Reportáž: Sbohem a řetěz v LMB

foto: Jiří Janda
foto: Jiří Janda

Filip Topol se odebral do věčných lovišť už před pěti lety, ale brázda po něm v srdcích jeho fanoušků i některých kolegů či následovníků je pořád dost hluboká. Jak moc, se ukázalo v Lucerna Music Baru v úterý. Tedy přesně na den 53 let od jeho narození. Zavzpomínat si na svého oblíbeného barda přišli jeho někdejší hudební generační souputníci (a souputnice) – třeba Už jsme doma nebo Zuby nehty, ale i mnohem mladší kapely, které možná na jeho Psí vojáky v lecčems navazují.

Třeba brněnské Květy. Mají je rády tak moc, že před pár lety dokonce vydaly raritní vinyl s cover verzemi Topolových hitů. Teď je přijely připomenout do téměř zaplněného baru naživo. Vcelku v pietním balení. Jak civilně pojatou Chce se mi spát, Psycho killera zase patřičně rozjetě, Nebe je zatažený správně dunící. A potom osazenstvo klubu elektronizovaly Žiletky. Prostě zhruba jako v dobách Psích vojáků, snad jen ta pověstná krev z kláves tedy necákala.

Naopak Mucha si s úctou ke klasikovi starost nedělala. Jak výběrem nástrojů – dost netradičně ji doplnil jen kolega na cimbál – tak podáním. V koupelně je vana zaznělo ještě s kytarou, Černý sedlo ale rozjela až moc energicky. “Prdla mi struna,” zahlásila rozježená bosonohá umělkyně a pokračovala bez nástroje. Energicky, až jí papíry s hodně přepracovanými texty zvěčnělého mistra lítaly po pódiu. A některé byly nezapomenutelné. Refrén “Nechci vypadat jako bernardýn” z jejího remaku Chce se mi spát nemůžu z hlavy vyhnat doteď.

K pátému výročí umělcova skonu nedávno vydali brněnští Indies dvojalbum Národ psích vojáků – hned se po něm zaprášilo a prý poslední kousky byly k sehnání na koncertě. Pořadatel akce Romek Hanzlík ho z pódia představil obecenstvu – nějakého prznění šampaňským se vzdal, protože jich vyšlo fakt málo.

Vedle stojící katolický kněz Ladislav Heryán, který kapely s patřičným duchovním přesahem uváděl, chtěl sice vinylu požehnat, tomu ovšem Romek statečně zabránil. Přesvědčit k témuž se nenechal ani Filipův spisovatelský bratr Jáchym, který přišel přečíst něco málo z Filipovy nové knihy hodně starých básní.

K drnkání písniček Psích vojáků se nenechala přesvědčit následující Katarzia ani Už jsme doma, kteří přišli na řadu po ní. Míra Wanek ale připomněl, že Filipův odkaz může být živý dodnes, a to i v dost nečekaných souvislostech. Zavzpomínal na jedno ze svých posledních setkání s Filipem z doby někdy před sedmi lety, kdy obě kapely hrály na koncertě pro oběti cunami v Japonsku. Po něm si muzikanti povídali v šatně, kam se za nimi za účelem družení dobýval neodbytný Okamura. Zatímco ostatní se mu snažili vyhýbat jen lehce, jediný Filip dokázal natvrdo zahřmět: “Běž do prdele!”

“Myslím, že by mu to měl někdo opakovat několikrát denně,” dodal Míra. Zlatá slova.

Comments

comments

Vyhledat