Výstava inspirovaná Toyen zkoumá otázky lidské identity
L’identité / Anetta Mona Chişa a Lucia Tkáčová, Either Way We Lose
KodlContemporary uvádí výstavu L’identité, která se představí od 12. února do 10. dubna v prostorách pražského Uměleckoprůmyslového muzea. Expozice, připravená historičkou umění a kurátorkou Pavlínou Morganovou, inspirovaná životem a dílem Toyen, zkoumá otázky lidské identity napříč generacemi. Skrze více než dvě desítky děl současných autorek a autorů se dotýká naší jedinečnosti, svébytnosti a nesdělitelnosti vnímání sebe sama i druhých.
Francouzský název výstavy odkazuje nejen na druhý život Toyen v Paříži, ale též na stejnojmenný román Milana Kundery, který publikoval v roce 1997 francouzsky a teprve nedávno umožnil jeho překlad do češtiny, pod názvem Totožnost.
Mark Ther, DER KLEINE BLONDE
Východiskem expozice jsou obrazy Marie Čermínové zvané Toyen (*1902 †1980). Tato jedinečná osobnost 20. století se stala klíčovou figurou české avantgardy a posléze i mezinárodního surrealismu. Od počátku 20. let projevovala mimořádnou citlivost a důsledně odmítala společenské stereotypy, což dokládá i její genderově neutrální pseudonym. Byla členkou S. V. U. Mánes a Devětsilu, její společné aktivity s Jindřichem Štyrským vyústily v umělecký směr artificialismus a následně v pevné zakotvení v surrealistickém hnutí. Po druhé světové válce odešla do Francie, kde až do své smrti působila v okruhu pařížských surrealistů.
Lucie Rosická, Private Selfie For My Husband
Na Toyen navazuje generace autorek a autorů, kteří se otázkou identity zabývali od 70. let 20. století až po současnost. Hluboce existenciální polohu vnáší díla Adrieny Šimotové (*1926 †2014), pro kterou byl člověk a jeho křehká tělesnost ústředním motivem od 60. let až do konce jejího života. Následují konceptuální výboje Margity Titlové Ylovsky (*1957), jež už v 80. letech experimentovala s vlastním tělem a energií gesta, přičemž rozvinula originální kresby vytvářené pomocí Kirlianovy fotografie. Téma ženské tělesnosti a sexuality se objevuje také u trojice umělkyň etablovaných po roce 1989. Veronika Šrek Bromová (*1966) přinesla na českou scénu digitálně upravovanou fotografii a v poslední době intenzivní zájem o vztah člověka k přírodě i mytologii. Kateřina Vincourová (*1968), známá svými subtilními instalacemi a minimalistickými prostorovými konstelacemi, zkoumá vztahy mezi tělesnou zkušeností a okolním prostředím. Lenka Klodová (*1969) se pak pohybuje na pomezí sochařství a performance, přičemž dlouhodobě řeší otázky genderu, mateřství a politiku nahoty.
Unconductive trash, Gold Tint, 140 x140 cm
Různorodé umělecké přístupy současnosti a tendence 21. století zastupuje hned několik umělkyň a umělců. Pavla Sceranková (*1980) svou intermediální tvorbou prolínající sochařství, video a performanci ohledává vztah člověka k vlastnímu tělu a okolnímu světu. Mark Ther (*1979), přední osobnost českého videoartu, otevírá tabuizovaná témata sexuality či osud sudetských Němců. O postavení žen ve společnosti a mocenských vztazích hovoří díla umělecké dvojice Anetta Mona Chişa (*1975) a Lucia Tkáčová (*1977), jež s ironickou subverzí komentují hierarchie v uměleckém provozu i ve společnosti. Autorské duo unconductive trash (Michal Pěchouček *1973 a Rudi Koval *1991) vytváří společné šité obrazy, v nichž přetváří historickou i současnou vizualitu a nahlíží genderové stereotypy prizmatem experimentální kolektivní tvorby. A nejmladší vystavující, Lucie Rosická (*1998), prostřednictvím textilních materiálů a šicího stroje zkoumá každodenní rituály a intimní momenty spjaté s ženskou identitou či sexualitou.
Pečlivě vybraná díla, z nichž některá jsou zapůjčena ze soukromých i veřejných sbírek, vydávají svědectví o situacích a traumatech, kterým člověk čelil v průběhu 20. a počátku 21. století a čelí dodnes. Nechávají návštěvníky nahlédnout do nejrůznějších zákoutí genderu a sexuality, odkrývají vrstvy sociálních vztahů, společenské a osobní identity – oslavují její mnohovrstevnatost. V některých případech nás mohou dokonce zaskočit, když na světlo exponují to, co zůstává většinou skryto. Naše představy o identitě naší i těch druhých se mohou totiž během života opakovaně otřást.
Adriena Šimotová, To co je za člověkem
Milan Kundera se v románu L‘identité dotýká těchto “momentů otřesu“. Podobně jako chirurg spisovatel pitvá rozhodnutí svých postav, vnitřní pocity aktérů a často velmi odlišnou reflexi těchto činů z pohledu druhých. Pohybuje se na nezřetelné hranici představ a snu, balancuje na hraně chvíle, kdy se „skutečné proměnilo v neskutečné, skutečnost ve snění“, jak píše v závěru knihy. Kundera nás konfrontuje stejně jako tato výstava s komplexností lidské identity vystavené každodenním výzvám. „Věřím, že vedle těchto křehkých a náročných témat, jsou vystavená díla zároveň důkazem nebývalé síly a originality umění vznikajícího v kontextu české výtvarné scény“, píše v úvodu katalogu k výstavě Pavlína Morganová.
Comments
