen jakési své právo, ale především — zbraně? Co když jí něco udělají, co když ji zadrží, odvezou, zavřou — právě ji, která ve zvláštní kapse narychlo spíchnutého hábitu ukrývá schránku se svatými ostatky? Takový nerozum, takový risk! Co kdybychom takto nerozvážně přišly o prach naší zakladatelky?

Jediné štěstí, že se v tu chvíli ve světle reflektorů objevila matka Benigna, vyváděná dvěma vojáky z klášterních vrat, skleslá a s hlavou hluboko svěšenou — ale živá a nezraněná. A ani Evaristě k mé úlevě nikdo neublížil — po cestě ji jeden z těch vojáků popadl a spolu s matkou představenou ji vtlačil na schůdky autobusu, sotva jsem před nimi stačila naskočit dovnitř. S dýchavičným klapnutím se pak za námi spěšně zavřely dveře a vůz se s hrknutím rozjel.

Neprožila jsem pod střechou tichnovského kláštera dlouhou dobu — pouhých pár týdnů. Ovšem — i to stačilo. Když nám mizel ve tmě, když jsme míjely zahradu, v níž se shlukly rozespalé ženy s děcky na rukou, když jsem zahlédla, jak se od vsi v mihotajícím se světle luceren blíží průvod farníků, spěchajících nám v čele se starým, roztřeseným knězem na pomoc — padl na mě nevýslovný smutek. Ani jsem si nevšimla, kdy velebný otec po mši svaté vyklouzl z kaple, aby nám v poslední chvíli sehnal přímluvce — kostelníka, vejminkáře ze statku za potokem a mnohé další, jejichž tváře jsem na tu vzdálenost už nerozpoznala — všechny ty dobré farníky, kteří by nám během toho nepochopitelného puče stejně nebyli nic platní, i kdyby nepřicházeli pozdě. V té chvíli už totiž autobus zahýbal k vinicím a nezvratně nás unášel temnou nocí do neznáma.

Nevím, kolik hodin jsme strávily na cestě — šeptání modliteb mě po nějakém čase ukolébalo k spánku. Jen občas jsem se z něj proloupla a to jsem zahlédla, jak si náš vůz razí cestu neznámou krajinou, daleko od vesnic i měst, jak se kodrcá mezi poli, projíždí lesy, jak se škrábe do strmých kopců a jak se pak zas spouští ostrými zatáčkami horských serpentin. Teprve když vjel na pustou náves a zahnul do vrat rozpadajícího se kláštera, zatřásla mnou Evarista, abych se probrala, neboť jsme se konečně octly v cíli. Pohled na něj byl ovšem žalostný — ještě než se na dvoře usadil zvířený prach, bylo jasné, že bělovodský klášter, který nám měl sloužit za nový domov, nemůže nabídnout nic z toho, co nám bylo slíbeno. Rozlámané a hladové jsme se pomalu trousily před vůz a tváří v tvář té ruině doufaly, že je to nějaký omyl. Ovšem — nebyl. Nepřátelsky se tvářící, vysoká a kostnatá žena, která se k nám spolu s mužem v montérkách a rádiovce od kláštera blížila, nás neváhala v našem tušení obratem utvrdit.

— Čiže tu máte konečnú! prohlásila namísto pozdravu odměřeně referentka Burdová s pohledem upřeným na listinu, kterou jí do rukou vtiskl řidič. — Prinajmenšom tu na zemi. Odtiaľ sa dostanete leda tak na tú vašu večnosť. Ale zato si tu budete môcť praktizovať, čo sa vám zachce, bez toho, aby ste tým podkopávali morálku československého občianstva. Buďte súdruhom vo vláde vďačné, že pre vás našli toto riešenie. Mohli ste dopadnúť oveľa horšie!

Víc jsem nezaslechla. Taktak jsem stihla zachytit sestru Imeldu, která se vedle mě — vetchá jako loňský list — bezhlesně svezla k zemi a marně lapala po dechu. Přitáhla jsem si její hlavu do klína a roztřesenými prsty se jí snažila uvolnit límec — její průsvitná, vráskami zbrázděná tvář se však nezadržitelně barvila nachem, jak se ta nebohá žena dusila.

— Lékaře! vykřikla jsem, vyděšená vlastní bezmocí, ovšem — zbytečně. Na první pohled bylo jasné, že sestra Imelda bude spíš než lékaře potřebovat kněze.

— Kněze tahle farnost nemá, zavrtěl rezolutně hlavou správce kláštera Budil, než se vypravil do své kanceláře přivolat z okresního města lékařskou pomoc. Víc ani říkat nemusel. Z nepřítomnosti obou, totiž lékaře i kněze, nám rázem došlo, jaký osud nás na tomto místě čeká.

Ráda bych matku Benignu poslechla, ráda bych se nenechala rozptylovat událostmi všedních dní a své myšlenky cele obrátila k Bohu. Ale nejde to. Tento svět mě nevydal, tento svět mě drapl za cíp řeholního roucha, na kterém je stále patrné, v jakém chvatu vznikalo, tento svět mi nasadil pouta a od svátku svatého Václava mi nepřestává připomínat, že jsem spolu s ostatními sestrami jeho vězeňkyní. A tak píšu, kdykoliv to jde, protože spolu se slovy, která svěřuji stránkám tohoto zápisníku, odevzdávám i svíravý strach z nejisté budoucnosti a — Bůh mi odpusť! — zášť, kterou pociťuji k neznámým strůjcům tohoto sprostého a nepochopitelného spiknutí a s tím i veškerých našich útrap. Toto je má modlitba. Za nás i za naše nepřátele.

EVANGELIUM PODLE PAULITY

„Když se objektu ponoří hlava do škopku s vodou, když se mu tam chvíli přidrží, zatímco má ruce v klepetech, nevydrží ani pár minut, začne trojčit, že se utopí, a pak je strach o život silnější než všecka předsevzetí, nakonec povolí skoro každá. To se dělá při výslechu, když není čas, když vyšetřující orgán potřebuje, aby objekt prostě rychle kápl božskou. Zato v kriminále, kde má každý času víc, než by chtěl, tam se dá s vodou pracovat různě, jak má orgán zrovna chuť. Když je třeba objekt v mrákotách, protože se to při předvolačce krapet přehnalo, přetáhne se takové osobě košile přes hlavu a pomalu se na ni leje voda z kýblu, to se pak pod orgánem svíjí jak přišlápnutá užovka, zmatená, kde a jak přišla k sobě. Někdo se z toho nemusí vzpamatovat hodiny, někdo vůbec. A pak může být tahle voda taky jediná, kterou příští dva dny objekt ochutná, protože do určité kobky se prostě zapomene zajít.“

Sestra Paulita se sklonila pro kolíky, a než se natáhla k prádelní šňůře, pečlivě protřepala poslední z právě vypraných košilí. Leninu tvář přitom skropily drobné kapky.

Korunami stromů v klášterním sadu probleskovaly paprsky pozdně odpoledního slunce, na šňůrách natažených mezi kmeny se ve větru kroutila torza košilí, jimž paže bezmocně plápolaly, div nevyskočily z kloubů, za nimi jako o závod běžel regiment pracovních kalhot, marně se snažících utéct prádelním kolíkům. Do skoku je k tomu zvysoka povzbuzovaly jiřičky.

Lena se chtěla sklonit pro svůj prázdný koš, ale dřív než to udělala, vložila ho sestra Paulita do svého, a aniž přestala vyprávět, pokynula jí směrem k lavičce stojící pod propletenými větvemi dvou rozložitých jabloní.

„V katru je taková špehýrka a tou se může orgán dívat. Jak objekt přichází k sobě, jak se choulí v rohu jako lapené zvíře, jak fňuká strachem a bolestí — stačí jen naráz rozsvítit. A pak zase na dlouhé hodiny zhasnout. Divadlo, co se nikdy neomrzí. Kazily ho jedině jeptišky. Rozsvítilo se a ony tam klečely, ruce sepjaté a oči zavřené, rozsvítilo se o den později a ony tam klečely úplně stejně, jako by se mezitím ani nepohnuly. V korekci se prý setkávaly s Bohem, tak to aspoň říkávala matka Benigna, která se odtud vždycky vracela svěží a s tváří rozzářenou tak, že ji tam velitel kriminálu nakonec zakázal posílat. Korekce neměla být žádná meditační kaplička, tam se mělo dřít držkou o zem a ne si prozpěvovat žalmy. Tak to měla poznat předně Evarista.

Spi, synáčku, spi, zavři očka svý, notovala si Saulová za dveřmi kobky, kdykoliv šla na kontrolu, aby následně přiložila oko ke špehýrce a kochala se účinkem svých slov. Hej, sestři, jaké měl asi oči? smála se. A jaké vlasy? Blond jak lán pšenice, anebo spíš dohněda, jako čerstvě vyloupnuté kaštany? A co první kroky, kdo ho při nich asi vedl? A co slova — co asi řekl ponejprv? Mámo? To v papírech nestojí, ale to poslední, to tam je. Pomoc, volal, pomoc! Ale nikdo tam nebyl.“

Sestra Paulita vytáhla zpod škapulíře dvě jablka a jedno z nich podala Leně. Sama se do svého s chutí zakousla. Po bradě jí stekla třpytivá kapka šťávy.

„Nechápu, jak to mohla vydržet, jiné by se na jejím místě složily, ale ona nic, klečela v rohu jak vytesaná z mramoru, tiše a nehybně, jako by v korekci zůstalo jen její tělo, ale duše unikla pryč, mimo zdi kriminálu, mimo vládu bachařek. Nic jí nevadilo, na nic si nestěžovala. Ani na tmu, ani na hlad a žízeň, neozvala se, ani když jí po stehnech stékaly pramínky krve a kobku plnil pach menstruujícího pohlaví, nežádala nic na hnisavé boláky, které jí vyskočily na kůži kolem odřenin a šrámů, co utržila, když se během předvolání vrhla na Saulovou. Což byla ovšem hloupost. A měla za ni zaplatit víc než třemi týdny korekce, o to se Saulová, když se vrátila s krunýřem kolem krku, postarala. Na ten nápad ji přivedl řev z cely bláznivých, co byla hned za rohem, z toho nikdy nespícího brlohu, krysího doupěte, odkud se nesly zuřivé skřeky, zděšené kvílení, šílený, hrůzu nahánějící smích, ryčení v boji o kus žvance nebo vodu, zkrátka všechny ty zvuky, které věstily jediné — smrt.

Mohla z nich vybrat kteroukoliv, ani jedna by neváhala. Byly ochotné vraždit pro sebemenší výhodu, pro láhev pálenky nebo třeba jen proto, aby se na chvíli dostaly ven z té díry, kde trávily poslední měsíce svého ubohého žití, víc zvířata než lidské bytosti, co pro ně život dávno ztratil veškerou hodnotu. A jednu takovou k ní ta mrcha pustila. Ženskou jak almara, s obrovským, svalnatým tělem, co ho řídil mozek schopný zplodit sotva pár smysluplných vět, vládkyni té krysí smečky, nejhorší z nejhorších, co už měla na svědomí nepočítaně chladnokrevných mordů. A tuhle svoloč jí Saulová strčila do kobky, mezi čtyři holé stěny, kde nebyla nejmenší šance vyhnout se střetu.

Vypsala tehdy dokonce sázky, jak dlouho Evarista vydrží.

No co na mě tak koukáš? Saulová byla pořádná svině, vyučená obuvnice s několika třídami Školy osvětových pracovníků SNB v Litoměřicích, která v životě toužila po jediné věci, totiž aby mohla vypadnout z domku o dvou cimrách, kde se tísnila s otcem a čtyřmi sourozenci. Jako příštipkářka ve fabrice na škrpály by se k vlastnímu bydlení nikdy nedostala, zato u vězeňské ostrahy přidělovali služební byt rovnou s nástupem. Pro ten byt by udělala všechno. A tak se poctivě učila z příruček, kterými ji vybavili, aby po jediném roce, napěchovaná poučkami a hesly, nastoupila do kriminálu, soudružka dozorkyně Saulová se stříbrnou peckou na rameni, která jí zaručovala nikdy nepoznanou, ničím neomezenou moc. A jistotu, že když se jejím svěřenkyním náhodou něco stane, nikdo ji za to popotahovat nebude. Vždyť ženské z Hradu a Vatikánu byly pro mladou lidovou demokracii horší než mor. A tak všechny ty vesnické i městské zbohatlice, které ještě nedávno bez milosti draly kůži z obyčejných, udřených lidí, jako byl její táta, všechny ty povýšené chytračky z univerzit, co mluvily radši po cizácku než česky, všechny ty bigotní fanatičky špiclující pro papeže — ty všechny teď měla ve své moci a tu jim taky dala jaksepatří ochutnat. Líbilo se jí, když se bály, líbilo se jí, když se k ní tahle verbež chovala s náležitou úctou. Což taky dělala. Většina — až na Evaristu. Ta nikdy neklopila oči, ta se nikdy netřásla. Nehnuly s ní ani stěhuňky, ani filcunky, nehnul s ní výprask, zákaz výhod ani větší příděl práce, nehnula s ní korekce, nehnulo s ní nic. Ať se Saulová snažila sebevíc, nepokořila ji. Dosáhla jedině toho, že tím Evarista vyrostla v očích ostatních. A byla by asi rostla dál, protože tím svým bohorovným ďolíčkatým úsměvem a všemi těmi řečmi, co vedla, si tu vězeňskou pakáž dokázala omotat kolem prstu, než Saulová konečně přišla na to, jak se jí dostat na kobylku. Vypsala tehdy sázky na malou krysí koridu, almara versus ten kostitřas, a i když byl výsledek víc než jasný, tlačily se natěšené bachařky o jedné večerní šichtě u špehýrky v podzemí, jako kdyby měl za tím katrem proběhnout světový šampionát.“

Do tichého šumění stromů jako by náhle zazněl zvuk těžkých dveří, které zapadnou a nechají tam ty dvě jako v ringu. Šílenou obryni nerozpakující se zabíjet a muší váhu na pokraji sil po mnohadenní hladovce, poloslepou z ustavičné temnoty a obtěžkanou sžíravými výčitkami svědomí. K Leně jako by z Paulitina vyprávění dolehlo hluboké hrdelní mručení a slabý, úpěnlivý hlas, tupý zvuk rány, plesknutí masa a možná i tiché křupnutí kosti. Ty zvuky se slévaly, jako se tóny vyluzované různými nástroji slévají do melodie — švih, úder, výkřik, nato smích, cinknutí skleniček s pálenkou, kterou si bachařky připíjely za dveřmi kobky, zatímco se střídaly u špehýrky, spokojeně vraštící tváře, protože pálenka byla ostrá jako křen, eh, a zase výkřik, plesknutí těla o betonovou podlahu, zaúpění a nato opět sborový hlahol vzrušených hlasů. Než se cosi zvrtlo. Jako by dirigent přestal udávat takt, celé se to rozpadlo, rozklížilo. Někdo vevnitř něco zamumlal a pak znovu, útržky slov se prodraly i špehýrkou.

„Započtená mezi zločince, zaslechla Saulová a ruka s pálenkou jí přimrzla k bradě, protože nic takového se zevnitř ozývat nemělo. A lid stál a díval se, ozvalo se však za chvíli naprosto zřetelně znovu. A pak na něho vztáhli ruce a zmocnili se ho, pokračoval ten hlas, ale to už se skrz shluk bachařek hrnula ke katru, vzteklá, že jí cosi kříží plány, než se z kobky ozvalo poslední tiché povzdechnutí, spíš výčitka než stížnost: Bože, proč jsi ji opustil? načež se dveře otřásly pod prudkým nárazem těla tak silně, že se málem vyvalily. A pak se ozvalo skučení, takové, při jakém praskají žilky v mozku, při jakém se zastavuje srdce, skučení, jako by člověku rvali vnitřnosti z těla, kterého se bachařka stojící těm dveřím nejblíž vyděsila tak, že sebou mrskla nazad, s očima vytřeštěnýma a tváří sinalou, takže Saulová měla cestu ke katru volnou. S divným tušením se pak bez ohledu na svůj pochroumaný krk přilepila ke špehýrce.“

Ruka se zbytkem jablka klesla Paulitě do klína a proud její řeči se zastavil, jako by v magnetofonu došla páska. Lena chvíli čekala, jestli se třeba znovu nerozpovídá, ale řeholnice jen nepřítomně zírala na ohryzek v konečcích svých prstů. Teprve když ticho začínalo být podivně dlouhé, odvážila se Lena zeptat: „A pak?“

„Pak?“ opakovala po ní Paulita s údivem, jako by se nemohla rozpomenout. „No právě. Pak se ozvalo: Marie — ty!? A pak bylo naráz mrtvolné ticho.“

„Prosím?“

Nedůvěra, která Leně zazněla v hlase, Paulitou ani nehnula. Byla cele obrácená do sebe, a kdyby před sebou Lena neměla starou, vrásčitou ženu, byla by přísahala, že jí oči září jako malému dítěti.

„Když tam tehdy Saulová nahlédla, mám na mysli špehýrkou do té kobky, tak tam prostě visela. Visela těsně pod stropem, kam na ni ta stvůra nedosáhla, visela, jako by ji obří neviditelné prsty chytly shůry za límec a vytáhly nahoru, prostě tam visela, s rukama roztaženýma a hlavou sklopenou, jako ukřižovaná, z ran, které utržila, jí odkapávala krev, stékala po zdi na kamennou podlahu, levitující živý kříž, Evarista, ta ženská, která měla být tou dobou už dávno mrtvá, ale nebyla, visela tam a ještě k tomu byla zalitá takovým divným světlem, jako by ho snad sama vydávala, jako by ji celou obklopovala svatozář.“

Možná to bylo pochybnostmi, které Lena nedovedla skrýt, anebo očividnou obavou, jestli v tom horku stará řeholnice nedostala úžeh — vzrušení však z Paulitiných očí rychle zmizelo, odkašlala si a trochu ostýchavě dovyprávěla zbytek.

„A víš, co se stalo potom? Stalo se něco, co navždycky změnilo můj život. Odskočila jsem tehdy od katru tak prudce, až jsem povalila ty, co stály za mnou, a vypadala přitom zřejmě tak strašně, že hned sahaly po obušcích a rozevíraly dveře, připravené zasáhnout… Akorát že nebylo proti komu. Před prahem se válela schoulená, skučící almara, kvílela, jako by ji mordovali, a přitom neměla zkřivený ani vlásek. Zato u protější zdi ležela Evarista, zle zřízená, bez hnutí, jako by byla mrtvá, až na to, že na nás civěla a v očích neměla ani strach, ani vztek, ba ani výčitky, ne, civěla na nás pokojně, jako by se její oči snad dokonce i usmívaly… Mohly jsme ji tam nechat skápnout, to víš, že mohly. Ale žádná z nás si netroufla. A tak jsme ji nechaly odvézt do vězeňské nemocnice, s obvyklou historkou, že se porvaly trestankyně zvláštního oddělení, nikdo se ničemu nedivil, dělo se to pořád. No co — co na mě tak zíráš? Mysli si o tom, co chceš, nic ti nenutím. Říkám jen, co jsem tehdy viděla. Na vlastní oči. Co je? Tobě to ještě nedošlo? Ta hlášení, ta jsem psala já, to já jsem byla Saulová. Kdysi. Dokud jsem nezažila tohle. Pak už jsem nemohla být jako dřív, nešlo to, změnilo se úplně všechno, nic, co jsem znala, v co jsem dřív věřila, naráz neplatilo, jak říkám, svět se zkrátka obrátil vzhůru nohama a takový už pro mě i zůstal.“

MAGNETOFONOVÝ ZÁZNAM PASTORÁLNÍHO SYNODU TAJNÉ CÍRKVE

1973

„Tak, teď už by to mělo nahrávat, tedy začneme. Bratři a sestry, věnujte mi pozornost!“ ozval se z magnetofonového pásku rázný, na muže poměrně vysoký a tenký hlas biskupa Felixe a vzrušený hlahol v pozadí naráz ztichl. „Sešli jsme se tu dnes na historicky prvním synodu naší do skrytu zahnané církve, na němž, jak víte z pastýřského listu, který mezi vámi minulých pět týdnů koloval, musíme zaujmout stanovisko k otázce, která sice přesahuje zatímní zkušenost katolické církve, která však už nesnese odkladu. My všichni jsme svědky nezadržitelného rozvratu naší země a my všichni víme, kam povede. Zapotřebí je tedy přijmout taková opatření, která by ve chvíli, kdy by došlo k nejhoršímu, umožnila naše přežití. Čili aktualizovat strategii, modernizovat a zefektivnit dosavadní praktiky a k tomu církvi zabezpečit takové nástroje, se kterými bude schopna čelit nadcházejícímu útlaku. Řeknu to tu teď přímo, poněvadž vy víte, o čem mluvím, vás už tento horký brambor nespálí. Těmito nástroji se mohou stát ženy s kněžským svěcením, které by v podmínkách nejvyšší nouze — v internacích, kriminálech a třeba i gulazích — zajistily duchovní servis věřícím, a tak i přežití církve tam, kde by to soudruzi nepředpokládali!“

Biskup Felix klesl hlasem a v místnosti se opět rozezněl hlahol. Vedle přitakávání ale nebylo možné přeslechnout i nesouhlasné reptání.

„Přirozeným zákonem evoluce je pohyb parusiální, směřující k naplnění,“ pokračoval však nehledě na rozruch, který jeho slova způsobila, biskup Felix. „Maranatha, přijď království tvé, znamená vlastně přijď, parusie, naplň se, co má být naplněno. A podle mého názoru nyní nastal čas v duchu parusie naplnit a dokonat i po staletí otevřenou otázku ordinace žen. Ano, je to nesmírně smělý krok, avšak nelze se mu už déle vyhýbat. Víte sami, že službu žen dnes mnozí lidé naléhavě potřebují. A poněvadž je teologicky možná a pastoračně žádoucí, mám za to, že je nutné celou věc rozřešit dřív, než státní moc s hanebným přispěním naší legitimní hierarchie vyhubí všechny ty, kteří uvnitř naší církve poctivě pracují. A per viam, kdo přijde po nich? Samozřejmě věřící. Tvrdím tedy — církev v Československu je nanejvýš ohrožena, a protože si nikdo z nás nemůže být jist tím, co přijde zítra, nastala ta pravá chvíle, kdy se k této věci musíme definitivně postavit!“

Tlumený hlahol, který se ozýval z různých koutů místnosti, se naráz sjednotil a jako vzedmutá vlna smetl poslední biskupova slova.

„Ale to přece nelze! To je příliš drzé! Odporuje to tradici,“ ozývaly se blízké i vzdálenější výkřiky. Až když vrzla židle, z níž povstal někdo, kdo s biskupem Felixem seděl v těsné blízkosti magnetofonu, ruch se utišil.

„Biskup Provazal,“ šeptl otec Jan, když zahlédl Lenin tázavý pohled. „Biskup Felix ho spolu s dalšími tajně vysvěcenými episkopy přizval, aby s ním synodu předsedali a napomohli formulovat přijatá rozhodnutí. Ti muži kolem stolu — ti byli srdcem moravské podzemní církve.“

„Příteli, poslouchej, to nelze!“ ozval se nato z pásky nečekaně ostře mužský hlas. „Tvrzení, že nastal kairos, že právě teď je ta pravá chvíle naplnit znamení doby v duchu parusie, nestačí. I když není pochyb o tom, že situace je těžká, tak i kdyby byla sebetěžší, nelze jít proti stanovené praxi církve. Víře našich předků jsme povinni zachovat věrnost — ve všech ohledech! Podle Kodexu kanonického práva nemůže o svěcení žen rozhodnout nějaká místní církev. To snad může papež s kolegiem kardinálů, ale my? Vyloučeno! To, co se chystáš provést, bude mít za následek schisma, a dojde-li k němu, riskuješ tím nejen naši pověst, ale též svou i naši exkomunikaci!“

Reptání a mručení, které se opět vzedmulo z různých koutů místnosti, stvrdilo souhlas s jeho námitkou. „Ano! Tak je to! Biskup Provazal má pravdu!“

Mluvčí tomu však nevěnoval pozornost a za podpory několika dalších předsedajících, kteří své stanovisko čas od času vyjádřili klepáním kloubů sevřené pěsti o dřevěnou desku stolu, pokračoval: „Neboť co my tady víme? Jsme hluboce ponořeni do boje o vlastní existenci, zatímco o situaci církve v různých koutech světa nevíme skoro nic. Uvědom si, že není náhoda, že tato církev se během dvou milénií neatomizovala do malých místních skupin, které by si z nauky vybraly pouze to, co by hovělo jejich aktuálním potřebám. To se zajisté nestalo samo sebou. Tato církev přežila díky pevné stavební konstrukci, sklíněné hřeby poslušnosti, počínaje episkopátem a konče posledním věřícím, rozumíš? Bůh mohl uspořádat věci jinak — ale neudělal to. A my tudíž nemáme právo do stavby, jejíž základy položil samotný Kristus, svévolně zasáhnout! Pouze Bohem vyvolení čelní představitelé církve mohou rozhodnout o tak významné proměně kurzu, která by koráb se světovým křesťanstvem vyslala nesporně velmi odlišným směrem.“

Desku stolu opět rozezvučely klouby prstů, někde vzadu se ozval krátký potlesk. Nato však hrkla židle a pravidelné dunění kroků prozradilo, že biskup Felix vstal a rozběhl se, kam mu stísněný prostor dovolil — dva tři kroky od magnetofonu, dva tři kroky zpět. Jeho hlas se na té trajektorii vzdaloval a zase přibližoval, přičemž občas zanikal v hlaholu přítomných, očekávajících střet.

„Nesouhlasím!“ prohlásil rezolutně, sotva biskup Provazal skončil. „V tomto případě nelze hovořit o žádné tisícileté tradici a obezřetně řízeném korábu církve. Sám víš, že v prvních staletích žena vykonávala kněžské funkce, že teprve později, když došlo k centralizaci moci do rukou kolegia kardinálů, se praxe proměnila, aniž by pomazaní hlouběji promysleli, co se tím způsobí. Vždyť každý, kdo má funkční orgán pod kšticí, se musí ptát, proč výkon spásonosných funkcí hodnotili po řadu století věřící i episkopát jako přínosný, proč tehdy žena mohla, a nyní, v moderním věku, kdy ve společnosti zastává nejrůznější role, nesmí být svému lidu i v tomto ohledu užitečná? Dám vám vysvětlení — je prosté. Tehdy žena pouze prohrála boj o moc! Boj, ve kterém není nic, co by chtěl Bůh, zato všechno, co chtěl mocichtivý a hamižný člověk!“

Na desku stolu rázně dopadla pěst, až sebou napjatě poslouchající Lena trhla. Rozhořčený hlas, který se ozval, patřil některému z dalších biskupů.

„Biskup Bajer,“ zašeptal Jan.

„Přesto tento krok nelze učinit tady a teď!“ vpadl biskupu Felixovi do řeči nový mluvčí. „V místní církvi odloučené od centra, jako je ta naše, bez kontaktu s papežskou kurií, pod zpola rozpadlým krovem chalupy na konci neznámé moravské vísky, nemůžeš přistoupit k tak závažnému kroku! Vždyť takovým činem ohrožuješ nejen naši existenci — sám vidíš, že jsme blízcí rozkolu, který by nás nenávratně oslabil —, ale lehkovážným vzdorem proti tradici hazarduješ i s legitimitou naší církve! Vždyť můžeme lehce upadnout v podezření, že ve svém skrytu patologizujeme, že se ve své izolaci utvrzujeme v omylech, směřujíce extra unitatem, mimo jednotu církve, odkud už nebude cesty zpět!“

Lena nenápadně pohlédla na bělovodského faráře.

Nebyla žádnou znalkyní církevního práva, ale i jí připadlo, že biskup Bajer má — přinejmenším v něčem — pravdu. I jí se zdálo, že se na záznamu schyluje k něčemu, co zúčastněné vyvede z náruče světové církve. Otec Jan však stál opřený o hranu stolu, s rukama založenýma na prsou, a bez hnutí jediného svalu ve tváři napjatě naslouchal, jako by snad nevěděl, jak pastorální synod svolaný biskupem Felixem skončí.

„A navíc, jak si představuješ, že by v současné společnosti takové ženy svou kněžskou funkci praktikovaly?“ zaútočil na biskupa Felixe znovu biskup Provazal. „Vždyť na to není nikdo připraven! V církvi s námi soužijí lidé, kteří mají zcela jiný teologický horizont, věřící, s nimiž nejsme v pravém slova smyslu současníky. Taková unáhlená reforma je jen pobouří. Víš, co se stane? Budou se od nás odvracet!“

Nad jeho slovy se však biskup Felix ani nepozastavil a s odhodláním, které prozrazovalo, že i takovou možnost promyslel, prohlásil: „To nech na nich a na vůli Boží! Naším úkolem je ženám pouze otevřít dveře, na které tlučou potřební, a praxe pak sama ukáže, nakolik jsou schopny naplnit jejich očekávání. Historie nám ovšem o takových momentech podává zřetelný obraz — a ano, není dalek toho, čeho ty se bojíš. Změna nikdy nebývá snadná. Však sám víš — v Egyptě měl každý svůj kus žvance zajištěn, kdežto v poušti hrozil hlad a různá nebezpečí, a ano, celá ta věc stála potoky slz. A přece bylo jedině správné vykročit, podstoupit ten risk a změnit status quo. Tvrdím — ecclesia semper reformanda, církev se musí stále obnovovat, poněvadž jinak zajde! Na tom si stojím, ačkoliv vím, že většině lidí vždycky lépe vyhovuje, co už znají. Naštěstí stojaté čili pomalu zahnívající vody zvyku vždycky rozvířilo nějaké prozíravé individuum, skrze které přišel pokrok. Ostatně kým bychom dnes byli, kdyby nás Kristus kritikou judaismu nevyvedl vstříc nové víře? Mám za to, že jakmile věřící překonají první šok, dojde jim, že od pravdy nemohou dále odvracet zrak. A touto pravdou je, že v dnešním Československu dochází k ohrožení missionis, poslání církve. Copak není přímo naší povinností zasáhnout? Tvrdím — ita, certissime! Nezasáhneme-li, můžeme rovnou pověsit mitru na hřebík, jelikož Božímu lidu budeme platní asi jak strašáci v poli. Vždyť my se naším konáním neodloučíme od Říma, nýbrž tu mnoha věřícím umožníme přežít a celé církvi přineseme vzor, který se — a o tom jsem hluboce přesvědčen — stane dřív nebo později běžnou praxí. Musí. Protože nad polovinu lidstva se už nelze dále povyšovat, pokud nechceme, aby se k ní postavila stejně jako v minulém století dělnictvo, které se na celou svatou církev — s prominutím — vybodlo!“

Argumenty biskupa Felixe však zůstaly bez reakce, namísto toho na něj biskup Provazal zaútočil: „A jak víš, že Vatikán nic nečiní? Copak ty znáš záměry Svatého otce? Neznáš. Stejně jako neznáš tajemství záměrů Božích. Slušela by ti mnohem větší pokora, s níž bys měl přijmout, co stojí v Písmu. Kristus povolal dvanáct apoštolů a povolal je jmenovitě, o čemž nemůže být pochyb. V jednotě s Bohem tak projevil svou suverénní vůli a nesvěřil trojí úřad, to jest učení, udělování svátostí a vedení věřících, nikomu jinému než jim, dokonce ani pro svou matku neučinil výjimku. Není na nás, abychom tuto jeho vůli rozporovali, a jak už zde padlo, podle kánonu 968 Kodexu kanonického práva se knězem může stát pouze muž…“

„S tím na mě nechoď! Tento nesmysl už byl snad vyvrácen, ostatně psal jsem o něm v listu, který mezi vámi koloval,“ vpadl mu do řeči nesmlouvavě biskup Felix a v jeho hlase poprvé zazněla netrpělivost, snad i rozhořčení. „Seber sílu a protři si zrak! Vidíš, co já? Pomazaní mužové, celý regiment pomazaných mužů, soupeřících mezi sebou jako smečka psů — těch nejlepších, často s rodokmenem anebo aspoň s nůší hřiven — to jsou oni, tituly ověšení paxteriéři, sůl země, která ji ovšem tráví jako jed! Kam dopadne, neporoste brzy už ani plevel… Copak hladina testosteronu může být při pohledu na tu nemravnost Božímu lidu útěchou? Houbelec! Tvrdím — nemůžeme na to pohlížet mlčky, život má přece přednost před kodexem a spása pak přede vším! Však si vzpomeň, bratře — pro chlup zákona zavřelo se farizeům nebe!“

Místností se poprvé rozhostilo ticho, ze záznamu se chvíli linulo jen těžké oddechování předsedajících. Dusivé mlčení nakonec přerušil až biskup Provazal, v jeho hlase se však chvěla zlost: „No tak dobře! Ukončeme to už! Všechno, co mělo být řečeno, padlo, známe argumenty hovořící pro kladnou volbu i proti ní. Chybí snad poslední — postoj osoby, která má naplnit to, oč my se tu přeme.“

Lena opět zdvihla pohled k otci Janovi. Ani nemusel nic říkat, stačilo, že kývl. I skrz roky starou nahrávku pak cítila napětí, které se v místnosti rozhostilo, a ačkoliv se z pásky kromě jemného praskání chvíli neozývalo nic, bylo jasné, že oči všech přítomných se obrátily k té, která se tak troufale hlásila o právo klíčů.

„Ty,“ vyzval ji biskup Provazal. „Řekni, proč bychom měli udělat tak závažný krok? Co si od toho slibuješ a jak s tím naložíš? A mluv otevřeně, protože jedině tak se budeme moci svědomitě rozhodnout.“

Skřípění staré dřevěné podlahy, hrknutí židle a suchý šustot látky — někde nedaleko stolu se na biskupův pokyn vztyčila k řeči vyzvaná Evarista.

Kde k tomu vůbec vzala odvahu, napadlo náhle Lenu. Copak byl Boží hlas opravdu tak silný, že si vocatio, o kterém psal ve svém listě biskup Felix, nemohla splést s potřebou, uprostřed níž žila? Odhodlání, se kterým však zazněl její hlas — prostě a klidně, jako když jim nedávno vysvětlovala, jak seříznout očko na kmínku růže —, všechny Leniny pochyby rozptýlilo.

„Dobrá. Na řečnění mě ovšem nikdy neužilo čili budu mluvit stručně. Předně mám za to, že žádný kněz není svěcený sám pro sebe, ale pro ty, kdo ho potřebují…“

Praskání, které se ozvalo tentokrát, nabíralo na hlasitosti, narůstalo a sílilo, až v něm Evaristin chraplavý, nevzrušeně se linoucí hlas postupně zanikl, a pak se magnetofonový záznam náhle ztratil v šumu a chrčení, než v něm cosi cvaklo. Ve farní kanceláři se rozhostilo ticho.

„Co se stalo?“ vzhlédla k otci Janovi překvapeně Lena.

Bělovodský farář však jen zavrtěl hlavou: „Nevím. Buď došla páska, anebo se záznam poškodil. Víc toho nemám.“

Lena pocítila nečekané zklamání. „A co říkala?“ zeptala se.

Otec Jan na to však jen bezradně pokrčil rameny — stejně jako kdysi, když se ho na to samé ptala matka Tobie, zvědavá na každý detail. Ani pár hodin po návratu z té zapadlé moravské vsi pro ni však neměl odpověď. Měl jen nejasný pocit, že se čas naráz zvrátil o dvacet let zpět, do bělovodské půdy se zanořily první krumpáče a lopaty, na dno hrobů dopadly první rakve řeholnic pohřbívaných bez řádného obřadu, za mřížemi kriminálu se na pupeční šňůře jako na oprátce zhouplo mrtvě narozené dítě, hlas umírající vězeňkyně prosil o smíření s Bohem — a tím vším prostupovala bezmoc, zoufalá a zničující bezmoc. Co si však pamatoval naprosto jasně, co se mu do paměti vrylo jako načrtnuté špičkou nože, byl ten obraz — obraz malé, hubené ženy s laskavou tváří, kterou si v potemnělé místnosti našel paprsek, co se s východem slunce prodral skrz nedbale zatemněná okna, co byl nejprve nepatrný jako nitka, co však postupně sílil a bytněl, až ji celou objímal jako živý plamen, tak nepravděpodobně a nepochopitelně, že to vypadalo, jako by nepřicházel s probouzejícím se dnem, ale sám od sebe, z nějakého docela jiného světa.

Nepamatuje se už, kolik jich tehdy po krátké přestávce k hlasování přistoupilo. Ví jen, že biskup Provazal, biskup Bajer a s nimi několik dalších, kteří se záměry biskupa Felixe nesouhlasili, chalupu opustilo, což v jejich skryté církvi znamenalo — rozkol. Převážná většina však zůstala. A když je biskup Felix vyzval k hlasování, všechny, včetně přítomných žen, protože církevní praxi, při níž by rozhodovala jen hrstka předsedajících mužů, považoval ve věci, která se týkala především opačného pohlaví, za nepřijatelnou — byly všechny hlasy pro. Na nejvyšší míru rozrušení pak sledovali, jak je biskup Felix podruhé a potřetí přepočítává, jak s radostným výkřikem oznamuje všeobecně souhlasné stanovisko, jak dodává, že v takovém případě první ordinace proběhne neprodleně, přímo tam, pod střechou toho rozpadajícího se stavení, a to požehnáním z jeho dlaní, a jak prosí přítomné, aby namísto jurisdikčního zápisu uchovali svědectví o tomto mimořádném okamžiku ve svém srdci, o které se podělí, až přijde tempore oportuno, až přijde svoboda.

A tak se nakonec všichni, kdo se toho slunečného rána, které přišlo po dlouhé a vyčerpávající noci prvního pastorálního synodu podzemní církve, shromáždili kolem provizorního oltáře, před nějž na biskupův pokyn zaklekla rozechvělá Evarista. A když nad ni pak náhle nezvykle zjihlý otec Felix vztáhl ruce, bylo všem jasné, že se stali svědky události, která navždy změnila dějiny katolické církve.

Comments

comments