Výjimečný stav je výjimečná divadelní hra nejen o fake news a nevěrné ženské
Snímek ze hry Výjimečný stav, FOTO: NGUYEN PHUONG THAO
Milan Tesař je dlouholetým redaktorem Reflexu, kde se stará o kulturní rubriku. Mohli bychom vést nostalgické řeči o tom, jak zamlada byly redakce lidnatější a sil bylo více, ale to by bylo skličující. Raději jsme si povídali o tom, že Milan debutuje jako dramatik a právě teď je k vidění jeho první hra Výjimečný stav v režii Tomáše Svobody. Je to vtipný příběh o fake news a nevěře a podle reakcí v dalších médiích se chytnul pěkně.
Jak se stalo, žes začal psát takový útvar?
S psaním scénářů jsem koketoval už delší dobu, ale nikdy se nic z toho nedostalo do realizace. Námět na Výjimečný stav má kořeny už před deseti lety a také prošel různými peripetiemi, po kterých jsem poslal text Tomášovi Svobodovi, který režíroval v Rubínu satiry jako Blonďatá bestie. Cítil jsem, že by se můj humor mohl líbit. Sešlo se to s tím, že Tomáš byl tehdy oslovený ke spolupráci Divadlem na Fidlovačce, které potřebovalo přeformátovat a najít si cestu k mladším lidem. Původně se to mělo hrát v komorním sále, ale nakonec to přesunuli na velkou scénu. Úplně se mi zatajil dech – sál pro čtyři sta lidí. Bál jsem se, aby nezel prázdnotou. Naštěstí lidi zatím chodí.
foto archiv MT
Zalíbilo se ti v divadle?
Bylo to super. Divadelní bar, lidové ceny, kompetentní divadelní personál, věčně uspěchaní herci. Je to svět sám pro sebe, do něhož bych jako novinář nikdy nedostal šanci nahlédnout. Byla to nádherná zkušenost.
Jaké bylo slyšet herce číst tvůj text?
Strašný. Při psaní si text v duchu říkáš, ale když ho slyšíš nahlas, přijde ti to úplně blbý. Až během zkoušek na jevišti do toho ale herci dávají výraz a začne to fungovat… a ty bolestně snášíš všechny změny textu, které dělají. Já chtěl do hlavní role rozhlasového reportéra opravdu dominantního, nepříjemného člověka. Alfa samce. Pepa Polášek, který ho nakonec hraje, na mě nejdřív působil jako takový až moc hodný kluk, ale postupem času dodal postavě jízlivou ironii a plačtivý sebezpyt, který jsem si při psaní vůbec neodkázal představit.
O čem ta hra vlastně je?
Je to jeden z těch šťastných nápadů, který můžeš odvyprávět jednou, dvěma větama, a každý okamžitě chápe, v čem je fór. Kdysi, na fakultě žurnalistiky, byl jeden spolužák na praxi v rozhlase a měl komentovat hokejový zápas. Na stadion však nedorazil, protože dostal běhavku. A tak se koukal na televizi a komentoval to z postele — že je na stadionu, pouze předstíral. Často si na něj vzpomenu, a když jedu autem a poslouchám rádio, říkám si, jestli ti reportéři opravdu jsou tam, kde tvrdí, že jsou.
A pak mě jednou napadla výchozí situace pro dramatickou zápletku: zpravodaj Radiožurnálu ve smyšleném africkém městě Kambur. Usazený profesionál, rutinér, co si myslí, že ho nic nepřekvapí. Ale dostane echo, že mu Praze zanáší ženská, tak ji jede zkontrolovat do jejich nuselského bytu. Dorazí, skutečně najde ženu s milencem — a v tom v Kamburu jako na potvoru vypukne revoluce. On se musí v přímých vstupech hlásit, a tak pomocí kuchyňských spotřebičů, fénu a hrnců vytváří iluzi revolučního kvasu.
Tak nějak se to dělalo v rozhlasových hrách, myslím. Protože skutečná bouřka v rozhlase nezní dost jako bouřka.
Jasně, to jsou ty slavné gerojše. A on začne z kuchyně vysílat reportáže, vedle v ložnici má zamčené milence, prostě bojuje na dvou frontách… a do toho mu začne stoupat sledovanost a on se konečně cítí jako novinářská hvězda. Jenže vyvstane otázka, kdy a zda se přiznat… Je to příběh o žárlivosti i varování před mediální manipulací: nevěřme všemu, co se objeví v éteru. Původně jsem to napsal jako vážnou hru, ale na divadle se to navážno prostě hrát nedalo, takže to režisér přeexponoval a je z toho fraška, což té látce, myslím, sluší.
Takže je to docela mainstreamová hra.
Rád bych, aby byla. Mě nebaví Art s velkým A. Když ho vidím v divadle, většinou mě bolí prdel.
Setkáváš se jako novinář s něčím podobným i v reálu? Ne nutně, že někdo přímo předstírá, že je někde jinde…
Když bych to převedl na oblast, ve které se pohybuju, tedy na printy, myslím, že redakce jsou podfinancované. Nedovolí si tolik investigativní žurnalistiku, která je nejdražší. Fotoreportáže a další náročnější žánry se opouštějí a píše se od počítače. Navíc potřeba rychle reagovat a přinést zprávu jako první jde proti potřebě věc víc prozkoumávat. To zpovrchnění novinařiny je v tuhle chvíli asi aktuální, a já to těžce nesu. Myslím, že tištěná média můžou přinášet dlouhé, literárně vyšperkované příběhy a krásné fotky, jenže to je všecko na dlouhé lokte.
A co chystáš dál?
V Euromediích mi vzali knížku, na které jsem dělal několik let a dal jsem do ni všechno. Jmenuje se Volané číslo existuje! Jde o třináct povídek, které se částečně odehrávají uvnitř mobilu, protože jestli to náhodou nevíš, všechna čísla, která máš uložená v telefonu, vegetují v kavárně Kontakty a musí spolu vyjít. Proto na přebalu upozorňuju, chovejte se ke svým mobilům slušně a neflákejte s nimi o zem. Žijí v nich lidé!
Comments
